Ohňostroj

Je ráno. Poněkud zvláští ráno, pokud se to ovšem ještě ránem dá nazvat. V půl jedenácté jsem v celém basementu jedinná nesnící duše. A taky jedinná nasnídaná duše, protože všem ostatním možnost snídaně právě před pěti minutami vypršela.

A proč vlastně všichni spí? Spí, protože mají ještě noc, protože se jim nechce otevírat oči a vstávat, spí protože sní a spí, protože šli pozdě spát. A pozdě spát šli kvůli Open MIC party, a mluvím o nich jako o NICH, což znamená, že já tam nebyla. Pokud víte, co se na Open MIC parties obvykle děje, nejspíš máte chuť mě uškrtit, nebo aspoň pověsit za bolavej palec u nohy do průvanu, ale nechte mě ještě aspoň vysvětlit, co že to znamená, pro ty, kdo neví... Na takové Open MIC party je MIC alias mikrofon. A slovo open znamená otevřený. ČILI - člověk z davu vyjde, ukloní se, nebo taky ne, ale je to slušnost, zazpívá a znovu se buď ukloní, nebo ne, ale to už by musel být padlej na hlavu, aby se neuklonil, a zapadne zpátky do davu. Mohla jsem zpívat. Dokonce jsem ještě včera (v sobotu, nemám ráda místní soboty) ráno chtěla zpívat. Jenže pak mi celý den bylo smutno a neměla jsem vůbec na nějaké zpívání náladu, a tak jsem večer zůstala doma. Kdybych šla a nezpívala, proklínala bych se.

Nicméně :-)

Místo Open MIC jsem včera zažila ohňostroj ! Byl krásný, barevný a skoro jenom pro mě, koukali jsme na něho v komorním obsazení všech pozůstalých ze Sušacu - myslím těch, co nešli na party. Připojil se k nám i takzvaný "houselord", zřejmě majitel celého Sušacu a když konečně dorazila Ivona, která rozumí bosenštině, zvěděli jsme, že ten ohňostroj ohní na počest nově postavené Mostarské nemocnice (což mi dodalo zase trochu odvahy, co se týká stonání, pořád mám na mysli větu, že bosenské zdravotnictvní je nejhorší v celé Evropě).

A když jsme tak pozorovali ty barevné světelné skvrny na obloze, řikala jsem si, jak moc záleží na tom, jesli červená jde až po modré, nebo zelená po bílé... stejně jako když jsem šplhala nahorů do kopce k nám domů, říkala jsem si, že to může změnit všechno, pokud šlápnu na tamtu čáru napříč chodníkem, nebo kanál, nebo pokud půjdu po obrubníku místo středem cesty. Stejně tak mě ovlivňuje, že dneska mám na sobě oranžové tričko (to jen tak, mimochodem). Co vy na to?

Ale abych vám taky pověděla, co že se tu vlastně děje.. Uzavřeli jsme zmatek kolem předmětů (víte, že mi sice povolili chodit na hodiny francouzštiny, ale zkoušku z ní mi nedovolí? Radce to ještě prošlo...) a otevřeli jsme zbrusu nový zmatek, tentokrát kolem CAS aktivit (creativity, action, service). Moje dvě předem nejoblíbenější kreativity mi otevřeli ve stejném čase (MUN - model united nations a Chamber singers, seskupení zpěváků, co umí, nejen chtějí). A protože jsem se na prvním místě upsala k MUN, minulý týden jsem šla právě tam.. byla to tedy spíš ukázka, jak že to vlastně funguje: "Honourable Chair, honourable delegates", open speech, comentative speech, zkrátka všechno tak, jak je to zřejmě doopravdy. Od úterka bychom se i mi, noví, měli účastnit. Mě bylo přiděleno (netuším jak) zastupovat Chorvatsko. JENŽE já to zřejmě (po velkém vnitřním boji, hovoru s mamkou a pár druháky) nechám na příští rok. Prý je to jako další předmět a i těch už mám o jeden navíc... Takže, vypadá to na zpívání, jógu, plavání, ecology group (mamko, odpad na vytřídění vám do auta dávat nebudeme, už máme kontajnery :) ), refugee camp a tak.. to se ještě uvidí, co padne, co vydrží a co přibude.

V pátek dorazila do Mostaru skupina jihoafričanů (čili nejen "afričanů vypadajících jako afričani") vedená americkým cosi, ale v tomhle případě režisérem, a pozvala nás (UWC) na generálku představení Truth in translation (Pravda v překladu). Pódium bylo umístěné na břehu Neretvy hned před Starim mostem a celá hra působila zrovna v Mostaru neskutečně symbolicky. (Odtud fotka) Hrálo se o aparthaidu, o situaci po něm, nyní, promítalo se na zdi mostu, zpívalo se (a to báječně), bubnovalo... Po pádu apartheidu v JAR se zřídily takzvané Truth commisions (komise pravdy), kde každý, kdo byl obviněn z čehokoliv, mohl žádat o milost (amnesty) výměnou za absolutně pravdivou a celistvou výpověď. Po pět let přenášela státní televize tyhle výpovědi v hlavním vysílacím čase každý den. Pravda se pak skládala kousíček po kousíčku, každý měl tu svoji, ze svého pohledu. Středobodem celého vypovídání pak byli tzv. translators (překladatelé), kteří měli za úkol výpovědi nezkreslovat, neprožívat (NOT GET INVOLVED!) a překládat do všem srozumitelného jazyka ( v JAR existuje až 16 různých jazyk. skupin). A právě o překladatelích byla tahle hra. Neměla děj, neměla zápletku, ale měla sílu. A taky nás z ní pořádně mrazilo, protože u Neretvy byla ještě větší zima, než kdekoliv jinde v Mostaru, foukal ostrý vítr a hra trvala něco přez 2 hodiny. Včera odpolede se celá Theatre group - skupina lidí, kteří mají divadlo jako předmět, nebo jako CAS aktivitu (mimochodem, to bych taky chtěla...), s pár dalšími nadšenci (já) vydala do hotelu ERO, aby si s herci a se štábem trochu popovídala. Ta diskuze trvala něco přes hodinu a půl a skončila jenom proto, že teprve včera večer bylo to "opravdové" (a po rozhovorech s námi i zkrácené) představení. Už pár let s tím předtavením cestují po světě a jestli se někdy objeví někde, kde budete zrovna i vy, neváhejte, stojí za to...

Za týden touhle dobou už budu doufám s aspoň částí z vás, a tak se těším a vás, koho neuvidím strašně moc zdravím (a postrádám - hlavně o sobotách, kdy se všechno dá odložit na neděli, a člověk neví, co by...) :-*

Mějte se do jednoho báječně, (dorazily už pohledy?) pište mi, já se snažím a úsilí psát vám taky každému zvlášť ještě zvětším, protože se moc nedaří...

:-* ahoj, K.

http://www.reflex.cz/Clanek33608.html