a zuby cenil.. a hlavně - řítil se neuvěřitelnou rychlostí (zvětšující se úměrně s rychlostí mou) přímo za mým kolem... Byl velký, béžový, DIVOKÝ a zřejmě hladový a nervózní... Když jsem vjela do jednosměrky (samozřejmě v protisměru) - pořád ještě s tím zuřivým psiskem u nohou, volila jsem, jestli se nechám pokousat (kdyby jen to...), nebo porazit protijedoucím autem, nic mezi neexistovalo, pokud jsem chtěla psovi ujet, musela jsem veškerou energii vložit do nohou, a ne do hlavy a rukou s řidítky, aby koordinovaly směr a rychlost co se týká aut v protisměru. ..
A pak se objevilo.. nevím, jaké bylo, ale bylo...auto. V protisměru.. a kupodivu nebylo mou zkázou, ale mou spásou, psisko se polekalo a vypařilo se, zatímco já si uvědomila, že se klepou nohy a téměř slzím... ufff...
Nakonec jsem se uklidnila višňovým závitkem k snídani a uháněla do školy...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
Ahoj Kájinko,to jsem ráda, že se Ti nic nestalo, ale nejlepší je zastavit a ani se nehnot nebo na něj dupnout a jako by něco po něm hodit. Táta říká, že na ně vší silou štěká :-))) (TO BYCH CHTĚLA VIDĚT)
A je lepší být pokousána než přejetá - lépe se to hojí.
hmmm.. díky :-D
K
Okomentovat