Mám ráda holuby u katedrály na Stephansplatze

Přiznávám, zanedbávala jsem vás. Pořádně. Jenže ony by se vám zápisky typu „Hurá! Už mám prázdniny, jsem doma a vyspávám do jedenácti“, nebo „Sláva! Ještě stále mám prázdniny!“ a „Už téměř měsíc v kuse volno!“… brzy omrzely. A já se měla tak dobře, že jsem jednoduše postrádala jen potřebu psát. A taky to vypadá, že se ještě chvilku dobře mít budu, mám totiž ssebou na cestu pěknou zásobičku jídla J . Ale to je ovšem moc pěkné a zábavné povídání, jak jsem zase jednou chtěla cestovat rychle a pohodlně… No jen považte. Na internetu si vymyslí i takové věci, jako že mi na sebe vlak z Hlavního nádraží a autobus z vídeňského Erdbergu budou téměř navazovat, a hle, skutek zmizel. A tak se přihodilo, že už jsem zase v tomhle prokletém rakouském městě o 7 hodin dřív, než bych ráda. Z bájného Pendolina se totiž po optání na pokladně nádraží vyklubala přežraná stonožka, co má hezký chlupy na nose, a taky si za to nechá pořádně zaplatit – lépe řečeno dvojnásobkem, než jsem očekávala... prý kdybych si ji prohlédla nejprve přes internet, slevila by, ale na to už bylo v mém případě pozdě... a stejně, s náfukama nejezdim! V mém oblíbeném žlutém autobuse z Florence jsem se uvelebila už patnáct minut po hodině duchů a se slzou v oku jsem měla za to, že jakmile domávám poslednímu stínu patrně připomínajícímu siluety mých právě opouštěných rodičů, zaklopím víčka a budu se toulat někde ve snech .. Nestalo se. Koukala jsem z okýnka a koukala.. a přemýšlela o tom, jak mi včera Bětka hrála na piáno a všechny ty zvuky mi dělaly obrovskou radost. A jak za žaluziemi v králičím obýváku pomalu zapadalo sluníčko, které jsem mimochodem až do teď ještě od té chvilky neviděla.. zřejmě mají ve Vídni temnou hodinku, už klepe na půl osmou ranní a noc si pořád hraje s uhlem. A vůbec, kufr se mi schoval do nenápadně vybraného trezoru uprostřed tisíců dlaších trezorů na z prosince neblaze proslaveném nádraží WestBanhöf, hlídá ho tam Pejsek, a moje peněženka je zas lehčí o pár eur, zato nabyla celodenní jízdenku na všelijaké koleje a tunely tady toho města. No a já tu jen sedím a čekám, až se alespoň trošku ukáže sluníčko… ještě pořádně nevím, kam půjdu, ale plánuju vystoupit úplně v nejcentrovatějším centru a fotit a chodit a tak vůbec až do půl jedné, kdy už pomalu bude čas na návrat sem, na Erdberg, kde mě ujistili, že na tom s tou komunikací v jazycích, které neovládám – rozumějte - snažila jsem se bosensky si ověřit, že autobus, o kterém mi v listopadu řekli, že jede, jede- nejsem tak špatně a že mi to opravdu jede v půl druhé… vylezla jsem do tajného patra moc hezké haly, naproti mně trůní červená kožená sedačka a vedle mě ve stěně zásuvka a přede mnou stůl.. jednoduše přesně to, co jsem tu hledala onehdá v prosinci.Akorát internet budu hledat až za chvilku… Jedinou vrásku na tom celém zase tvaruju já sama, opožděně se mi totiž spustila červená, ano přesně v ten správný den, a tak mi není zrovna dvakrát hej a budu jen doufat, že někde po cestě narazím na lékárnu a tam se slitují a (pro)dají mi něco proti bolesti…
No a tak se pomalu, pořád s tužbou, aby onen skvělý nový červený kufr v té zamčené schráně vydržel ještě pár hodin, zvednu, obejdu veřejné záchodky a až si konečně vyberu jeden čistý, rozloučím se. J Doufám, že si mě třeba tohle městu bude chtít udobřit a bude na mě hodné… a taky doufám, že mi všichni teď držíte palce, aby mě ve tři ráno k autobusovému nádraží v chorvatské části Mostaru přijel vyzvednout nějaký taxík… každopádně, jsem už přece velká holka, a když jsem dneska strašlivě unavená a už teď ucestovaná, zvládnu to! ...

10:20

No.. a o pár hodin později, celá uchozená a utahaná sedím v té nejhorší restauraci ze všech kolem, tudíž v Burger Kingovi, nicméně, abych se ospravedlnila, to jen, že tu mají internet. :-)A tak asi pro dnešek naposledny zdravím z Vídně a posílám pusu :-* ! K.

Z Tiché místnosti hlučného domu

Dveře se potichounku otevřely hned vzápětí poté, co se ještě potišeji ozvalo zaklepání. Tentokrát byli tři, dvě ženy a muž. Všichni mírně při těle a tak bylo poněkud zarážející, že zamířili hned k první v řadě tří postelí (čtvrtá se choulila u protější zdi, úplně opuštěná…), na níž s mdlým výrazem ležela pohublá zítřejší oběť operačního salonku. Dívka byla sice vyděšená, když celý v nemocnici zbytečně strávený den pozorovala nás, které jsme již ta jatka měly za sebou, ale stále se tvářila vesele a tak návštěvníci zmizeli poměrně rychle, sotva se ujistili, že je vše, jak má být… Jen, co na sebe nabalili patřičnou vrstvu mrazuodolných svršků (avšak ouvej, zapomněli si chránit ušiska, možná právě to bude důvodem, proč ta slečna celý dnešek strávila samotinká!) rozloučili se hlasitým „Nashledanou“. Žádná odpověď. Zvláštní – a tak učinili druhý pokus:„Nashledanou“ – hlasitěji to snad víc nešlo. Nic. Jen se zdálo, že za okny vítr si poletuje a zvláštně šumí. To jsme se snažily tentokrát o trochu hlasitěji dokázat, že přeci jen nějaké to vychování máme. Zpoza zavírané brány naší oázy ticha jsme ještě měly možnost zaslechnout: „Že ony ani neuměj mluvit, pche…“
Když se dnes (aby bylo jasno, dnešek je dnem D, podařilo se mi provést velice sofistikovanou operaci – téměř bez bolesti rozžvýkat a polknout DVA gumové medvídky!) dostavili podruhé, tiše (není lepší říct utajeně nebo v duchu?) jsem se jim smála. Jejich vlastní objekt zájmu ze sebe nebyl schopen vypravit ani slova.
Trhání krčních mandlí je věc vskutku zábavná. Můžete koukat hodinu, dokonce i dvě hodiny z okna, aniž by vám někdo vyčítal nepozornost. Můžete sníst přesnídávky, kolik se vám zachce. Můžete se ptát i na takové věci, jestli vám ty mandle ukážou, až budou venku, nebo co se s nimi potom vlastně stane (a neukázali, pro sebe si je nechali, lakomci.). Můžete pozorovat, jak kapičky z kapačky postupně skapávají, kapy kap, úzkou trubičkou kamsi dovnitř do vaší ruky, kterou v domnění, že žíla je napíchnutá kusem kovu, vůbec neohýbáte, aby vám pak, těsně před sundáním kanily řekli, že co je vně je i uvnitř, tedy zcela ohybný plast. Můžete se celý den válet v posteli a číst si… a taky si co chvíli můžete v koupelně nad umyvadlem hrát se zelenou vodou, kdo to kdy viděl! Jenže ona zelená kapalina v plastovém kelímku je kloktadlo s mírně umrtvovacím účinkem, co vůbec nefunguje, jelikož v krku vás ty imaginární čtvery mandle (co vám tam určitě nastrčili na sále v domnění, že žádné mandle, čtvery mandle, kdo to pozná) tak bolí, že si drobné změny lze sotva povšimnout.
Zítra mě prý pustí, bude pátek. Pátek devátého ledna dva tisíce devět. A tak, i když pozřu s velkým úsilím a koncentrací maximálně toho gumového méďu, a s mnohem větším uspokojením naplním smrsknutý žaludek samotným masovým vývarem, budu doma… na pár dnů. Než mě pustí znova, tentokrát do Bosny. :-)

Poznámka na konec – tentokrát již zcela aktuální, zpod mé vlastní peřinky psána – k obědu jsem spořádala porci pálivé číny s oříšky, rozbalila jsem onu mamkou přinesenou mátovou čokoládu a pozbyla strachu se svým novým krkem experimentovat… Jen mě strašili, bídáci… :-)