Mám ráda holuby u katedrály na Stephansplatze

Přiznávám, zanedbávala jsem vás. Pořádně. Jenže ony by se vám zápisky typu „Hurá! Už mám prázdniny, jsem doma a vyspávám do jedenácti“, nebo „Sláva! Ještě stále mám prázdniny!“ a „Už téměř měsíc v kuse volno!“… brzy omrzely. A já se měla tak dobře, že jsem jednoduše postrádala jen potřebu psát. A taky to vypadá, že se ještě chvilku dobře mít budu, mám totiž ssebou na cestu pěknou zásobičku jídla J . Ale to je ovšem moc pěkné a zábavné povídání, jak jsem zase jednou chtěla cestovat rychle a pohodlně… No jen považte. Na internetu si vymyslí i takové věci, jako že mi na sebe vlak z Hlavního nádraží a autobus z vídeňského Erdbergu budou téměř navazovat, a hle, skutek zmizel. A tak se přihodilo, že už jsem zase v tomhle prokletém rakouském městě o 7 hodin dřív, než bych ráda. Z bájného Pendolina se totiž po optání na pokladně nádraží vyklubala přežraná stonožka, co má hezký chlupy na nose, a taky si za to nechá pořádně zaplatit – lépe řečeno dvojnásobkem, než jsem očekávala... prý kdybych si ji prohlédla nejprve přes internet, slevila by, ale na to už bylo v mém případě pozdě... a stejně, s náfukama nejezdim! V mém oblíbeném žlutém autobuse z Florence jsem se uvelebila už patnáct minut po hodině duchů a se slzou v oku jsem měla za to, že jakmile domávám poslednímu stínu patrně připomínajícímu siluety mých právě opouštěných rodičů, zaklopím víčka a budu se toulat někde ve snech .. Nestalo se. Koukala jsem z okýnka a koukala.. a přemýšlela o tom, jak mi včera Bětka hrála na piáno a všechny ty zvuky mi dělaly obrovskou radost. A jak za žaluziemi v králičím obýváku pomalu zapadalo sluníčko, které jsem mimochodem až do teď ještě od té chvilky neviděla.. zřejmě mají ve Vídni temnou hodinku, už klepe na půl osmou ranní a noc si pořád hraje s uhlem. A vůbec, kufr se mi schoval do nenápadně vybraného trezoru uprostřed tisíců dlaších trezorů na z prosince neblaze proslaveném nádraží WestBanhöf, hlídá ho tam Pejsek, a moje peněženka je zas lehčí o pár eur, zato nabyla celodenní jízdenku na všelijaké koleje a tunely tady toho města. No a já tu jen sedím a čekám, až se alespoň trošku ukáže sluníčko… ještě pořádně nevím, kam půjdu, ale plánuju vystoupit úplně v nejcentrovatějším centru a fotit a chodit a tak vůbec až do půl jedné, kdy už pomalu bude čas na návrat sem, na Erdberg, kde mě ujistili, že na tom s tou komunikací v jazycích, které neovládám – rozumějte - snažila jsem se bosensky si ověřit, že autobus, o kterém mi v listopadu řekli, že jede, jede- nejsem tak špatně a že mi to opravdu jede v půl druhé… vylezla jsem do tajného patra moc hezké haly, naproti mně trůní červená kožená sedačka a vedle mě ve stěně zásuvka a přede mnou stůl.. jednoduše přesně to, co jsem tu hledala onehdá v prosinci.Akorát internet budu hledat až za chvilku… Jedinou vrásku na tom celém zase tvaruju já sama, opožděně se mi totiž spustila červená, ano přesně v ten správný den, a tak mi není zrovna dvakrát hej a budu jen doufat, že někde po cestě narazím na lékárnu a tam se slitují a (pro)dají mi něco proti bolesti…
No a tak se pomalu, pořád s tužbou, aby onen skvělý nový červený kufr v té zamčené schráně vydržel ještě pár hodin, zvednu, obejdu veřejné záchodky a až si konečně vyberu jeden čistý, rozloučím se. J Doufám, že si mě třeba tohle městu bude chtít udobřit a bude na mě hodné… a taky doufám, že mi všichni teď držíte palce, aby mě ve tři ráno k autobusovému nádraží v chorvatské části Mostaru přijel vyzvednout nějaký taxík… každopádně, jsem už přece velká holka, a když jsem dneska strašlivě unavená a už teď ucestovaná, zvládnu to! ...

10:20

No.. a o pár hodin později, celá uchozená a utahaná sedím v té nejhorší restauraci ze všech kolem, tudíž v Burger Kingovi, nicméně, abych se ospravedlnila, to jen, že tu mají internet. :-)A tak asi pro dnešek naposledny zdravím z Vídně a posílám pusu :-* ! K.