Jsem doma.. :-)

Tři vídenští muži a jiné romány... :-)

Zrovna si poslouchám Radůzu..pěkně v teple, nohy již téměř v suchu.. Co by na tom mělo být divného? Třeba to, že právě teď je půl třetí ráno a já sedím na Vídeňském nádraží SudBanhof, jediném, které funguje celých dvacetčtyři hodin v kuse v celé Vídni… Nicméně měla bych začít od počátku, celé je to dost dobrodružné, tak se pohodlně usaďte, zamrkejte, ať usnadníte očím čtení a jdeme na to: (nicméně, omluvte zhoršenou kvalitu záznamu, přeci jenom se mi trošku zavírají oči a nervové spoje nefungují na 100%, jako jindy… :-P )
Včera jsem vstala o půl páté, dobalila svůj tenkrát ještě fungující kufr, umyla si vlasy a vyrazila vzhůru ven do deště, stále ještě do stále zamračeného Mostaru… Pršelo a tak jsem si cestou na autobusovou zastávku opět promáčela až na kůži ony předešlou noc pečlivě sušené botky. Nejspíš víte, jak moc potřebuju mít všechno naplánováno a stejnak jsem pak všude o půl hodiny dříve. Překvapivě, úplně stejně to dopadlo, když se sluníčko pod včerejším úhlem zvedalo na oblohu.. Kája čekala, a čekala… a pak jí bylo oznámeno, že si řidič ještě skočí na kafe, takže se pojede později. A pak zase čekala. Dorazila Anka, druhačka ze Slovenska i Radka, má druhačka… a čekaly jsme spolu. Nakonec vyšlo najevo, že onen řidič byl asi natolik zmámen nedostatkem kofeinu, že mlel nesmysly. Místo jeho autobusu jsme nakonec o hodinu později, než bylo plánováno, nasedli do pěkného, modře nabarveného a jelo se.
Jelo se dlouho. Červené světýlko digitálních hodin daleko vpředu se mnou ostentativně odmítalo spolupracovat a lenošivě se měnilo jen, když už to opravdu bylo nezbytné, jináč, minuty a vteřiny se šouraly, jak kdyby si šly pro trest… Rozednilo se, setmělo se. Navečer začalo v autobusu být příjemně, vynalezla jsem jednu parádni pozici, při které, se zavřenýma očima, jsem si připadala téměř jako pod opravdivou peřinou (ne „jen“ pod modrou reklamní dekou na sedadle drkotajícího autobusu ). Navíc se hodiny náhle začaly snažit předhonit čas a už už se blížila Vídeň, a s ní i má dobrodružná noc .. a to jsem ještě nevěděla, jak to celé dopadne… .. ještě to vlastně nedopadlo, ale pro vás, čtenáře už je jasné, že alespoň ve tři hodiny ráno se vyskytnu na takovém místě, kde si v klidu mohu otevřít notebook a klikat další psaníčko na blog…
Pro Radku přijela delegace z domova a Ance jel, ač o něm předtím netušila, autobus do Bratislavy hned půl hodinky poté, co jsme vystoupili z toho předchozího.. Já se rozhodla podstoupit osmihodinové čekání „kdesi“ ve Vídni.. Měla jsem tušit, že to nepůjde jako po másle, hned, co mi upadlo nejprve držadlo od kufru, a po něm i kolečka. Na zastávce Praterstein, hnedle naproti slavného Kola, se mě v metru chopil solidně vypadající mladík, kterého jsem se neopatrně zeptala, kudy na autobusové/vlakové nádraží, na onom místě inzerované… Výsledkem bylo, že si hodil můj kufr na ramena, povídal (ČESKY!!!), že je Evžen (? Něco od E…) a že tu kousek bydlí. Nicméně dovedl mě na zastávku Student Agency, od které za něco málo přes 5 hodin odjíždím.. (V tu dobu to bylo ještě pořád víc než 8 hodin…) Po dlouhém a nikam nevedoucím rozhovoru typu – já tizaplatímvlakdoprahy,přec tunebudeščekatcelounoc , nebo takpojďkemě, mámtunedalekobyt, jsem ho neústupně přesvědčila, ať mi kufr místo nošení kamsi do cizího bytu zanese na vlakové nádraží, které zářilo opodál… nicméně, celé slavné nádraží sestávalo ze dvou perónů a mezi nimi umístěných skleněných kostek se sedátky, které byly setsakramentsky profukovací… Snad jen díky mému skrytému hereckému talentu (poté, co jsem ho ujistila, že Sachr je můj nejoblíbenější dort a že Bosna není Srbsko) se mi povedlo ho přesvědčit, že v té kostce strávím celou noc, že mi nebude zima (mám přece onu deku) a že se mi chce vážně spát a takže hned, jak se rozloučíme, zavřu víka. Nakonec už jsem musela být tak nepříjemná, že odešel.. Prý studoval v Praze.. ale vínečko, pivečko… nechtěla jsem s ním mít už nic společného, i když se … vážně snažil.
Táhlo už pomalu na půlnoc, když jsem se, s rodinou na drátě, rozhodla přemístit. Spolu s nefunkčním kufrem jsem se vydala stále ještě jezdícím metrem na největší městské vlakové nádraží. Přeci tam musí mít čekací místnosti? Po pár mozolech, to jak jsem se tahala s kufrem a batohem a taškou, se mi povedlo vyvézt to všechno na WestBahnhof… objevila jsem přesně, co jsem potřebovala… dokonce i tu zásuvku tam měli, topení, hodiny, to vše hezky za rohem, ne na ráně.. Nicméně, přišel háček. A rovnou dva. Byla jsem v šoku – ti nádražní zřízenci se mi lámanou angličtinou snažili vysvětlit, že právě za pět minut se celé největší Vídeňské nádraží uzavírá, a to až do pěti hodin do rána.. Na otázku, kam že mám tedy jít, jen krčili rameny a kroutili zdatně hlavami. Ale MUSÍM ven. Do toho se ozvaly mé animální potřeby, začalo se mi chtít nesnesitelně jít si opláchnout ruce. Zatímco oni mi slíbili, že mám ještě pět minut, odebrala jsem se, se vší svou zátěží, na toaletu. Poctivě jsem do automatické elektronické hajzlbáby vhodila půl Eura a onen děsuplný stroj mne vpustil dovnitř. Nebylo to vyhřívané, nebylo to dovolené, ale bylo to v tu chvíli jediné východisko. Rozhodla jsem se, že se zamknu na toaletě, která snad nemá omezené otvírací hodiny, a přečkám tam noc. Ke konci hovoru, v němž jsem radostně vysvětlovala mamce, jak pěkně se to vyřešilo, přišel kdosi do onoho prostoru před kabinkami a počal mne vyhánět ven… dělání, že tam nejsem, nic nepomohlo, a tak jsem skončila znovu venku..
NAŠTĚSTÍ, informace uprostřed nádražní haly ještě nestačily zavřít, a tak jsem se, po mohutném psychologickém nátlaku na velmi, ale velmi neochotného pána v budce dozvěděla, že pokud využiji nočních městských linek a budu si počínat, jako bych znala Vídeň snad ještě lépe, než vlastní boty, mohu se dostat za hodinu a půl na SudBahnhof, jediné to 24 hodin denně fungující nádraží v celé Vídni, kde snad, podotýkám, snad, bude kdesi možnost v alespoň relativním teple a bezpečí složit hlavu…
Štěstěna jediná se mnou snad měla slitování, hned u výlezu z WestBahnhof jsem potkala pána staršího středního věku, velmi milého, šedovlasého, leč aktivního, který poté, co mi vzal kufr, oznámil, že hledá tutéž stanici nočních autobusů. Zachránil mě. Bez něho bych snad ještě teď bloudila Vídní, ztracená, promrzlá, ne-li zmrzlá. Doprovodil mne prvním autobusem, vynesl kufr vzhůru na S-bahn, noční vlak, který m měl dopravit na SudBahnhof, zjistil, že druhá kolej, na které měl jet, je mimo provoz, objevil, odkud tedy ten vlak přijede a pak mne opustil… Nicméně povídali jsme si minimálně hodinu a byl vážně moc fajn, nezval mě domů a ač mi chtěl koupit jízdenku na autobus jedoucí o hodinu a půl dříve, než ten, na který jízdenku už mám, budu na něho vzpomínat v dobrém…
Zřejmě jsem vypadala (a možná stále vypadám?) hrozně zoufale, jelikož ihned, jak mě onen pán číslo dvě opustil, přispěchal pán číslo 3. Mladý, hezký, milý :-D … Že mi pomůže nandat ten kufr do vlaku… a pomohl. Prohledal svůj telefon, než objevil, že ve Vídni opravdu NENÍ žádný non-stop McDonald a následně mě zanechal tady, kde sedím doteď… vyvezl mi kufr letištním vozíkem přímou (a zřejmě známou?) cestou k vyčkávací místnosti, konstatoval, že je tu tepleji, než čekal a pak s díky bez přemlouvání odešel… Zachránce číslo tři..
A teď, teď sedím na SudBahnhof, pozoruji kolem spící čspolučekající, poslouchám Radůzu a už mám zase o hodinu a půl více za sebou.. J
A vy tohle budete číst pravděpodobně taky dlouho, ale věřte, že v Praze toho moc nenapíšu a tak si můžete nechat něco do zásoby na později…
Stále ještě téměřbezdomovkyně, K. vám posílá :-* a je zvědavá, za jak dlouho se jí podaří připojit na internet a celý tenhle spis publikovat…


DODATEK aneb Jak to vlastně dopadlo…
V oné místnosti na Sudbahnhof jsem seděla až do téměř sedmi, kdy už jsem to nevydržela a poté, co jsem naplnila žaludek TEPLOU kávou a jakýmsi sofistikovaným kouskem čerstvého rakouského pečiva, které mi prodali ještě půl hodiny před otvírací dobou a jež mi zřejmě dost rozházel trávení, protože chvíli poté mi bylo vážně špatně.. možná z toho nočního dobrodružného stresu…, a poté jsem se, brzy, jako obvykle, vydala na Praterstern, odkud mi měl za hodinu a kus jet onen toužebně vyčkávaný autobus… Na zastávce jsem potkala tři slečny z Tchajwanu, jedoucí do Prahy, a tak jsem si aspoň měla s kým povídat…. No a právě teď už se vezu v teple a pohodlí žlutého autobusu do Brna, kde na mě bude čekat další žlutý autobus (třeba v něm budou mít i jiné noviny než Právo?) a ten mě, snad už definitivně, doveze domů…. J
HURÁ HURÁ HURÁ !!!

Tisícere díky!

Podívejte, dostala jsem táákovýhle balík dopisů.. a jeden malý dáreček :-) Strašně moc díky,holky! :-*
K.

Spí Léto, vstává Mikuláš, skomírá UWCiM

Do tónů Chtíc aby spal se kdosi pokoušel vpravit i svůj hlas, ale nějak to nebylo ono.. chybí ta nálada. Taková ta teplá, Vánoční. Před školu nám postavili strom, vysoký jehličnan, bůhvíodkud, svítí na něm možná světlušky, jestli vůbec něco.. :-) Nicméně, snaží se... A tak se pořád těším do Prahy, na ta světýlka, na to všechno, co před vánoci visí ve vzduchu, na téměř nezastavující se trobu, které, zdá se, letos budu šéfovat já a na všechny, které doma mám.. :-) Prý i letos přišel do Čech Mikuláš.. Mostar je zřejmě příliš daleko a tak se ke mě nestihnul dostat, než se rozplynul v prach čekající na další rok vody.. Ale dobrá zpráva je, že posledních pár dnů mi uteklo tak rychle, že jsem měla pořád pocit, že Mikuláš je až za hrozně dlouho.. a pak najednou,... prý že včera, nebo předevčírem,... -aha?!
Od posledního příspěvku se toho tady totiž událo hrozně moc. A bohužel se nejedná jen o dobré zprávy...
Hned na pondělním assembly jsme všichni po té zprávě seděli s málem vyraženým dechem. Školní fondy jsou tenké. Díky finanční krizi je sehnat sponzorské dary významných hodnot téměř nemožné. Nebo alespoň týmu finančníků s kontakty se to za uplynulý půlrok nepovedlo.. A výsledek? Žádná čtvrtá generace. "Škola musí od základů přehodnotit svůj finanční plán". A i když naše UWCiM je to nejlevnější ze všech světových UWC, jsme to my, kdo bude pykat. Komise, která rozhodla dřív, než s kdokoliv z nás dozvěděl o tom, že takovéhle problémy existují, vybrala tu podle nich "nejpřijatelnější"možnost mezi 3 dalšími.. a)zavřít škou, b) přetvořit ji na jakousi soukromou bosenskou IB školu kompletně mimo UWC, c) otevřít příští rok UWCiM jen malému počtu prváků - mluvilo se o šedesáti. Ale i při takovém počtu by škola ihned potřebovala milion dvěstě tisíc eur. Pro otevření plnohodnotné další generace dva miliony. Nemůže si totiž dovolit nabrat studenty a po roce studia jim oznámit, že ..bohužel..nemá peníze na další rok běhu, mějte se hezky... Mít druháka, nebo prváka tu znamená hodně.. first year je člověk, který sdílí část vašich kořenů, všeho, co vám připomíná domov, nehledě na jazyk. Je to člověk, o kterého se můžete starat, kterému můžete předat, co jste sami dostali od svých second-years, můžete počítat s tím, že někdo bude pokračovat v tom, co se tu v Mostaru a vůbec v Bosně snažíme dělat...
Můžná nám teď slibují, že ano, že školu nikdo nezavírá, ale v podstatně je to zrada. UWC jako hnutí založili v Británii za doby Studené války pro studenty jak z východního, tak západního bloku. United World Colleges měly být školy, snažící se měnit svět, školy, které spojují lidi z různých prostředí, třeba i ze dvou zrovna válčících národů. .. Po letech je z většiny UWC bublina v nádherné přírodě vyspělých států. Aby motto: "UWC makes education a force to unite people, nations and cultures for peace and sustainable future" mělo smysl, neměla by naše škola skomírat. Znám a chápu většinu důvodů, proč se ona komise rozhodla tímto způsobem, ale přesto je ve mě.. a vůbec, v nás, něco, co nás nutí proti tomu rozhodnutí bojovat. Ano, naše vzdělání ohroženo není. Ale jak bychom se měli cítit pak? Jako generace, která se nepokusila získat možnost zažívat stejně skvělé chvíle se stejně nebo ještě úžesnějšími lidmi na UWCiM i v budoucnu pro jiné? ... Mluvila jsem s mr. Reganem, naším řiditelem.. primárně o tom konžském dokumentu, ale stejnak většinu času zabral hovor o tom, co my, jako studenti, můžeme udělat? Není velká šance, že by se nám podařilo získat v těchto dobách podstatného sponzora, jediné, co můžeme udělat, a MUSÍME, je být skvělým UWCiM. Ukázat světu, že tahle škola za něco stojí. ...
Tak to byla vyčerpávající špatná zpráva.
A teď, slibuji, už jen samé dobré... snad úspěšně jsem završila páteční prezentací na francouzštině druhou Grading session, ze zemepisu jsem z testu na uplne vsechno dostala uplne neuveritelny pocet bodu, coz me hrozne potesilo :-) přežila test z matiky, který jsem lehce podcenila, z dějepisu dostala ZAS O JEDEN BOD míň naž co by bylo na 7.. a tak :-) Začal nám Winter arts Festival, což znamená kupu koncertů, vyvrcholení sezóny všech divadelnách tříd a skupinek, nehledě na prodloužený víkend plný workshopů a spánku. Včera jsem dvě hodiny tancovala skotské tance a poté se celé odpoledne courala Mostarem za tajnými účely. Taky že mě z těch tajností pěkně bolí nohy... Večer nás pak v Puppet Theatre čekal divadelní kroužek s představením the Investigation - o konfliktu při souzení holokaustu. Jediné, co autor při tvorbě hry pozměnil, bylo pořadí výpovědí konkrétního soudu. Zpracovali to naprosto profesionálně, mělo to sílu.. a sedět u toho vedle Niva z Izraele, vidět na pódiu lidi jak z Německa, tak ostatní židy, bylo.. nepopsatelné. Nakonec mi bylo líto, že jsem se tenkrát v zíří nepřihlásila, že chci taky hrát.. kdo by ze mě byl? Obžalovaný? Oběť? Soudce? ... Dneska jsme pro změnu vyráběli masky ze sádry a mojí vidíte na fotce úplně nahoře..(než jste sem dočetli, určitě se vám ten obrázek zakutálel do nejvzdálenějšího kouta paměti).. Zítra máme opět Bajramové volno, a taky specielní slavnostní oběd.. v úterý je předposlední oficielní školní den, jako každé úterý i s MUN, tentokrát putujeme do minulosti, a tak mám tu čest zastupovat Zair. ... Ve středu večer místo balení na poslední chvíli budeme skotačit na FunVision, přehlídce zábavy a povyražení.. a ve čtvrtek ráno.. ve čtvrtek ráno se už povezu.. drn, drn drn drrrrn, směrem domů! Nakonec ne sama, poveze se se mnou i Radka, má second-year a Sloveská druhačka Anka.. a tak ta cesta snad nebude tak úmorně vyčerpávající...
Stále platí, že do Prahy dorazím po dni a půl stráveném válením se po autobusových sedačkách a pod Víděňskými mosty v pátek, 12.12. ve 13:30 na Florenc, žlutým autobusem Student Agency... :-)
Těším se! Možná naposled před Vánoci vám posílám :-* z Mostaru..
K.

Díkuvzdání a téměř velký třesk

To zas jednou bylo sedmadvacátého ... konkrétně listopadu a my tady v Mostaru měli docela zábavný den... ale to bych měla začít od počátku:

V úterý 25. (mimochodem v den, kdy bez dnu za měsíc budu moci vstoupit jak do Casina, tak do sexshopu, nebo se -KONEČNĚ- zařadit do nejmenovaného politického spolku :-D :-D :-D) byl v BiH státní svátek - výročí podpisu Daltonské smlouvy, výročí vzniku tohohle "trojstátí"... Veškeré instituce až na naši školu byly zapečetěné, zamčené, zkrátka nefungující... a tak jsme byli rázem proslulí, ve středu se obrázek UWC objevil ve všech bosenských denících na první straně, věnovali nám tříminutovou televizní reportáž a v rádiu o nás určitě taky bylo slyšet ..(ne že bych já v tu dobu ve škole byla, poctivě jsem s teplotou slavila v posteli ;-) ).. a tak nebylo čemu se divit, že ve čtvrtek, krátce po deváté, dva dny po onom neblahém svátečním dnu, kdosi zatelefonoval do školní kanceláře, že v budově je ukryta bomba a že vybuchne přesně za 12 minut.. Vím, v tomhle prostředí to zní obzvlášť hrozivě a daleko vážněji, než když se studenti nejmenovaného pražského gymnazia chtějí jednoduše vyhnout písemným maturitním zkouškám ...

Nicméně celé to byl jen planý poplach, jak jsme zvyklí.. Policie a jakési specielní jednotky prohledávaly školu až do odpoledne a tak jsme si užívali vyjímečného volna (já opět zpodpeřiny, chystala jsem se fyzicky na večer..), tzv. "Bomb day"..
A PAK to přišlo. Ono, záhadné a americké, DÍKUVZDÁNÍ.. Naši tři milí zpoza velké louže se rozhodli neslavit tak úplně soukromě a dali v šanc deset dalších míst pro zájemce z řad studenstva... nakonec nás do Namalova bytu dorazilo kolem patnácti, ale to musela být snad jen chyba měření... měli jsme opravdového krocana (ne 9 kuřat jako na hiku), brusinkovou omáčku, "filling", tudíž kousky jakéhosi pečiva a nádivku, mimořádně dobrou bramborovou kaši, zeleninový salát s mojí oblíbenou červenou zálivkou, dýňový koláč a sušenky, to vše s vyjímkou džusů bylo vlastnoručním dílem Leah, které "Bomb day" přišel docela vhod ...

A tak jsme se báječně napucli ( i když, nad Vánoce nebo jahodové knedlíky není, přece jenom to byla americká kuchyně), podle tradice soupeřili o štěstí lámáním krocaní kůstky, měli se spolu všichni dobře a završili jsme to bláznivou jízdou taxíkem v počtu 7 i s řidičem, jelikož check-in se nebezpečně blížil už když jsme dojídali...

Ta společná fotka není kompletní, Chybí Yan-kei a Yin-Chi (aneb Clare a Michelle, obě z HongKongu), které se alespoň staly předmětem našeho pobavení, když soupeřily se samospouští... A za celý večer musíme poděkovat předevšim Namalovi, který ač (po hiku, jak jinak) nemocen, poskytnul nám svůj příbytek... jiank by to snad ani nebylo možné uskutečnit...

Slíbila jsem mamce, že skončím do tří minut, aby si mě mohla co nejrychleji přečíst, a tak se jenom zaraduju, že už za 14 dní touhle dobou budu DOMA, v nádherné předvánoční Praze... :-) a rozloučím se..

Přejte mi prosím hodně sil, končíme semestr a jak už to tak bývá, s tím je spojeno hooooodně práce... takže snad jen přežít následující týden a pak už zvládnu všechno..

Moc se na vás těším! :-*

pa, K.

Hike nehike, sníh!

Tak se opět hlásím z Mostaru, města zuřivě odolávajícího náporu jinak všudepřítomného bílého prachu s názvem SNÍH. :-) Překvapil nás o páteční půlnoci, najednou se začal valit v hrstech zeshora (i když v tomhle případě slovo zeshora nedává pražádný smysl, protože my BYLI nahoře, na hoře..) a zasypal všechno.. střechy, stromy, hory, doly... vytvořil na trávě překrásný koberec z diamantů, to ráno, abychom se spolu se sluníčkem mohli pokochat a vzápětí tu parádu obarvit na žluto, jelikož možnost vykonat potřebu uvnitř byla díky nepřítomnosti vody na splachování vskutku nechutná... :-P

Nicméně,.. Do Travniku, města 4 hodiny vzdáleného nahoru a severně od Mostaru, jsme dorazili kolem 9. večer, byla tma, stále ještě sucho.. a my byli celí natěšení na sobotní pochodování.. Když nás pak překvapivě luxusní červený autobusík (srovnávám s tou děravou kodrcající dodávkou z minulého hiku) vyvezl vzhůru, téměř až před práh naší chatky, byli jsme parádně vyčerpaní tím dlouhým cestováním, a tak jsme překvapivě rychle všichni uvařili, "pomodlili se" předjídelní motlitbu pro všechna nábožeství včetně ateismu, snědli, co jsme si nandali (bylo to opakování úspěchu těstovin s cibulově-rajčatovou omáčkou z minulého hiku), umyli nádobí, umyli sebe a zalezli do školou půjčených spacáků typu kvárd, co šustí, ale nehřeje, a propadli se do sladkého sněhového snění.. (to už jsme stihli zjistit, že se venku "cosi" bílého děje.. )...

Hned poránu jsme byli oslepeni pohledem z okna.. Sobota dopadla báječně, hike byl odložen na neděli, s tím, že prostě slezeme dolů do Travniku po svých.. a tak jsme ten první víkendový den strávili sněhovými bitvami, psaním všelijakých slov do sněhu, děláním andělíčků, a podobně.. Kdyby nám všem netáhlo na 18, 19 či 17 (mimochodem, dneska má Tyjana narozeniny.. a už jsme docela zadobro :-) ), řekla bych, že to byl báječný školkový výlet... A že jsme chtěli slavit díkuvzdání, začali jsme místo Kagana (Turecko, = Turkey = krocan) péct a ochucovat devět kuřat. Namal opět dodal nemalou dávku kari a všelijakých dalších větviček a lístečků, a jak to vypadalo krátce před zmizením pod naše pupíky, se můžete podívat... :

Krom předkrmu v podobě zapečených vek s pálivým tuňákovým salátem vlastní výroby, hlavního krocana s basmati rýží s hrozinkami, přesně po indickém způsobu jedené rukama, a moučníku - zbylých datlí, jablek a sušených švěstek nám byla naordinována ještě pořádná porce turbofolku - místních hitů složených z bubnování, lyrického brnkání na struny cytery (?) a vytí připomínajícího zpěvy ímámů.. a tak nebýt dvou záhadných bolících hrbolků vzadu na mé hlavě připojila bych se ke všeobecnému veselení se.. zpívali až do pěti do rána :-D myslím samozřejmě místní, naši disciplinovamí chlapci samozřejmě jen do čtyř :-D a já se aspoň pěkně a dlouze vyspala..

Ten dlouhý spánek měl ještě další příčinu - o sobotním večeru nás náš vodič odmítnul doprovázet dolů do Travníku, je to prý při takovém množství sněhu nebezpečné.. Nejen kvůli zhoršeným možnostem orientace, ale ta cesta, kterou jsme plánovali, je prý pod sněhem téměř nerozeznatelná a všude kolem jsou v lesích ještě stále miny.. a tak jsme vlastně celý víkend strávili vařením, focením, hraním sí se sněhem, nebo s Nivem ve sněhu, který on zažil v takovém množství prvně v životě.. v Izraeli prý sněží jen v Jeruzalémě.. a jen jednou za 20 let... a v neděli po poledni jsme nasedli do totožného červeného autobusíku (nevím proč, asi to bude tou barvou, ale připomínal mi Londýnské dvoupatrové) a nechali se dovézt až před Sušac.. :-)

A já si teď s teplotou, šalvějovým čajem, priznitzem a notebookem ležím v posteli a přemýtám, zda mi donesou oběd, či nedonesou, když jsem se díky hiku nezvládla napsat na výběr pro tenhle týden,.. :-)

Mimochodem, víte co? Už jen 18 dní a budu doma :-)

Na návštěvě

Rosy na kolejích

Když jsme v sobotu ráno čekali na autobus do Čapljiny, vesničky asi pětačtyřicet minut jižně od Mostaru, svítilo ještě sluníčko, a tak byly na právě vymýšleném programu pro děti převážně venkovní hry.. jenže když jsme dorazili, mračna vylezla z každého koutu a vypadalo to, že se brzy spustí hrozitánský liják. Ještě že se tak nestalo, většina dětí by asi zůstala zalezlá "doma".. Nakonec jsme sice byli uvnitř "společné místnosti", ale děti přišly a ač vzpurné a hádavé, hrály s námi na židlovanou, na draka a princeznu, na kočku a myš a taky na honěnou,.. :-) a když jsme pak vyráběli andělíčky na nadcházející Vánoce, měli jsme každý na starosti jednoho špunta.. Mě si vybral jeden chlapeček, jmenoval se prý... hmm.. asi jsem to zapomněla, ale každopádně vím, že jsem se ho na to dovedla zeptat takovým způsobem, že mi rozumněl.. připomínal mi Vítečka a tak se mi zas chvilku stýskalo... nicméně stříhat i obtahovat mu šlo docela dobře, a tak jsme spolu byli rychle hotovi,.. Nakonec si upatlal ruce lepidlem, a když se naučil, jak je to anglicky, šel se umít a už se k nám nevrátil... Do autobusu směrem zpět "domů", zbývalo ještě pár desítek minut, a tak jsme váhali jen krátko, když nás jedna místní paní pozvala na džus.. Na obrázku vidíte, jak ty domečky vypadají, a já vím taky, jak vypadá jeden zevnitř. Jako dobře vybavený stan.. s koberci, ledničkou, starým kusem nábytku s vytrínkou a ozdobným porcelánem, dvěma šatníma skříňkama, podobnýma, jaké bývají v plovárnách, televizí, gaučem, na který se nás vměstnalo 5, stoličkami, a konferenčním stolkem. Místnost byla rozdělená závěsem, který byl ve chvíli našeho příchodu roztažený, a zůstal tak, než jsme odešly.. za ním se skrývaly dvě postele, každá po jedné straně místnosti, rozestklané a čisté. Musím říct, že mě to celé překvapilo.. ne špatně, spíš v dobrém.
Když nám na mimořádně pohostinná pan začala vnucovat druhou skleničku pomerančové limonády, přidávajíce sušenky a mandarinky, my se začaly ptát,.. v tom domečku už žije deset let. S manželem? Ne.. s jednou mou známou,.. ne, neznaly jsme se, to až tady.. A předtím jsem žila čtyři roky ve vagónu, na kolejích.. O vagónu jsme pak slyšely téměř pořád,.. dojatě vyprávěla o velmi dobré přítelkyni z vagonu, která odjela prý do Itálie, ale Bůh ví, kde, a jestli je... Do svého rodného města se vrátit nemůžu, .. nemám dům.. nemám známé.. nevím, jak to bude.. Ano, děti tu jsou. A prý že jich není málo. A do školy chodí.. a co si myslí místní lidé o skupině cizokrajně vypadajících studentů, co si ob sobotu přijíždí hrát s jejich dětmi? Nevím.. Nebavím se s ostatními, to víte, tady se lidé mezi sebou nemají moc rádi, bojujeme o každé zrnko.. a kdybyste přinesli příště malou panenku,.. já nemám peníze, nemohu ji pořídit, ale .. je tu jedna malá holčička..
A na konec jsme každá dostali po dvou mandarinkách, i když jsme tak usilovně kroutili hlavou, že ne.. že je hrozně laskavá.. potkali jsme se se zbytkem a vydali se s rozporuplnýma myšlenkama nazpět..

a tak jsem prvně v životě mluvila s uprchlíkem.

tik.. tak...

Útíká to... pěkně rychle. Dokonce to vypadá, že už za 28 dní touhle dobu budu DOMA :-)

Do uší mi právě proudí vlnění v balkánském rytmu.. a nechává mě to celkem klidnou, oj dada oj dada, oj daj daj daj oj.. a tak si myslím, že po dvou a půl měsících chození Mostarem, koukání do Neretvy a poslouchání zvonů střídajících se se zpěvy ímámů jsem si zvykla... zvykla jsem si, že kamiony parkují na chodníku pro pěší právě, když jedu po témže kusu betonu kolmo, zvykla jsem si hbytě uskakovat zpod kol osobních automobilů, když se řítí přechodem, na kterém momentálně svítí zelená, zvykla jsem si usínat ne s balkánským, ale s popovým ritmem za zády, to jak ve vedlejjší buňce nahlas sní.. tuc tuc tuc... nezvykla jsem si na věčný přístup k internetu, zvykla jsem si, že jej nemám.. zvykla jsem si na vůni čevapi v neděli navečer, kterou cítím už od oběda jen proto, že je mi naprosto jasné, co dostanu k večeři, zvykla jsem si na náhlé záchvaty slz a zvykla jsem si i na chvilky naprostého okouzlení tím kulatým cosi, v čem, nebo na čem se točíme kolem své vlastní osy... zvykla jsem si na neznámé pojmy, věci a lidi všude kolem, zvykla jsem si na svoje roommates, zvykla jsem si na bosenský "zájem" o svět, zvykla jsem si na probouzení se s pocitem, že jsem vlastně vůbec neusla, zvykla jsem si domývat si vlasy pod studenou vodou v umyvadle, a to jen proto, že jsem stojící ve vaně zapomněla, že jsem na trošku jiném stupni severní šířky, než v Praze plné horké čisté vody a taky jsem se zvykla ptát se lidí, co jsou zač... odkud jsou, co zažili.. Třeba včera jsem se bavila s Evers o tom, jaké to je, být v Súdánu křesťanem... stejně mi pijde neuvěřitelné, že žiju svůj život a sdílím zeď se člověkem, který zcela zmaten potřeboval radu co se týká nákupu ovoce v supermarketu.. :-) Můžu na to sáhnout? Do pytlíku? Ok, Ok, Ok,...děkuju,... a ten neustále stydlivě provinilý pohled... Strašně ráda bych se zbavila svého (jak si uvědomuju) kolonialistického přístupu... :-( Nemají se přeci za co stydět.. Evers zabila vlastní rukou hada, který se obtáčel kolem jejího tenkrát tříletého bratříčka... Co jsem dokázala já? A v téhle věci mě neskutečně štve přístup ostatních... nemůžeme přece nikoho nutit poznávat se navzájem, bez vyjímek... ale absolutně ignorovat lidi tmavší barvy jen proto, že se bojíme sami sebe v reakci na svět, ze kterého přišli... ? A to jsóu ti nejšťastnější z nich... V pondělí jsem snad úspěšně promítla trailer k dokumentu o Kongu.. byla jsem hrozně nervózní, uvědomovala jsem si, že musím hlídat každou půlku slova, které pronesu, protože v publiku jsou i lidé ze Rwandy, která je označovaná za potencionálního "vyníka"... Nicméně snad to dopadlo dobře, spousta lidí přišla a podpořila mě.. jen zavládl menší chaos, co se týká shromažďování vybraných peněz, a tak vlastně ještě nevím, jak to dopadlo... snad se to povedlo...

A s trošku veselejší notou - úspěšně jsem se poprala s první světovou, s testem z angličtiny ( otázka vyjmenuj 5 afrikaanskch slov použitých ve hře Master Harold and Boys mi přišla vážně zábavná, stejně tak Čím je významné město Elisabeth-port, na kterou byla prý správná odpověď, že leží v Jižní Africe :-D což nám všem připadalo tak samozřejmé, že nás nikoho nenapadlo to do odpovědí uvést, nebo v kolikátém roce se narodil Orwell... o rok jinak a bod dolů... a to je, prosím, LITERATURA ! - nicméně od pondělí nás bude jednu hodinu v týdnu učit Namal, tak snad by mě nemuseli od zkoušky za rok a půl vyhodit...), taky jsem se (omlouvám se všem těm, kdo se těšili na dovolené u známé v Tel-Avivu) rozhodla opustit arabštinu, inšaláh... a místo ní jedu zítra (nyní už definitivně) do refugee campu (uprchlický tábor plný KŘESŤANŮ!!!), kde máme v plánu vyrábět vánoční ozdobičky, a od ledna se chci zapojit i do servisu nazvaného Roma Neretva, což je místní "Romské ghetto" za městem...

Tenhle týden se skupině druháků povedla naprosto neuvěřitelná věc - na každý večer v rámci tzv. "Roma awarenes week" připravili akci jak pro nás, tak pro veřejnost, na téma Romské komunity v Mostaru.. Romové se tu mají ještě hůř, než u nás - práci nemá 99%, děti nenavšťěvují školy, jelikož učebnice nejsou zdarma a rodiny si nemohou dovolit je pořizovat, nebo prostě děti nemá do školy kdo vodit a autobus je drahý... a tak je celé město plné žebrajících uzlíčků v potrhaných, nebo alespoň špinavých šatech.. a místní se prostě "nestarají". I na dnešní večerní besedě o mostarských menšinách nebyl krom (všudypřítomných, ..naštěstí) médií, a nás, mezinárodních studentů UWC téměř nikdo odsud... Ani naši spolužíci z Bosny většinou nepřišli.. až na světlé vyjímky :-( .

Občas mám pocit, že jediná možnost, jak spasit svět spočívá ve vložení alespoň trošky zájmu do každého z nás...

Zítra vstávám brzy a tak se teď už odeberu pod peřinu :-)

Přeju vám všem krásný (pro čechy v Čechách prodloužený) víkend...

:-* K.

PS: Dnes jsem měla záchvat nočního focení města,.. a tak na obrázku vidíte to nejstrašidelnější a nejděsivější místo, jaké mě pravidelně potkává cestou na poštu,..

Zzzzzázvorové časy

... koukám na fotky z Halloweenu a pojídám poklad.. v Merkatoru totiž rozšířili sortiment o zázvor.. a tak jsem si místo čokolád a jiných pochutin pořídila tuhle malou nahnědlou postavičku.. a vůbec, mám se dobře.. Podívejte se na fotky, na téhle veliké jsem s Aničkou, která byla zkrátka VŠECHNO a s Andym, Elvisem.. krom téhle maškarády najdete v nejčerstvějším albu taky dnešní vaření Tortelliní v omáčce Carbonare a v řadě druhý sběr papíru.. v počtu 3... Nicméně místní byli opravdu kouzelní - vyhlíželi nás na balkonech a jeden pán dokonce postával na chodníku, aby nás zavedl do své kůlny, kam starý papír nanosili všichni sousedé.. :-) A tak mě teď trošku bolí ruce, protože jsme to všechno měli za úkol přenést před Sušac do určité hodiny, než přijel pán z odpadově reciklační firmy ... Cítím se dobře, děláme něco, co snad opravdu stojí za to..
Tak vám přeju, abyste se takhle cítili, když ne zrovna právě teď, alespoň co nejčastěji,..
pa,
K.
:-*
PS: Do Prahy dorazím v pátek 12.12. ve 13:30, na Florenc, žlutým autobusem Student Agency... Nicméně, radši se na mě nechoďte koukat, protože po 36 hodinách cestování a nocování pod Vídeňskými mosty a lavičkami mi to nebude asi zrovinka slušet :-D :-D :-D To ale neznamená, že pokud přijdete, neudělá mi to radost.. :-* :-)

Halušky a spol. :-)

Tak se u nás zase jednou vařilo... Jak vidíte, když to ještě bylo v hrnci, smáli jsme se (mimochodem tahle fotka je další důkaz... viz. předchozí příspěvek).. no, a když jsme to z hrnce vyndali.. nebo spíš - pokoušeli se vyndat, či vylít..nebo alespoň vylovit, tak jsme se smáli taky, ale spíš zoufale.. :-D Nějakým zcela záhadným způsobem (o chybě měření nemůže být ani řeč) se nám povedlo ty halušky rozvařit na kaši a tak jsme místo 4 porcí inzerovaných na krabičce (s jedinečně česko-slovenskými popisky) měli sotva jednu a půl... Nicméně... chutnalo to rozhodně NE-bosensky, v poměru k sýru ten jednoznačně vítězil a tak jsme si celý pondělní oběd báječně užili... (pozn. - Já, Anička ve zdraví navrácená z Chorvatska, má slovenská sestra Káťa a Katarina, která si ale díky odporu k jakkoliv ochuceným a zapáchajícím sýrům celé vaření moc neužila :-P)
Ale abych se vrátila ještě k minulému týdnu... Povedlo se mi nechat se vyprovokovat Tyjanou a na otázku, jestli si myslím, že je nějaká "stupid Bosnian" a neumí ze stropu nad mou postelí uklidit zabitou mouchu (mimochodem, ještě to neudělala..), jsem odpověděla ANO, občas se zdá, že ano.. A tak jsme teď ve válečném stavu...řešilo se to s housemum a myslím, že po tom rozhovoru Tyjaně zklaplo.. :-) Nicméně od čvrtka do pátka jsme měli "All Saints break", čili dušičkové prázdniny.. a tak jsem veškerou páru z uší vypustila a mám se dobře... :-)Zítra se chystám na další nový CAS, tentokrát International Traditional dances. Byla jsem přemluvena poté, co jsem se prořekla o pár hodinách tancování, které jsem absolvovala .. a když jsem s zmínila o plném notebooku českých lidovek, nebyla už šance uniknout.. Jen po mě chtějí vymyslet jakousi choreografii a to je v tomhle momentě absolutně nepředstavitelný úkol... tak koukám, jak že to v těch Tancích v Japonsku bylo, a snažím se představit sebe, jak to tancuju, nebo spíš dupu... :-D a tak.. No a v sobotu se jedu prvně podívat do toho Uprchlického tábora a až dorazím zpátky do Mostaru, mám na starosti další sběr papíru okolo Sušacu... V pondělí se chystám na ranním assembly mluvit o Kongu - pro ty z vás, kteří jsou mimo obraz (nebo spíš mimo plátno v tomhle případě), na loňském Jednom Světě jsem viděla dokument Kongo: Hluboké ticho (The Greatest Silence - Rape in Congo) a vzhledem k tomu, jak málo lidí tu ví o tom, co se v tomhle africkém koutě světa děje, chci ten dokument pořídit (jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že nám dokument nedají zadarmo! :-o ) a promítnout.. A tak musím za necelé 4 dny přesvědčit 200 lidí o tom, že právě tenhle silný a smutný snímek je něco, za co chtějí obětovat 2 KM, v přepočtu 24 korun... Držte mi palce! A vzhledem k tomu, že teď na mě čeká teplá voda v bojleru a taky nedomalovaný dopis pro Vítka, zamávám vám (ááááááá...) :-) Mějte se všichni báječně! (A to, že už nepláču pod plštářem ani pod peřinou neznamená, že mi nemusíte psát!!! Přece víte, jak ráda dostávám pohledy :-) ..

ahoj, K.

PS: Včera jsem na MUN zastupovala Ruskou Federaci při debatě o lidských právech v souvislosti s menšinami... Muj chrabrý soudruh Čínská Lidová republika mi pomohl prosadit především konec celé seance, jelikož zabedněné Evropské státy se nechtěly nechat poučit příkladem fungujících společností bez jakýchkoliv potíží s dodržováním lidských svobod...

SLIB :-P

Tak.. je to tu. Už delší dobu pociťuju drobný neklid. Cosi se stále zvětšuje a zvětšuje a zvětšuje ě zvětšuje a já právě dospěla k bodu, ve kterém musím říci STOP.

Důkazem budiž tato Srdjanova fotka z hiku,,. je skvělá, až na to klubající se cosi pod oranžovým pruhem mého trička.. :-D

A proto nyní slavnostně slibuji, že počínaje sobotou, prvním dnem měsíce listopadu léta páně dvouticísého osmého s tím začnu něco dělat - nebo spíš nedělat - nebudu jíst tolik čokolády - to zaprvé. Nebudu jíst tolik čokolády po večeři. Nebudu si kupovat čokoládu. Nebudu si kupovat ani nic jiného podobného ražení, pakliže to nebude nutným zlem pro udržení mé psychické rovnováhy. BUDU jíst více zdavého, Budu jíst méně. Budu jíst všechno zelí na talíři, pakliže budu mít i po schroustání zbytku stále hlad. Budu pravidelně referovat o svých úspěších a neuspěších ( I když tenhle bod je kapku kompikovanější, všechno můžu posuzovat pouze podle svého pokrouceného úsudku). Nebudu jíst palačinky v Palačinky baru ( jako dneska.. prvně a naposled.. i když ten chuťový orgasmus stál za to :-P ).. a tak :-)

Pokud mě kdokoliv z vás načapá potajmu pod klávesnicí schovávat celofán od toho zkoubného hnědého zvěrstva, dejte mi prosím co proto!

Nahoru na HORU

Tak jsme z výletu zpátky :-) ... a byl to báječný výlet. (Na fotce jsme já a Riikka.) Pokud se vůbec dá něco takového porovnávat, myslím, že tohle byly ty nejhezčí dny, které jsem tu v Bosně prozatím zažila.. a na jakémkoliv dalším hiku se mnou mohou počítat... V celkovém počtu 14 i s Namalem, což je můj World Literature profesor ze Srí Lanky (ovšem s Norským občanstvím :-D ), jsme se v pátek po škole vydali (alias zběsilý úprk od školy směrem k autobusovému nádraží) na autobus směrem do Gorniho Vakuvu, města Majdy, mé roommate. Po dvouhodinovém sezení, ležení a brnění těl v autobuse jsme byli lehce zmateni a tak jsme ze zavazadlového prostoru vytáhli nejen našich 20 tašek plných cibulí, hnědých babánů, cornflaků a mlík, ale i jakousi CIZÍ tašku, která si poté zašla na kafe do nedaleké restaurace a tam zvostala v očekávání (návratu jejího jistojistě velmi zmateného a rozčileného majitele). ... :-) ... nicméně...

Tou dobou už se smrákalo, a tak jsme tak úplně nevěděli, do čeho jdeme, když jsme se jeden po druhém namáhavě soukali do jakési béžově zbarvené (a děravé - pozn. red.) dodávky, která se odvážila pojmout nás téměř všechny, tudíž 12, a vyvézt nás směrem vzhůru do kopců jménem Vranica. Zbytek (ať už šťasten či nešťasten) se vezl o poznání méně odvážným autem pár kroků za námi... Ta cesta byla vážně šílená. Seděli jsme jeden na druhém, dělali neuvěřitelný randál a fotografovali o sto šest, a to vše díky panickému strachu, že ten (POKUŘUJÍCÍ!!! a ohromně psychicky odolný) řidič zatočí o 5 úhlových minut špatně a my z té hrbolaté cesty sjedeme pěkně zase dolů, a taky kvůli jednomu ovčímu stádu s uprchlickými tendencemi, které nám zablokovalo nejméně na 5 minut cestu vzhůru při zběsilém úprku kamsi do světa pod námi... a to vše v mých nalezených kalhotech :-), které se v pátek po ránu objevily zmuchlaně přehozené přez ony sušící šňůry za Sušacem...

Když jsme se celí naklepaní, jen nás obalit, vyndali z té béžové kabinky horské dráhy, záhy jsme zapomněli na všechny útrapy. Podívali jsme se totiž do tmy nahoru, která tak úplně nebyla tmou, protože všude v ní byly malé krásné a svítící hvězdičky. Úplná učebnice astrologie... Pokoušela jsem se to vyfotit, ale i přez neuvěřitelně dlouhatánskou dobu expozice na té fotce ve výsledku ani na počítači nebylo nic vidět, a tak jsem ji smázla...(mimochodem, fotit jsem přestala jen proto, že mám MALOU kartu, vešlo se mi na ni pouhopouhých 300 fotek... - Ježíšku, Ježíšku, prosím prosím... :-D )

Trošku to zaokrouhlím, abyste nakonec nestrávili delší dobu čtením o horách, než já chozením po nich... Večer jsme se všichni vrhli do vaření, pod velením Tobiho, šéfkuchaře šéfkuchařů (vymyslel totiž, jak využít všechyn ty cibule :-D), jezení a uklízení (jen Srdjan si hrál na kouzelníka nad kamínkama, poté, co jsem mu ukázala, jak to krásně dýmá, když se na ně kápne voda...), taky jsme seděli u ohýnku, pili víno a hráli hry... a protože jsme byli rozumní, zodpovědní a unavení, šli jsme spát snad ještě před půlnocí... A ráno, ...

Ráno jsme se všichni probudili na půdě, spící jeden přez druhého tak, jak jsme usli... a venku bylo mrazivo, ale překrásně, a tak nám vyrazit bráníla jenom pomalu se vařící voda na čaj a prázdné žaludky (případně několik minut hledání zatoulaných zubních kartáčků a ponožek...). No, a když se to po desáté hodině (pozor na změnu času, i v Bosně tuhle vymoženost používají!) povedlo, započali jsme tůru hoodně prudkým kopcem nahorů louka nelouka, cesta necesta.. a tak :-) Za cíl jsme měli jakési jezero, ale hned po nejvyšším vrcholku (2100m.n.m.) padla ona mlha, která celé dopoledne ležela pod námi, nad nás, jako by nám chtěla dokázat, že i když jsme se vyšplhali tak vysoko, ona to umí líp, .. a tak jsme si jezero aspoň zvrchu představovali... Naši dva horští průvodci nám před otočkou zpět rozdělali v mlze ohýnek, a než se jim to povedlo, my si hráli.. na honěnou, na skákanou, štafety.. a tak :-). A když jsme se celí mokří - ač nepršelo- vrátili do chaty, započali jsme přípravy na slavnostně orientální věčeři. Tentokrát byl šéfkuchařem Namal, a tak jsme teď všichni hrozně zdraví, protože cokoliv jsme měli v krcích a vůbec kdekoliv špatného, se nám vypálilo... Já osobně krájela hromadu chilipapriček a na prstech to cítím ještě dneska... No, a vzhledme k tomu, že během našeho výletování se nám do chaloupky nastěhovala ještě Rakija Mafia, aneb kupa místních a ještě větší kupa Rakiji (místní silný alkohol), a to přímo k ohýnku, strávili jsme sobotní večer na půdě, opět hraním her a vínem... (srbská odrůda černohorského Vranacu, moooc dobré :-P )... a pak už jsme jen spali, spali a spali... :-)

A po výživném snění nás čekalo už jen seběhnutí dolů, do údolí (šli jsme to něco přez 4 hodiny, ale to jen proto, že jsme neustále zpívali a zastavovali se na jídlo...) a pak autobus a Mostar.. znovu Mostar :-)

A co se týká pondělí, tedy dneška, byl to mimořádně pěkný den... i přes to, že jsem v předvečer testu z History hledala kalhoty a šla spát v 10, dostala jsem 16 z 20 bodů, což byl jeden z nejlepších výsledků ze skupiny :-) .. a taky mi Anička a Riikka slíbily, že se se mnou podívají na Sřítka, kterého já sama viděla před 14 dny, nebo před týdnem (to už je fuk...), a náramně mi zvednul náladu... a vůbec, mám se teď dobře :-)

Doufám, že vy také tak...

a jestli ano, i pokud ne, mějte se ještě líp... :-)

pa, :-*

K.

PS: Podívejte se na fotky, tentokrát opravdu stojí za to.. :-)

Horolezci, horolezkyně, horolezčata

Nelezte na skálu co je hodně špičatá... :-)
A přesně na tu já se chystám - vyrážíme dneska v počtu 12 na třídenní hike, tedy na VÝLET.. tak mi můžete držet palce, ať a) napíšu ještě před odjezdem aspoň dobře test z History, na který jsem se učila jenom velmi povrchně, vzhledem k tomu, že jsem včerejší večer strávila pobíháním po Sušacu a hledáním svých dvou jedinných kalhot použitelných na hike (asi nakonec volím mezi legínama a džínama.. :-/ ), které v průběhu včera zmizely z prádelních šňůr za domem... Kalhoty, Kalhoty...
Nicméně - v neděli očekávejte záplavu pestrovarevných fotek :-) .. a mějte se krásně!
:-* pa, K.

Usmívání

Je zas sobota... a tenhle tejden byl fakticky moc krásnej. Ale je sobota a já přemýšlím, jak je to tu vlastně s usmíváním. Stýská se mi, hrozně moc... a připadám si tu občas jako marťan, ale kdo by ne. Vlastně se téměř pořád usmívám/e.. to se mi líbí. Potkáme se, usmějeme se, pozdravíme, poptáme, jak to jde.. a jdeme dál, s úsměvem. Usmíváme se ale nesmějeme se. Nesmějeme se nahlas,..a to je ono. A když ano.. tak to.. není ono. Většinou. Dneska nás na józe bylo asi 15, dokonce jsme měli vzácnou klučičí návštěvu, přišel Alberto a docela mu to kupodivu šlo.. i když nechápu, jak mu některé ..ehm.. partie mohly zůstat nepoškozené.. a tak jsme se smáli.. a možná už jsem dokonce vyzkoumala, co že nám to Tanja kape na nos, je to mandarinkový olejíček.. tak kráásně voní...

A venku je teď taky krásně. Padá listí. Ale ne tak, že by prostě spadlo a leželo, padá podstatně sofistikovaněji.. chvilku jen tak visí a pak se rozhodne spadnout, cestou obkrouží vyhlídkovou jízdou celý strom, dva, povyskočí ve vzduchu, jako by si to chtěl rozmyslet a pak se pomalu snese na zem. A do toho svítí sluníčko, téměř pořád. A tak má člověk pořád nějaký důvod se usmívat.

Jenže pak přijde domů, potká TYjanu, která si právě na koupelnovou zem oholila nohy a odchází do města bez toho, aby to uklidila.. Ta hádka, kterou jsme zakončily tak, že Tyjana prostě odešla, aniž by to uklidila (omlouvám se, ale pořád to ve mě bublá..), mě vyčerpala, a tak jsem oproti původnímu plánu jít se bavit na Nejzábavnější hodinku mého života, organisovanou druháky, spala téměř až do večeře. ... Byl teplý toust, ostatně jako v sobotu večer téměř vždy, a všichni se na sebe navzájem zas pěkně usmívali.. jaká to idylka... Já mám chuť křičet, ale nemůžu, protože se všichni pořád jenom USMÍVAJÍ! :-(

Já vím, tohle přejde.. a rychle, už za pár hodin, až usnu, mi bude dobře.. a zítra mi bude ještě líp, protože se budu usmívat taky, a hlavně mám pár věcí (jako třeba biologii, history a geography..ehm.. ), se kterými potřebuju zatočit, a když ne zatočit, tak aspoň pořádně zalomcovat... (Mimochodem, z té vyčerpávající eseje jsem dostala 10 bodů z 15 :-( .. nicméně jsem na tom asi líp nebo stejně jako ostatní a Dženan - ten kluk, co nás profesoruje :-D, říkal, že na první esej jsme si všichni vedli báječně.. zato Geography mi jednoznačně pořád dělá radost.. :-) )

Jenom jsem se rozhodla tady tu iluzi bezproblémového života na UWC(iM) trošku rozvířit.. pořád tu chci zůstat ( i když před hodinou, když jsem seděla vzadu za domem pod prádelními šňurami ve tmě, jsem o tom nebyla úplně přesvědčená..), pořád děkuju v duchu komu čemu můžu, že tu jsem.. ale nerada bych i svým psaním pro vás mátla.. To máte jako s Olympem.. nikdo a nic není dokonalé.. :-)

Tak se měj moc hezky.. a jakoukoliv podporu i z tvojí strany moc moc moc ocením..

:-* pa, K.

Lautrek..

... dostal mě tímhle obrázkem ..Nevím proč, nevím, jak.. ale hrozně se mi líbí.. Dokonce si myslím, že by se hodil k nám do ložnice :-D Co myslíš, mamko?

štěkal..

a zuby cenil.. a hlavně - řítil se neuvěřitelnou rychlostí (zvětšující se úměrně s rychlostí mou) přímo za mým kolem... Byl velký, béžový, DIVOKÝ a zřejmě hladový a nervózní... Když jsem vjela do jednosměrky (samozřejmě v protisměru) - pořád ještě s tím zuřivým psiskem u nohou, volila jsem, jestli se nechám pokousat (kdyby jen to...), nebo porazit protijedoucím autem, nic mezi neexistovalo, pokud jsem chtěla psovi ujet, musela jsem veškerou energii vložit do nohou, a ne do hlavy a rukou s řidítky, aby koordinovaly směr a rychlost co se týká aut v protisměru. ..

A pak se objevilo.. nevím, jaké bylo, ale bylo...auto. V protisměru.. a kupodivu nebylo mou zkázou, ale mou spásou, psisko se polekalo a vypařilo se, zatímco já si uvědomila, že se klepou nohy a téměř slzím... ufff...
Nakonec jsem se uklidnila višňovým závitkem k snídani a uháněla do školy...

A jak to dopadlo?

Asi takhle... :-) Na fotce jsem já, Arlinda a Lazar...a taky ruka Sebastiana, který nám právě do téhle.. "nejepší z rozmazaných" vlezl a druhou rukou si vytahoval kalhoty.. Vyrazili jsme pozdě a bylo nás v nejsilnějším momentě jenom 6, ale stejně jsme toho posbírali docela dost.. (a já mám ... překvapivě ...zas teplotu :-) ale špatně mi není... ) Za měsíc doufáme v dvakrát víc papíru!

Jdu se vrhnout na esej na History.. mám psát o tom, jak soupeření na "koloniálních územích" ovlivnilo 1. sv. v. :-) aneb Collonial rivalry as the cause of the Great War...roztrhám svými argumenty ty aliance na kousíčky, až se do nich opřu ! :-D uvidíme uvidíme uvidíme...

Příští týden nám taky začíná First grading session, čili takové malinkaté, neškodné (haha) zkouškové... Hope I'll survive with honour.. doufám, že přežiji se ctí...

zatím pa, K.

Trautnberg a klobása

Jen tak mám chuť vám říct, co se tu teď za poslední 3 dny událo... v pátek jsme měli převeledůležitou návštěvu až z dalekého Rakouska (dokonce jsem měla pocit, že jsem si popletla názvy Austria a Australia, když pořád zdůrazňovali, jaká to byla obtížná a zdlouhavá cesta...). Skládala se z (Ó Veliký !!!) bývalého ministra zemědělství a současného cosi v Bruselu, který nejprve budil respekt. Nicméně po projevu, v němž hovořil o základních "problémech" Evropské Unie a různých aspektech jejího fungování jsme se všichni celkem bavili... Možná jen jsem jeho svatozář svýma omezenýma očima jen nespatřila, nebo jsme nebyla s to pochytit, o čem tak zaujatě povídal (každou větu v průběhu hodinového projevu zopakoval nejméně 3x). Nicméně, vypadal jako hodný Trautnberg, jak vytřižený. Anču a hmm.. už si nevzpomenu, jak se jmenoval ten mládenec.. mu dělali členové rakouské UWC komise, což znamená, že příští rok bychom tu mohli mít krom kupy němců i kupu lidí z rakouska :-), což je fajn...
Nicméně.. před chvilkou jsem se vrátila z oběda. Málem mi vypadly oči z ďůlků poté, co jsem obdržela talíř se svojí volbou... uprostřed omáčky s pár fazolemi ležela ona. Velká, mastná . Klobása. Poprvé jsem docenila chleba přikládaný k jakémukoliv jídlu a docela slušně se naobědvala.. i když na mne všichni koukali, když se na talíři k vrácení válel stále ten samý kus masa... :-)
Za chvilku se zvednu a vypravím na historicky první letošní uwcim PAPER COLLECTION :-) (aneb sběr papíru). Jde o akci "ekologického kroužku" ecology group, při níž se již tradičně od obyvatel Mostaru v určitých oblastech vybírá papír, chodí se od domu k domu, mluví se s lidmi a tak...jsem zvědavá, jak to dopadne :-)
Z nemoci jsem snad už definitivně vyléčená... doufám. Mějte se krásně, pa K.A

Zápisky z tajné výpravy (aneb Moctab, Capajebo a ti druzí)

Vlastně jsem tam ani nebyla. Oficielně :-). Má červeně obalená papírová knížečka s razítky zvaná PAS zůstala schovaná vzadu v první poličce nočního stolku stojícího u stejné zdi, jako má postel. Přišlo se na to až téměř u Chorvatských hranic a tak jsem se vlastně celým naším bajramovým Balkánem pohybovala ilegálně. Na každé celnici jsem si sundavala brýle, pokud, tak jsem mluvila vysokým hlasem (ještě vyšším než obvykle :-P ) a chovala se jako bych se zrovna nechla ostříhat a přebarvit na blond a jako bych v létě oslavila ... podržte se - desáté narozeniny :-D Zkrátka jsem se potřebovala vždycky na pár minut stát Eliškou, protože její pas jsme měli... Někdy to problém nebyl, protože okénka budek chorvatských, posléze bosenských a znovu chorvatských hranic byla pokaždé ne levé straně a mezi mnou a jimi byla vždycky jedna z neprůhledných částí našeho auta :-D. JENŽE! Jakmile jsme přijeli před černohorskou budku, s hrůzou jsem zjistila, že celník kouká přímo na mě, zprava! ... málem jsem tedy skončila kdesi v chorvatsku, bez pasu, téměř v noci, sama, opuštěná... :-D ale nestalo se, celník byl poměrně veselý chlapík a nejspíš si ani nevšimnul, že razítkuje jiný než můj vlastní pas (těch razítek! To mi bylo pokaždé líto, že je mít v pasu nebudu... aspoň mám ale důvod vypravit se tam znovu)... Dramatičtější to pak bylo až u posledních kranic, hranic černohorsko-bosenských, lépe řečeno hranic Montenegra a Republiky Srpske. Ne, vůbec to není matoucí :-D ... Tam si celník mého chybějícího pasu všimnul, dokonce s tím měl nějaký problém a já už se viděla, jak čekám na celnici, než naši dojedou pro pas do Mostaru, najdou ho a vrátí se s ním... nicméně mamka jakékoliv debaty o potřebnosti mého pasu ukončila větou typu "Nenje potreba" a bylo to. Povím vám, že se mi ulevilo...

Celé výletování ale rozhodně nebylo jenom o přecházení hranic... Viděli jsme spoustu krásných věcí, já poznala místo, kam se pojedu odtrhnout od civilizace a meditovat, až to budu potřebovat, sáhli jsme si na moře (někteří z nás se v něm dokonce vykoupali :-o - poznamenám, že tou dobou byla teplota vzduchu maximálně 20 stupňů), taky jsme si společně užívali jeden druhého a zažívali jsme každodenní dobrodružství při hledání přístřešku pro složení velmi unavených hlav i nohou (jednou jsme dokonce dohnáni událostmi spali v autě :-) a taky to stálo za to, tak brzy jsme nikdy nevyrazili, jako toho dne :-D )...

Nicméně měla bych začít pěkně od začátku.... Jako první po "vrelom Buny", tedy vývěru řeky Buna zpod skály, nás uvítalo městečko Počitejl, stálo u cesty, vypínalo se vysoko vysokánsko a úplně na vršku stál starý, částečně rozpadlý kamenný hrad, který prý pomáhal stavět Matiáš Korvín, než se území zmocnili turci... Když jsme se prvně podívali vzhůru, zhodnotili jsme kopec asi tak, že "tam určitě nepolezeme". Ale lezli jsme. Vítek asi totiž hrál na průvodce a nejdůležitější část prohlídky vedla právě do věže toho hradu. :-) A měli tam taky krásnou mešitu, do které jsem se pokusila vniknout, ale neprošlo mi to :-( . Cestou k Chorvatským hranicim jsme koupili u cesty mandarinky :-) Byly to ty nejlepší mandarinky, ´jaké jsem kdy jedla.. nakyslé, voňavé a téměř nekonečně neubývající.. ( když je tatťka přinesl a oznámil, že jsou jich 3 kila, protože menší pytlík neměli, říkali jsme si, že to nemůžeme nikdy sníst..) Jenže jak jsme se blížili k moři, mandarinky ubývaly.. zahlédli jsme i plantáže plné malých oranžových bobulek.. v Chorvatsku už byly na příděl a v Montenegru už nebyly vůbec.. Naštěstí se nám podařilo koupit dalších 5 kilo na cestě Bosnou zpátky do Mostaru, když jsme se vraceli.. ale ty už byly primárně určené k uchování "na doma", ne k mlaskání a olizování se v autě..

Pokračovali jsme ale dál.. tu noc jsme si prvně oráchali nohy v moři a následně složili hlavy v Neumu, jediném bosenském přístavu vůbec. Ve středu nás autíčko zavezlo nejprve na výšlap hradbami nahorů a dolů nad městečkem Velki Ston (a možná jsme i v duchu sténali, kdo ví...)do Dubrovníka, města s cestičkami úzkými přesně tak na opření zad o jednu stranu ulice a nohou o druhou :-). Z Dubrovníka jsme se ještě téhož dne vyprávili do nám zcela neznámých končin kraje černohorského. Zakotvili jsme na pobřeží, v (Novem) Hercegu Novim, kde jsme si prvně užili opravdovské středomořsjé atmosféry... po dlouhých večerech s myšlenkami nad rybou k večeři jsme si ji skutečně dali, a že stála za to... Kuchař ji zřejmě sám ulovil, vykuchal a určitě pak i výborně připravil.. co vám povím, lepší jsem nejedla. Vítek měl na druhé straně pěší zóny vystavené dělo a tak jsme se myslím všichni měli dobře :-).

Další den nás zavedl to klidné a překrásné boky kotorske. To je to místo, kam se jednou sama vypravím přemýšlet. Samotná zátoka je obrovská, ale nejkrásnější je ještě daleko před samotným městem Kotorem, v místě, kde je uprostřed, na ostrůvku, postavená snad mešita, snad kostelík, kde je zátoka ze všech stran obklopená příkrými horami končícími v mračnech a kde můžete prosedět celé hodiny koukáním se na tu nádheru.. Tou dobou (byla to středa, pokud se nemýlím) už se znatelně ochladilo a ačkoliv jsme směřovali stále jn jižně, také moře bylo stále jen studenější a studenější... Nicméně Vítkovi a taťkovi to zřejmě nečinilo problém. I když jsem většinou já ta, co se s nimi do třetice (pokud to mamka Vítkovi pro jistotu nezakáže ze zdravotních důvodů) koupe v ledové tříšti, tentokrát jsem už veškerou snahu vzdala, i na mě to bylo moc.. Od tamtud pochází ale tahle krásná fotka a tak jsem přeci jenom ráda, že se Vítek do té vody odvážil...Všimla jsem si, že se zřejmě po čtrnáctidenní blogově-písmenkové pauze snažím vynahradit kvalitu kvanitou, a tak zbytek trošku zkrátím, abyste čtením mých zážitků nestrávili tu samou dobu, jakou já strávila těmi zážitky.. :-)

Následoval samotný Kotor, město (téměř) ve skále, s obrovským přístavem a pěkným centrem.. a po Kotoru už jsme se vydali vzhůru do nebes, do výšin černohorských hor, po cestách, kde se dvě protijedoucí auta vyhla jen tak, že jedno riskovalo pád dolů, pokud se ten manévr nepovedlo situovat na jedno z mnoha odpočívadel, kde slova ochrana řidičů před pádem do (téměř bezedných )propastí nic neznamená a v praxi je mizivá a kde jsou nádherné výhledy doplněny horami odpadků ležícími pod nohama těm, kteří se chtějí zvěčnit v mracích... Taky to je místo, kde já sama si za volant nikdy nesednu, nemohla bych mít na svědomí někoho jiného jen proto, že jsem zabočila o 3 stupně jinak, než káže ničím neohrazená silnice... vlastně tyhle zážitky ještě víc podpořily mojí nechuť dělat si řidičák :-D Další den jsme projížděli tou nejhezčí horskou přírodou, jakou jsem měla kdy možnost vidět, a až na neustálý stres člvěka, který se při podívání z okénka nedočká jiného pohledu než pohledu do 30 metrů (přinejlepším) prázdna pod sebou. Překvapilo mě, že kohokoliv z místních jsem se optala, jestli byl v Černé Hoře, odpověď zněla ne.. Škoda.

Zbytek cesty probíhal v rytmu počítání tunelů (toho dne, co jsme odjížděli z Černé Hory jsme jich kolem jakési přehrady napořítali .. hmm.. 87?), stavění díky stádům krav a ovcí na silnici první třídy a počítání kilometrů do Capajeba (aneb sarajeva v azbuce :-D ), kupování pršutu a domácího sýra a podobně... V Sarajevu bylo krásně a přivezla jsem si odtamtud ŽLUTÉ KORÁLE !!! :-D Takže víte, jak se mi tam líbilo.. ne, vážně tam bylo hezky, lidi se tam k sobě chovali jinak než v Praze, bylo to tam daleko osobnější.. člověk by si řek, hlavní město co hlavní město.. ale kdo zastaví člověka na Václaváku s tím, ahoj, jak se ti daří? Kde si u nás přisedne prodavač burků (no dobrá, v praze třeba zmrzliny u Hájka... po té se mi stýská.. a jak!) k zákazníkům, taky si nandá a lidé si přátelsky si poplácávají po ramenou na každém kroku?

No a v sobotu večer mě rodinka opustila a vydala se zpátky na strastiplnou cestu domů (překvapilo mě, že jsem neměla AŽ TAKOVOU chuť jet s nimi zpátky.. ), při níž jakýmsi nedopatřením skončili až v Maďarsku :-D (promiň, tati, ale tohle mě fakt pobavilo.. :-D )

Návrat do školy byl poměrně těžký a tak jsem se v úterý večer rozhodla, že si to trošku ulehčím a dostala horečku... a od té doby se toho až na spánek, měření teploty a postupný návrat hladu moc nestalo.. :-) Zítra už na Španjolski trg mířím znova, nedokážu si představit, jak by po třech dnech "absence" :-D vypadal víkend... zvlášť když už je mi docela dobře...

Doufám, že se máte všichni krásně báječně, ráda o vás zas uslyším a ráda od vás třeba taky dostanu pohled :-) a když už ne papírový, komentář taky potěší...

Mám vás všechny moc ráda,

ahoj, K.

PS: Tak tunelů prý bylo jen 68, ale kdo se v tom má vyznat :-D a taky jsem zapomněla zdůraznit počet schodů, které jsme vyšlapali a sešlapali.. jenže ten si vážně nepamatuju, ani jsme je všechny nepočítali.. bylo jich zkrátka HODNĚ :-)

Kulatiny :-)

Tak, pokud se nemýlím, tohle by měl být první (zářijový) dvouciferný a taky kulatý příspěvek, tudíž - desátý :-)

A NAVÍC má dneska Lucka narozeniny :-) takže...

Všechno nejlepší !!! :-*

(sice né kulatiny, ale ty přijdou, přijdou..)

Jaká byla oslava?

(Pro ty z vás, kteří nejsou natolik v obraze ještě doplním - máme Bajram, konec ramadánu, kdy se celý týden jí a slaví a tudíž se... ano, nechodí do školy :-) Máme volno..)

U nás se dneska již od úplného rána (vstávala jsem o vražedném půl deváté) něco děje.. Kupříkladu -od deseti jsem měla jógu. Ve škole, takže další energie padla na přepravu mého já na studenou podlahu školní tělocvičny (ta je mimochodem maskovaná tak, že bych nikdy neřekla, že v naší škole je tělocvična...), kterou jsme o chvilku později v počtu čtyř (Tanja, němka, která nás vede a 3 další- já, Lara z Nizozemska a Sidsel z Dánska, zkrátka kompletně blonďatá sestava :-D ) zakrily podložkami.. jednou vedle druhé a tak jsme se při odpočinku mohly roztahovat, jak jsme chtěly.. ALE! Nemyslete si, že ta jóga, kterou já se tu pokouším dělat, je jen o nádechu, výdechu a stabilitě.. tak půlka z dnešní dvouhodinovky bylo regulérní posilování.. :-) Nicméně mě to baví - je to poprvé, co jsem v nějakém "sportu" "lepší" než ostatní :-D Asi jsem přeohybnělá, či co, ale nedělaji mi problém věci, které neudělá ani Tanja... Třeba prostrčit si ruce kolem trupu, pod nohou, za zády je spojit a být při tom téměř v holubičce :-D Na závěr třeba dvacet minut ležíme.. jen tak... a na úplný konec nás Tanja obejde, každému provede.. není to masáž, ale něco hodně podobného, obličeje. Dneska každé z nás dala na nos ťupku něčeho báječně voňavého, ale nechtěla nám prozradit, co to je.. Tak k józe...

Další VELKOU akcí dneška byla příprava uvítání našich afrických spolužáků.. kvůli vízům dorazí první 4 z nich až zítra pozdě v noci a naneštěstí zítra během dne odjíždí většina originálních obyvatel Sušacu (pokud už neodjeli dřív..) na výlety... Originálních, protože se na volné postele povinně přestěhovali všichni pozůstalí z Musaly, aby se jim nemuselo dovážet jídlo, aby nemusely zůstávat 2 hausemum a podobně... Náš pokoj nicméně zůstal i přez Musalskou invazi prázdný a tak si můžu při žehlení zpívat, jak chci.. :-)

Nicméně k té africké vítací akci... rozhodli jsme se, že jim každému do pokoje nalepíme papírky se vzkazy, když už je nemůžeme přivítat osobně... Přijedou 2 kluci a 2 holky, .. Dva kluci se po Bajramu stěhují do Musaly a Talata a Anacham zůstávají tu, dokonce v basementu :-) ! Takže jsme polepili hlavně holčičí pokoje, klučičí jsme nechtěli tak přehánět, jelikož patří někomu, kdo zrovna není v Sušacu, ale nepovedlo se, dopadl možná ještě zamořeněji.. :-) Fotodokumentaci jsem už dodala na rajče i na Facebook, poví vám, myslím, víc :-).

Dorazily pohledy?

Pravděpodobně teď týden nebudu moc k zastižení, za pár hodin se před Sušacem potkám se zeleným Berlingem, naloženým mamkou, taťkou, Eliškou a Vítkem (a taky DVĚMA velkýma krabicema, které zpátky do Čech nepojedou), a pravděpodobně budu spíš s nimi, než s notebookem :-) Do pondělka budeme v Mostaru.. a pak.. bůhví, kde :-)

Každopádně se mějte celý Bajram KRÁSNĚ, moc vás všechny zdravím, a nebojte, o vašich podzimních prázdinách zas já budu sedět kdesi na Španjolskem trgu ve škole.. :-)

:-* pa K.

Ohňostroj

Je ráno. Poněkud zvláští ráno, pokud se to ovšem ještě ránem dá nazvat. V půl jedenácté jsem v celém basementu jedinná nesnící duše. A taky jedinná nasnídaná duše, protože všem ostatním možnost snídaně právě před pěti minutami vypršela.

A proč vlastně všichni spí? Spí, protože mají ještě noc, protože se jim nechce otevírat oči a vstávat, spí protože sní a spí, protože šli pozdě spát. A pozdě spát šli kvůli Open MIC party, a mluvím o nich jako o NICH, což znamená, že já tam nebyla. Pokud víte, co se na Open MIC parties obvykle děje, nejspíš máte chuť mě uškrtit, nebo aspoň pověsit za bolavej palec u nohy do průvanu, ale nechte mě ještě aspoň vysvětlit, co že to znamená, pro ty, kdo neví... Na takové Open MIC party je MIC alias mikrofon. A slovo open znamená otevřený. ČILI - člověk z davu vyjde, ukloní se, nebo taky ne, ale je to slušnost, zazpívá a znovu se buď ukloní, nebo ne, ale to už by musel být padlej na hlavu, aby se neuklonil, a zapadne zpátky do davu. Mohla jsem zpívat. Dokonce jsem ještě včera (v sobotu, nemám ráda místní soboty) ráno chtěla zpívat. Jenže pak mi celý den bylo smutno a neměla jsem vůbec na nějaké zpívání náladu, a tak jsem večer zůstala doma. Kdybych šla a nezpívala, proklínala bych se.

Nicméně :-)

Místo Open MIC jsem včera zažila ohňostroj ! Byl krásný, barevný a skoro jenom pro mě, koukali jsme na něho v komorním obsazení všech pozůstalých ze Sušacu - myslím těch, co nešli na party. Připojil se k nám i takzvaný "houselord", zřejmě majitel celého Sušacu a když konečně dorazila Ivona, která rozumí bosenštině, zvěděli jsme, že ten ohňostroj ohní na počest nově postavené Mostarské nemocnice (což mi dodalo zase trochu odvahy, co se týká stonání, pořád mám na mysli větu, že bosenské zdravotnictvní je nejhorší v celé Evropě).

A když jsme tak pozorovali ty barevné světelné skvrny na obloze, řikala jsem si, jak moc záleží na tom, jesli červená jde až po modré, nebo zelená po bílé... stejně jako když jsem šplhala nahorů do kopce k nám domů, říkala jsem si, že to může změnit všechno, pokud šlápnu na tamtu čáru napříč chodníkem, nebo kanál, nebo pokud půjdu po obrubníku místo středem cesty. Stejně tak mě ovlivňuje, že dneska mám na sobě oranžové tričko (to jen tak, mimochodem). Co vy na to?

Ale abych vám taky pověděla, co že se tu vlastně děje.. Uzavřeli jsme zmatek kolem předmětů (víte, že mi sice povolili chodit na hodiny francouzštiny, ale zkoušku z ní mi nedovolí? Radce to ještě prošlo...) a otevřeli jsme zbrusu nový zmatek, tentokrát kolem CAS aktivit (creativity, action, service). Moje dvě předem nejoblíbenější kreativity mi otevřeli ve stejném čase (MUN - model united nations a Chamber singers, seskupení zpěváků, co umí, nejen chtějí). A protože jsem se na prvním místě upsala k MUN, minulý týden jsem šla právě tam.. byla to tedy spíš ukázka, jak že to vlastně funguje: "Honourable Chair, honourable delegates", open speech, comentative speech, zkrátka všechno tak, jak je to zřejmě doopravdy. Od úterka bychom se i mi, noví, měli účastnit. Mě bylo přiděleno (netuším jak) zastupovat Chorvatsko. JENŽE já to zřejmě (po velkém vnitřním boji, hovoru s mamkou a pár druháky) nechám na příští rok. Prý je to jako další předmět a i těch už mám o jeden navíc... Takže, vypadá to na zpívání, jógu, plavání, ecology group (mamko, odpad na vytřídění vám do auta dávat nebudeme, už máme kontajnery :) ), refugee camp a tak.. to se ještě uvidí, co padne, co vydrží a co přibude.

V pátek dorazila do Mostaru skupina jihoafričanů (čili nejen "afričanů vypadajících jako afričani") vedená americkým cosi, ale v tomhle případě režisérem, a pozvala nás (UWC) na generálku představení Truth in translation (Pravda v překladu). Pódium bylo umístěné na břehu Neretvy hned před Starim mostem a celá hra působila zrovna v Mostaru neskutečně symbolicky. (Odtud fotka) Hrálo se o aparthaidu, o situaci po něm, nyní, promítalo se na zdi mostu, zpívalo se (a to báječně), bubnovalo... Po pádu apartheidu v JAR se zřídily takzvané Truth commisions (komise pravdy), kde každý, kdo byl obviněn z čehokoliv, mohl žádat o milost (amnesty) výměnou za absolutně pravdivou a celistvou výpověď. Po pět let přenášela státní televize tyhle výpovědi v hlavním vysílacím čase každý den. Pravda se pak skládala kousíček po kousíčku, každý měl tu svoji, ze svého pohledu. Středobodem celého vypovídání pak byli tzv. translators (překladatelé), kteří měli za úkol výpovědi nezkreslovat, neprožívat (NOT GET INVOLVED!) a překládat do všem srozumitelného jazyka ( v JAR existuje až 16 různých jazyk. skupin). A právě o překladatelích byla tahle hra. Neměla děj, neměla zápletku, ale měla sílu. A taky nás z ní pořádně mrazilo, protože u Neretvy byla ještě větší zima, než kdekoliv jinde v Mostaru, foukal ostrý vítr a hra trvala něco přez 2 hodiny. Včera odpolede se celá Theatre group - skupina lidí, kteří mají divadlo jako předmět, nebo jako CAS aktivitu (mimochodem, to bych taky chtěla...), s pár dalšími nadšenci (já) vydala do hotelu ERO, aby si s herci a se štábem trochu popovídala. Ta diskuze trvala něco přes hodinu a půl a skončila jenom proto, že teprve včera večer bylo to "opravdové" (a po rozhovorech s námi i zkrácené) představení. Už pár let s tím předtavením cestují po světě a jestli se někdy objeví někde, kde budete zrovna i vy, neváhejte, stojí za to...

Za týden touhle dobou už budu doufám s aspoň částí z vás, a tak se těším a vás, koho neuvidím strašně moc zdravím (a postrádám - hlavně o sobotách, kdy se všechno dá odložit na neděli, a člověk neví, co by...) :-*

Mějte se do jednoho báječně, (dorazily už pohledy?) pište mi, já se snažím a úsilí psát vám taky každému zvlášť ještě zvětším, protože se moc nedaří...

:-* ahoj, K.

http://www.reflex.cz/Clanek33608.html

v průběhu...

English A2 HL vám mávám ! :-D
(opravdový účel tohoto příspěvku - račte se dostavit v neděli (ano, původně tu bylo v sobotu, omlouvám se...) po jedenácté, možná přijde i kouzelník ! )

Jednoho dne (DOvysvětlení nejasností vespod...)

(už ani nevím, jestli byl krásný či nikolov) jsem si tahle vykračovala odkudsi kamsi, v hlavě mi hučelo raggae Boba Marleyho, to jak Vilde čistila koupelnu a měla zcela konkrítní přání, co se týče hudebního doprovodu..., když v tom jsem pocítíla ztátu. Jako by se část mého JÁ oddělila a zbytek jen němě zůstal stát a s nyní omezenými možnostmi zkoumal, co že vlastně postrádá. Byl to palec. Tedy téměř, odloupl se jen svrchní plášť spodní části palce na noze, ale bolelo to jak čert (dejme tomu, že třeba zakousnutý do palce na noze, protože jinak to nedává smysl). Přidejme, že celé drama se odehrávalo na prašně-písečném (a lá geography - životu jednoznačně nepříznivém) podloží a díky otevřené obuvi, která mi toho (dobrá, asi nebyl krásný, musela jsem totiž pak a)kulhat a b) čistit krev z boty) dne sloužila, byla rána mírně.. dejme tomu.. zašpiněna. Ve druhém poschodí stále ještě neopravené školní budovy jsem na toaletách (mimochodem, nejsou děleny na pánské a dámské a postrádají zámečky - zato mají papírové utěrky na ruce, luxusní zrcadla, nové dveře a jsou nově vymalovány) skučela dalších deset minut, než se mi podařilo zastavit čerta.


Ten den byl možná nakonec přeci jen hezký, protože večer mi zvedlo náladu hebrejské, arabské a bosenské vyznání lásky (hned vzápětí se Srdjan ptal, jak je to česky).


Zapomněla jsem poznamenat důležitý detail - pokousaný palec byl prstem pravé nohy. Možná, aby to levému nebylo líto, protože jak víme, pekelné síly jsou spravedlivé a na každého se dostane, zakousnul se čert včera stejným způsobem, jako předevčírem do pravé nohy, i do levé. Dobelhala jsem so do školy, odtrhla čerta, vyčistila ránu a spol. stejně jako prvně a jala se shánět náplast. Pátrání po ní se ukončilo po chvíli samo, a to díky skvělé srážlivosti mých červených krvinek. Nicméně, kdyby vás náhodou někdy pokousal v Bosně pekelník, nebojte. Mají tu sice nejhorší zdravotnickou péči v Evropě, ale lékárny (apoteky) mají otevříno do devíti veče (R chybí zcela záměrně). Dobro veče :) , sluší se pozdravit, když je zrovna pozdější denní doba a vy vcházéte odkudsi kamsi.. a když odcházíte od již určitého odkudsi do stále neurčitého kamsi pryč (třeba do postele..), říká se Navidanja :-)



Navidanja ..

PS: Jako obvykle, pr zbývajících postřehů z Bosny:



1) Až budete hledat lékárnu proti čertům, levo znamená levo, pravo znamená ROVNĚ a pista znamená PRAVO :-D


2) Dnes jsem měla k večeři pizzu. To, že mi navrch přidali kečup ( po předchozím zeptání), mi přišlo divné, až když ho ostatní nemístní na svých pizzách neměli. Že se na pizzy v Čechách kečup nepřidává?! Připadalo mi to přirozené..


3) Omlouvám se všem za internetové dialogy rozkousnuté vejpůl, či ve čtvrť, či v pěť a více. Nemůžu za to já, ale modem, co zřejmě trénuje na Londýn (do Pekingu ho totiž kvůli nesplněným velikostním, ne věkovým, kritériím nepřipustili soutěžit ve skocích sem a tam ze signálu ven a zpátky)


4) Když si chcete v Bosně dát hot-dog, říkejte hot-mouse, jinak dostanete hot-veleobra ve vece ;-)



Dobrou noc :-*
Dobré ráno :-*

PPS: Nechce se mi zasahovat do již publikovaného textu, a tak všechyn nepřesnosti upřesním tady..

1) Množily se otázky, jak že je to s tím vynáním lásky - Srdjan se snažil zjistit, jak se to řekne v různých světových jazycích.. uvedl to vyznáním hebrejským, arabským (mimochodem, dneska jsem se upsala na arabštinu ab initio - tedy úplně od začátku, tak až budu chrčet ze spaní, to mluvím arabsky ;-) ) a bosenským .. vzápětí se ptal na českou verzi, tudíž to NEMYSLEL vážně :-D :-D :-D

2) kauza ČERT - když se řekne, že něco bolí jako čert, nedává to vlastn smysl - jak bolí čert? Hodně? Málo? A proto jsem poznamenala, že třeba jako když se čert zakousne do palce u nohy (který jsem si ukopla) - tedy HODNĚ. Kapišto, Pišto? :-)

uff... :-P

3) na obrázku je jedna z fotek z oslavy Makedonské nezávislosti, která proběhla o pár dnů zpátky před Sušacem. Kdo pozorně prohlíží moje fotky, ví :-) Jinak se mi zdá, že i kdyby nevěděl, ta fotka je prosatě hezká a trošku ilustruje UWC spirit ;-)



ufffffffffffff :-D
mějte se krásně! (mimochodem, dneska jsem DVAKRÁT píchla :-( A taky pořád řeším záhadu špatného včera, to jsem celou neděli proležela a bylo mi špatně.. divné věci ale pokračují.. kdo ví, ví... )

Vylezla jsem ze sprchy...

... a zapnula notebook (mimochodem, notebook tu znamená sešit, těm elektronickým kufříkům se tu říká laptopy – ještě jsem se přes to nepřenesla, nicméně, až budu v prosinci mluvit o laptopu, víte, o čem je řeč ;-) ). Další mimochodem už do závorek (brackets?) dávat nebudu – zjišťuju tu, jak moc jsem závislá na internetu. Ať chci nebo nechci, to, jestli internet zrovna je nebo není přímo ovlivňuje moje rozpoložení. Alek tomu, co se stalo, když jsem zapnula laptop – o 10 minut dříve jsem byla zpravena, že síť funguje, internet funguje, signál je fajn, a tak… S takovýmto očekáváním jsem tedy otevírala víko s nápisem Toshiba a jaké bylo mé překvapení, když jsem uzřela, že za 10 minut, které jsem strávila ve vaně SNIŽOVÁNÍM TĚLESNÉ TEPLOTY a tepové frekvence, stihnul modem zkolabovat, jako obvykle… K síti sice připojená jsem, ale modem není připojen k internetu. Což znamená, že právě teď netuším, kdy tohle budete číst – píšu ve Wordu.
Asi tak ke komunikaci se světem, co se týče komunikace s ostatními vyhnanci tady v Mostaru, dnešek byl vyčerpávající. Podle všech předpovědí měl dnes být ten nejchladnější den za posledních x dní a za budoucích x dní (Letošní září je tu prý nejteplejší za posledních 30 let). V praxi to ovšem znamenalo, že začal foukat vítr. Hurá, řekla jsem si, když jsem viděla lehce se kývající větve keříků. Radovala jsem se předčasně. Stejně, jako tu nefunguje stín, tu nefunguje ani vítr. Ve stínu je stejně nedýchatelno, jako na sluníčku a vítr je stejně horký, jako vzduch, který NEproudí. Rozvrh máme dělený podle bloků, v jednom bloku (písmenko J ) je více předmětů, které se nám nesmí zároveň krýt, protože by se kryly i časově… Dneska jsem byla vlastně prvně ve škole – po třech měsících prázdnin. Zpoza rohu na mě po ránu vybafla Ivana, moje dosavadní tutorka, že svoji skupinu tutties rozpouští a že odpoledne nás na tutor meetingu odvede každého jinému tutorovi. První hodina vypadala slibně – zeměpis. Splnil má očekávání, profesorka je Pia ? z Británie, je jí 65, nicméně stále vypadá velmi moudře a hlavně – je tolerantní, co se jazyka týče. To mi připomíná, že mám na středu ÚKOL. J. Čili – geografy hodnotím jako báječnou volbu. Následovalo překvapení – tahle dáma se stala mojí novou tutorkou, za což jsem moc ráda… Následovala hodina volna. Během ní jsem stihla zajet na druhý břeh nakoupit pár (přibližně 16 – a to si nejsem jistá, zda to bude stačit) muslimských pohlednic – takže vidíte – sliby plním. Biologie. Stále nevím, jestli dobrá volba nebo noční můra, ještě se rozmyslím. Při čekání před laboratoří vyběhla náhle zpoza dvěří hlasitě lkající druhačka, za ní druhá, sice nelkající, nicméně řádně vyděšená dívka a jala se utěšovat první. ALBINA Mululu, ČERNOŠKA, profesorka biologie (obávaná – alespoň Radka mě před ní varovala, stejně jako před jednou ze dvou profesorek chemie, tak si vyber..) měla úsměv na tváři a s radostí pohlížela na své nové oběti. Těšila jsem se na onoho keňana, nicméně tato varianta vypadá ještě zajímavěji – obvykle mám ráda profesory které ostatní nesnášejí, tak uvidíme… Angličtina A2. Opět jen hrstka lidí (i když míň než na zeměpise nás už asi bohužel nikde nebude). Báječná hodina strávená disputacemi na téma – jeBrownův Da Vinciho Kód kvalitní kniha? Čím se vykazuje kvalitní kniha? Co očekávám od angličtiny A2? A podobně… Při představování jsem mluvila zadrhávaně, vypadávaly mi slovíčka a vůbec jsem prokázala svoji schopnost neschopnosti mluvit, když je zrovna nejvíc potřeba ukázat, že mluvit umím. I přes tento zdánlivě nepovedený začátek se (na rozdíl od ostatních, kteří jsou vyděšení, což nechápu) na hodiny angličtiny těším… natřu jim to v eseji, kterou budeme psát příště ( i když bez slovníku). Následoval tutor meeting, který spočíval v upsání se na CAS aktivity (jejichž prezentace proběhla o dva dny zpátky), natahování uší co nejdále ve snaze napodobit Ultradlouhá ušiska Rona Weasleyho, a to díky jiné Tutor group, která s námi sdílela laboratoř chemie a dělala neskutečný randál při jakési hře… Obdržela jsem TLUSTÝ manuál úspěšného studenta UWCiM pro letošní rok a taky spoustu rad (kupříkladu, jak vyžit BEZ LEDNIČKY).
Pro dnešek to bude všechno, … omlouvám se, že jsem nedostála literární laťce minulého příspěvku, ale jsem vážně unavená.. Jako bonus přidám pár postřehů z Bosny:

1) Semafory jsou jenom pro parádu. Pokud se necháte i přesto vést zeleným panáčkem, zavede vás na ostrůvek uprostřed dvouproudé silnice a čekáte dalších 5 minut, až zabliká i na druhé straně.
2) Chleba. Všude je chleba. Máme k večeři brambory? Dáme si k nim CHLEBA! Máme k večeři rýži? Dáme si k ní CHLEBA. Máme k večeři brambory i rýži na jednom talíři? Dáme si k tomu HODNĚ CHLEBA.
3) Venku je 36 stupňů. Co si oblékneme? DŽÍNY. Každý místní nenosí celou dobu nic jiného.. takže, chcete li zapadnout, džíny do každé kapsy.
4) Máte blond vlasy a modré oči? Jste němka či němec.


Pokračování příště.
Teď vypněte mě, prosím, ať nebolí vás hlOva!
(ale ještě než to uděláte, sjeďte o pár pixelů níže a vizte, jaké noviny se objevily v levém sloupci.. J )
Mějte se hezky, dobrou noc :-*

Dobrodružství pokračuje...

Jsou to přibližně 4 dny a 12 hodin, co jsem dorazila do Mostaru a přesto mi ta doba připomíná věčnost. jsem tu přece tak dlouho, stihla jsem tolik věcí, poznala tolik lidí.. Až do dneška jsem se zabývala především poznáváním Mostaru jako shluku ulic, které jedna druhou křižují zdánlivě stále stejným způsobem, ale doopravdy vedou vždycky tam, kam člověk zrovna nepotřebuje, zabývali jsme se taky budoucností, tou zcela nedalekou, rozhodovali jsme se totiž, mezi biologií a chemií (zvítězila biologie, či spíše keňan, který nás pravděpodobně bude učit. Má taková přízvuk, že většina budoucích biologů musela stočit svoji pozdější kariéru chemickým směrem), loučili jsme se buď s historií nebo s ekonomií, poté, co jsme se rozhodli vzít si zeměpis a měnili jsme rozhodnutí hnedle po odevzdání "definitivního" papíru. Já osobně jsem se rozhodla odhodit ekonomii namísto historie, protože znát 20. století pro mě vždycky představovalo základní kámen vědomostí "vzdělaného člověka". jenže člověk si takovéhle věci uvědomí, až když nad nimi přestane tak urputně přemýšlet..
Co se týče Mostaru jako města ze zlovolnými ulicemi, měli jsme možnost přesvědčit se na vlastní oči o pravdivosti obvinění, které jsem pronesla hnedle zpočátku. Včera jsme nedělali témeř nic jiného, než šoupali jednu nohu před druhou, a pak zase tu druhou před první. A to, prosím, od 11 hodin do 13 a následně od 18:30 do 22 organisovaně, během procházky za hlavními "body" města a pak večer, během běhací hry The Treasure of Mostar. Při té se nohy šoupaly zatraceně rychle.. Jak poznamenala Leah Reynolds z USA, to si teprve člověk uvědomí, jak je na tom špatně s kondicí.. (obrázek zachytil židovskou sinagogu zcela srovnanou se zemí, ale, naštěsttí, v budoucnu se opět stavící). Přidejme vedro, putování nahoru a dolů ze školy a do školy od Sušacu (díky bohu, kolmo!) a dostaneme koktejl tak horký, že neudržíme sklenici v rukou. Netvrdím, že se mi právě zeď necukají oční svaly (myslím obzvláště ty na horních víčkách), ale pokračuji..
Pro dnešek si vystačili s ranní kontrolou pasů, odevzdáváním subject choices listu a krátkými skupinovými hrami pod střechom Velič house, a tak si za svojí vyčerpanost můžeme především sami :-) Pochlubím se, byla jsem NAKUPOVAT. V celém městě je jedinný větší obchod, ve kterém je víc kas, sekuriťák a klimatizace :-D . Jmenuje se příznačně Merkator a uvnitř překvapivě moderní budovy (která je, naštěstí, nebo naneštěstí, cestou ze Sušacu na Španjelski trg, a taky, což je spíš na škodu, dvakrát větší než ostatní kolem) jsou stojany na kola, parkovišťátko (v místních poměrech největší Parking ve městě), a.. pozor - zcela nové, západně vypadající a hlavně FUNKČNÍ JEZDÍCÍ SCHODY! Celý "hypermarket" je pak obklopen obchůdky typu oblečení, InterSport (!! Mamko, já říkala, že si tu kartičku mím vzít..! ), papírnictví, kavárna, kavárna, kavárna, kavárna a kavárna. Nicméně, k tomu nákupu - koupila jsem plastové misky za 3,xx KM a hlavně ŠTĚTKU NA ZÁCHOD, protože kdosi z našeho pokoje má průjem.. (já to naštěstí nejsem). Vilde včera donesla sadu skleniček, příbory a hrnek, takže na Tanju a Majdu zbývá už jenom koš a podložka na zem do koupelny, jelikož díky absenci závěsu u vany je tam neustále mokro.. Tohle nakupování mi mimochodem připomíná báječnou věc, kterou jsem si dneska dala (neplánovaně) místo večeře. Později jsem byla poučena, že se to jmenuje .. hmm.. (hledám papírek, na který si p§šu všechny DŮLEŽITÉ věci v bosenštině) - ten poklad se jmenuje ZELJANICA. nenechte se mýlit, není v tom ani kapka zelí.. jedná se o pitu, nebo burek, nebo jak se tomu říká v čechách (tady každá z těhle věcí znamení cokoliv, jen ne to, co si češi myslí, že to znamená), plněné to bylo sýrem (spíš sirem - protože bosenský sir je báječná věc) a.. špenátem. Zavanulo to na mě, když jsem, pomalu již padající z kola, sesedla před obchodem s elektronikou, kam jsem se (bohužel marně) vydala vyptávat na elektronickou konvici - chtěla jsem zjistit ceny.. . Neodolala jsem, a obětovala 2 KM (to je dost, za jídlo). Nicméně, stálo to za to.. až pojedete do Bosny, nezapomeňte ochutnat zeljanicu ;-)
Pro případ, že by mne chtěl někdo obdařit něčím hmatatelně milým (sladkým, krásným, láskyplným, a tak..), nechám tu adresu, která sice odkazuje na školu, ne na mě (a proto nezapomeňte připsat mé jméno - které jest Karolína Kř., kdyby si na mne vzpomněl třeba někdo, s kým jsem se opravdu dlouho neviděla - mimochodem, víte, že tady IGNORUJÍ můj háček!?! Jsme děleni krom tutor groups také na skupiny podle abecedy a já bych správně, s háčkem, měla být ve skupině B, ale oni mne .. ochudili a šoupli do áčka...), je to tak bezpečnější, UWC je tu taková "autorita", nikdo se neodváží znehodnotiti dopis na školní adresu :-) Možná můžete ještě připsat Sušac residence, za baráček, ve kterém momentálně ležím na své posteli..

United World College in Mostar
Gymnazija Mostar¨
Španjolski trg 188000
Mostar
Bosnia and Herzegovina

.. :-) dneska jsem si v Merkatoru koupila krom štětky a misek (a věcí, kterými se nebudu chlubit) také obálky, tak slibuju, že všechna slíbená psaní a pozdravy odešlu v neděli.. :-) myslim, hodím do schránky, napíšu, vymyslím.. a tak :-) snad jen v opačném pořadí.

Mějte se krásně, mám vás všechny moc ráda, a ařkoliv se mi zatím homesickness vyhýbá velkým obloukem, těším se na vás, moc..
:-* , K.

beeing here..

je.. zvláštní psát česky. Pravděpodobně už přepínám myšlenky sem tam.. a před chvilkou jsem se zřejmě zasekla v té anglické poloze, takže tohle psaní můžu brát jako tréning češtiny. Po dvou dnech. jenže ten dnešní byl neuvěřitelně intenzivní, co se jazyka týče - od brzkého rána do pozdního odpoledne jsme seděli ve škole (mimochodem, ještě pořád v rekontrukci) a poslouchali. Rozhodla jsem se vzít si Geography namísto History, a to díky prezentacím, které proběhly právě během toho dlouhého a úmorného udržování pozornosti. Zítra by to pravděpodobně mělo být lepší, máme v plánu (kromě pár hodin dalších a dalších prezentací) projít si Mostar, zjistit, kde je pošta, kde Stari Most a tak... A abych byla na to všechno čerstvá, popřeju vám všech krásné cokoliv, pro mě noc, a rozloučím se :-)

K.

Už

Tak.. ZA PÁR MINUT odjíždím. Připrav se, Mostare!, sbohem, Praho!

Opouštění

Tenhle den bych si chtěla pamatovat. A ten po něm jakbysmet. A ten další ještě k tomu. Soustředění v Žihli bylo po řád tak daleko, a když bylo náhle po něm, přijela chata. Nebo spíš my do ní. A teď pod mým notebookem s 90% naplněnou baterií hučí koleje a pražce, uháníme setrvačností společně s vlakovou soupravou směrem ku Praze. O pravou lopatku mi spící Martina opírá hlavu a Bětka klimbá hned na protější sedačce. Mám je ráda. V bytě v Praze bude prázdno, ticho a nepořádek. A taky tam na mě zcela jistě už netrpělivě čeká můj hnědý inkoust. Těší se, až zaplní horní rohy toho, čemu budu hnedle vzápětí říkat Diář. A možná se rozteče i po listu bělejšího papíru, aby neúprosně připomínal čas, který sice utíká po řád stejně rychle, ale zdá se být tím, kdo s velkým náskokem vyhraje zlatou medaili za sprint v Pekingu. Taška s drobnostmi ssebou se opět nebezpečně rozrostla a mám dojem, že chuť požírat stále další a další předměty ji ještě dlouho nepřejde. Chudák, netuší, že v jejím chřtánu končí ty věci jen přechodně. Přibližně za čtyři dny se pokusím, ač chirurgicky nevzdělána, provést vasektomii žaludku právě této igelitové potvoře. Snad se mi nebudou klepat ruce.

Předodjezdová věta týdne: Mám vás všechny moc ráda a ať budu kdekoliv, budu se snažit vám to připomínat :-*

pam..padam..pa..padam

Borůvkově modře

Před chvilkou jsem dočetla knihu. Tlustou, těžkou a strhující. Možná proto vám teď mám chuť naordinovat něco podobného, jen v té ekologičtější, NEpapírové formě.

.. no, a Duhovky, to je to nejaktuálnější z aktuálního, víte, takže máte přehled..

Pracuju. Co jiného o prázdninách, že? A taky jsem se rozhodla povědět vám něco víc o UWC, protože si moc dobře vzpomínám, jak jsem před rokem lovila informace, kde se dalo.. (snaha o zvýšení návštěvnosti blogu nechť zůstane pominuta). Začnu od počátku: Do PRVNÍho kola jsem měla za úkol vyplnit elektronickou přihlášku. Její součástí byly dvě eseje, jedna z nich česká ("Z ničeho se nedá dělat věda, ani z vědy ne") a jedna anglická ("How do I see my country" or "What would I like to change in my country"). Po sepsání esejí jsme se sborově vrhali do CV a povídání o aktivitách a zájmech.. V kole DRUHÉM se vše zašmodrchalo. Osobní účastí, povídáním si v angličtině i češtině, skupinovými psychologickými hrátkami, diskuzí a "testem" jsme měli za úkol se představit jako lidé otevření, přizpůsobliví, hraví, lidé, které zajímá svět kolem a lidé v něm. A hlavně jako lidé, kteří mají co přijímat a co dávat. Byla to vcelku příjemně strávená neděle :). Do TŘETÍho kola jsem šla podstatně nervóznější. Už jen sedm konkurentů!? Nejdříve to nevyšlo a pak po krutém smíření s realitou přišlo překvapení. Prý přeci jen pojedu. Do Mostaru. Do MOSTARU?!

Do Mostaru :).

...víte, že Česká republika je druhým největším vývozcem energie na světě? No ano, 70% atomové energie odchází, prodáno, pryč..TO se nám nelíbí. ...

Pracuju, už jsem zmiňovala. Poprvé "dlouhodobě". Prvně každý den, celý týden. Zajímá vás tematika biopotravin? Ano? Ne? Nevadí, zabýváme se třeba i ochranou rysů ostrovidů na Šumavě, vlků v Beskydech. Ne, my se na stromy a komíny nepoutáme. Ne, my neprojevujeme nesouhlas hladovkou. Nebojte se, my váš podpis zneužít nemůžeme. Co? Že bychom vám díky číslu účtu mohli tento vybrakovat? Vy nemáte účet ??? Nebo snad eBanka? Anděl. Anděl. Vodičkova. Chodov. I.P.Pavlova. Praha. Hnutí. Street foundraising.

Nicméně, začíná se mi stýskat. Už předem. Mám "tiché chvilky". Okamžiky, kdy vnímám jenom prázdno. Zaplní se? Nepohltí nafouknuté, naplněné, přeplněné prázdno vše kolem?

Ponejprv...

By bylo třeba si ujasnit situaci.

Tak - nebýt jisté organizace, jež se zve UWC, nenastalo by nic z toho, co se právě chystáš číst...
Loňského ledna jsem se paradoxně rozhodla, že odmaturuju v Čechách, v Praze, na GJK. Teď upřímně doufám, že se tak nestane... Padlo rozhodnutí zcela opačné a po jistých úskalích v podobě výběrového řízení jsem se dozvěděla, že další dvě léta (až na ta léta) strávím právě v Mostaru, na UWCiM. Nicméně, dnes je teprve 5.července a já dlím stále ještě za svým milým psacím stolem v Praze (viz obr.) . Avšak - pro příště.. se budu pravděpodobně buď na velké cestování již vážně, vážněji nebo nejvážněji připravovat, či dokonce budu psát rovnou z Bosny a Herzegoviny.

A právě proto nyní slavnostně zakládám tento BLOG, abych tak nastartovala svou již k úspěchu předurčenou bloggerskou kariéru :-D ...

Mějte se rádi a čtěte..protože zde, zde najdete VŠE, co k životu pravděpodobně vůbec nepotřebujete, ale pomůže vám to vyplakat se, až budete s hlubokým zármutkem vzpomínat na bývalou cokoliv, tudíž mne, a netrpělivě očekávat můj slavnostní návrat.. :-D

Bude se mi po vás stýskat.