Nahoru na HORU

Tak jsme z výletu zpátky :-) ... a byl to báječný výlet. (Na fotce jsme já a Riikka.) Pokud se vůbec dá něco takového porovnávat, myslím, že tohle byly ty nejhezčí dny, které jsem tu v Bosně prozatím zažila.. a na jakémkoliv dalším hiku se mnou mohou počítat... V celkovém počtu 14 i s Namalem, což je můj World Literature profesor ze Srí Lanky (ovšem s Norským občanstvím :-D ), jsme se v pátek po škole vydali (alias zběsilý úprk od školy směrem k autobusovému nádraží) na autobus směrem do Gorniho Vakuvu, města Majdy, mé roommate. Po dvouhodinovém sezení, ležení a brnění těl v autobuse jsme byli lehce zmateni a tak jsme ze zavazadlového prostoru vytáhli nejen našich 20 tašek plných cibulí, hnědých babánů, cornflaků a mlík, ale i jakousi CIZÍ tašku, která si poté zašla na kafe do nedaleké restaurace a tam zvostala v očekávání (návratu jejího jistojistě velmi zmateného a rozčileného majitele). ... :-) ... nicméně...

Tou dobou už se smrákalo, a tak jsme tak úplně nevěděli, do čeho jdeme, když jsme se jeden po druhém namáhavě soukali do jakési béžově zbarvené (a děravé - pozn. red.) dodávky, která se odvážila pojmout nás téměř všechny, tudíž 12, a vyvézt nás směrem vzhůru do kopců jménem Vranica. Zbytek (ať už šťasten či nešťasten) se vezl o poznání méně odvážným autem pár kroků za námi... Ta cesta byla vážně šílená. Seděli jsme jeden na druhém, dělali neuvěřitelný randál a fotografovali o sto šest, a to vše díky panickému strachu, že ten (POKUŘUJÍCÍ!!! a ohromně psychicky odolný) řidič zatočí o 5 úhlových minut špatně a my z té hrbolaté cesty sjedeme pěkně zase dolů, a taky kvůli jednomu ovčímu stádu s uprchlickými tendencemi, které nám zablokovalo nejméně na 5 minut cestu vzhůru při zběsilém úprku kamsi do světa pod námi... a to vše v mých nalezených kalhotech :-), které se v pátek po ránu objevily zmuchlaně přehozené přez ony sušící šňůry za Sušacem...

Když jsme se celí naklepaní, jen nás obalit, vyndali z té béžové kabinky horské dráhy, záhy jsme zapomněli na všechny útrapy. Podívali jsme se totiž do tmy nahoru, která tak úplně nebyla tmou, protože všude v ní byly malé krásné a svítící hvězdičky. Úplná učebnice astrologie... Pokoušela jsem se to vyfotit, ale i přez neuvěřitelně dlouhatánskou dobu expozice na té fotce ve výsledku ani na počítači nebylo nic vidět, a tak jsem ji smázla...(mimochodem, fotit jsem přestala jen proto, že mám MALOU kartu, vešlo se mi na ni pouhopouhých 300 fotek... - Ježíšku, Ježíšku, prosím prosím... :-D )

Trošku to zaokrouhlím, abyste nakonec nestrávili delší dobu čtením o horách, než já chozením po nich... Večer jsme se všichni vrhli do vaření, pod velením Tobiho, šéfkuchaře šéfkuchařů (vymyslel totiž, jak využít všechyn ty cibule :-D), jezení a uklízení (jen Srdjan si hrál na kouzelníka nad kamínkama, poté, co jsem mu ukázala, jak to krásně dýmá, když se na ně kápne voda...), taky jsme seděli u ohýnku, pili víno a hráli hry... a protože jsme byli rozumní, zodpovědní a unavení, šli jsme spát snad ještě před půlnocí... A ráno, ...

Ráno jsme se všichni probudili na půdě, spící jeden přez druhého tak, jak jsme usli... a venku bylo mrazivo, ale překrásně, a tak nám vyrazit bráníla jenom pomalu se vařící voda na čaj a prázdné žaludky (případně několik minut hledání zatoulaných zubních kartáčků a ponožek...). No, a když se to po desáté hodině (pozor na změnu času, i v Bosně tuhle vymoženost používají!) povedlo, započali jsme tůru hoodně prudkým kopcem nahorů louka nelouka, cesta necesta.. a tak :-) Za cíl jsme měli jakési jezero, ale hned po nejvyšším vrcholku (2100m.n.m.) padla ona mlha, která celé dopoledne ležela pod námi, nad nás, jako by nám chtěla dokázat, že i když jsme se vyšplhali tak vysoko, ona to umí líp, .. a tak jsme si jezero aspoň zvrchu představovali... Naši dva horští průvodci nám před otočkou zpět rozdělali v mlze ohýnek, a než se jim to povedlo, my si hráli.. na honěnou, na skákanou, štafety.. a tak :-). A když jsme se celí mokří - ač nepršelo- vrátili do chaty, započali jsme přípravy na slavnostně orientální věčeři. Tentokrát byl šéfkuchařem Namal, a tak jsme teď všichni hrozně zdraví, protože cokoliv jsme měli v krcích a vůbec kdekoliv špatného, se nám vypálilo... Já osobně krájela hromadu chilipapriček a na prstech to cítím ještě dneska... No, a vzhledme k tomu, že během našeho výletování se nám do chaloupky nastěhovala ještě Rakija Mafia, aneb kupa místních a ještě větší kupa Rakiji (místní silný alkohol), a to přímo k ohýnku, strávili jsme sobotní večer na půdě, opět hraním her a vínem... (srbská odrůda černohorského Vranacu, moooc dobré :-P )... a pak už jsme jen spali, spali a spali... :-)

A po výživném snění nás čekalo už jen seběhnutí dolů, do údolí (šli jsme to něco přez 4 hodiny, ale to jen proto, že jsme neustále zpívali a zastavovali se na jídlo...) a pak autobus a Mostar.. znovu Mostar :-)

A co se týká pondělí, tedy dneška, byl to mimořádně pěkný den... i přes to, že jsem v předvečer testu z History hledala kalhoty a šla spát v 10, dostala jsem 16 z 20 bodů, což byl jeden z nejlepších výsledků ze skupiny :-) .. a taky mi Anička a Riikka slíbily, že se se mnou podívají na Sřítka, kterého já sama viděla před 14 dny, nebo před týdnem (to už je fuk...), a náramně mi zvednul náladu... a vůbec, mám se teď dobře :-)

Doufám, že vy také tak...

a jestli ano, i pokud ne, mějte se ještě líp... :-)

pa, :-*

K.

PS: Podívejte se na fotky, tentokrát opravdu stojí za to.. :-)