Z Tiché místnosti hlučného domu

Dveře se potichounku otevřely hned vzápětí poté, co se ještě potišeji ozvalo zaklepání. Tentokrát byli tři, dvě ženy a muž. Všichni mírně při těle a tak bylo poněkud zarážející, že zamířili hned k první v řadě tří postelí (čtvrtá se choulila u protější zdi, úplně opuštěná…), na níž s mdlým výrazem ležela pohublá zítřejší oběť operačního salonku. Dívka byla sice vyděšená, když celý v nemocnici zbytečně strávený den pozorovala nás, které jsme již ta jatka měly za sebou, ale stále se tvářila vesele a tak návštěvníci zmizeli poměrně rychle, sotva se ujistili, že je vše, jak má být… Jen, co na sebe nabalili patřičnou vrstvu mrazuodolných svršků (avšak ouvej, zapomněli si chránit ušiska, možná právě to bude důvodem, proč ta slečna celý dnešek strávila samotinká!) rozloučili se hlasitým „Nashledanou“. Žádná odpověď. Zvláštní – a tak učinili druhý pokus:„Nashledanou“ – hlasitěji to snad víc nešlo. Nic. Jen se zdálo, že za okny vítr si poletuje a zvláštně šumí. To jsme se snažily tentokrát o trochu hlasitěji dokázat, že přeci jen nějaké to vychování máme. Zpoza zavírané brány naší oázy ticha jsme ještě měly možnost zaslechnout: „Že ony ani neuměj mluvit, pche…“
Když se dnes (aby bylo jasno, dnešek je dnem D, podařilo se mi provést velice sofistikovanou operaci – téměř bez bolesti rozžvýkat a polknout DVA gumové medvídky!) dostavili podruhé, tiše (není lepší říct utajeně nebo v duchu?) jsem se jim smála. Jejich vlastní objekt zájmu ze sebe nebyl schopen vypravit ani slova.
Trhání krčních mandlí je věc vskutku zábavná. Můžete koukat hodinu, dokonce i dvě hodiny z okna, aniž by vám někdo vyčítal nepozornost. Můžete sníst přesnídávky, kolik se vám zachce. Můžete se ptát i na takové věci, jestli vám ty mandle ukážou, až budou venku, nebo co se s nimi potom vlastně stane (a neukázali, pro sebe si je nechali, lakomci.). Můžete pozorovat, jak kapičky z kapačky postupně skapávají, kapy kap, úzkou trubičkou kamsi dovnitř do vaší ruky, kterou v domnění, že žíla je napíchnutá kusem kovu, vůbec neohýbáte, aby vám pak, těsně před sundáním kanily řekli, že co je vně je i uvnitř, tedy zcela ohybný plast. Můžete se celý den válet v posteli a číst si… a taky si co chvíli můžete v koupelně nad umyvadlem hrát se zelenou vodou, kdo to kdy viděl! Jenže ona zelená kapalina v plastovém kelímku je kloktadlo s mírně umrtvovacím účinkem, co vůbec nefunguje, jelikož v krku vás ty imaginární čtvery mandle (co vám tam určitě nastrčili na sále v domnění, že žádné mandle, čtvery mandle, kdo to pozná) tak bolí, že si drobné změny lze sotva povšimnout.
Zítra mě prý pustí, bude pátek. Pátek devátého ledna dva tisíce devět. A tak, i když pozřu s velkým úsilím a koncentrací maximálně toho gumového méďu, a s mnohem větším uspokojením naplním smrsknutý žaludek samotným masovým vývarem, budu doma… na pár dnů. Než mě pustí znova, tentokrát do Bosny. :-)

Poznámka na konec – tentokrát již zcela aktuální, zpod mé vlastní peřinky psána – k obědu jsem spořádala porci pálivé číny s oříšky, rozbalila jsem onu mamkou přinesenou mátovou čokoládu a pozbyla strachu se svým novým krkem experimentovat… Jen mě strašili, bídáci… :-)