Tak.. tak by to nebylo ono. Předpokládám, že tímhle si v určité fázi procházíme všichni. Ale že me to zaskočí tak brzy, to jsem vážně nečekala. No abych vysvětlila, o co se vlastně jedná. Za prvé mne dost děsí mé IB deadlines (uzávěrky), ty ale vpodstatě házím za hlavu (v téhle chvíli). Za druhé je tu ona věc s rokem mimo – tedy, Gap year – tedy, kam, co , jak? Rozhodla jsem se pro dobrovolničení EVS (European Voluntary Service), a tak teď trávím dlouhé večery přizpůsobováním motivačního dopisu jednotlivým projektům a nedočkavě se nemůžu dočkat jakékoliv odpovědi.. Favority jsou projekty v Lucembursku, Portugalsku a Francii, tak se ještě uvidí, .. a ta nejistota! No a aby toho nebylo moc, podávám si zároveň ještě přihlášky na univerzity. Poté, co jsem se skoro jistojistě rozhodla, že Skotsko je ta pravá volba, mne trošku vyhodilo z rovnováhy poznání, že mám šanci se dostat na Ivy League – na jednu z 5 nejlepších škol na světě, na Brown. Jenže..když euforie přešla, donesly se ke mně zprávy o vyložené ošklivosti celé Providence a nepříznivých finančních podmínkách (rozumějte, nebylo by jisté, že bych to měla zadarmo…). Chci se vzdát takovéhle možnosti jenom kvůli socialisticky „historickému“ okolí, nedostupnosti jakékoliv formy přírody a spol.? Zřejmě chci… A pak přišel spásný podnět. Jmenuje se Middlebury College. Podle některých nejlepší Liberal Arts College v US., podle některých „jen“ v nejlepší desítce. Jenže já ani netuším, za čím se vlastně honím! Proč bych se měla stresovat se žebříčky! Nicméně, tahle (co do počtu studentů) MALÁ škola je v naprosto báječném prostředí Vermontu, blíž do Kanady než kamkoliv do civilizace ve Státech, obklopená úžasnou přírodou, vlastní své lyžařské středisko (!!!) a je jednou z 5 škol, kde mi onen bláznivě štědrý stařík Davis na školu přispěje 4x víc, než na jiné, takže je prakticky zcela zdarma.. Racionálně nejjasnější z jasných voleb, bez rozmýšlení, bez váhání, imaginárně skákající do stropu,.. jenže ten pocit tam má pořád to své ALE … Vždyť já do té Ameriky vlastně vůbec, ale vůbec nechci! A teď raď. Včera jsme uzavřely s Aničkou a dvěma Káťama dohodu. Vánoce v New Yorku, společně.. třeba by to pak tolik nebolelo? Předpokládám, že univerzity nejsou zrovna vaše aktuální TOP téma, jenže mě už se o tom i zdá. Už ani běhat nechodím, protože místo odpočinku je to pro mě jenom dalších 12 koleček přemýšlení.. Pořád je tam v hlavě to Skotsko. Skotsko.. a já musím svoje srdce přepravit přes oceán, nebo ho ponechat v Evropě, šíleným způsobem se zadlužit, zavázat se k seriózní práci při studiu atd., .. ale byla bych doma, v Evropě… a ve stejné chvíli se rozhoduju o něčem, co nastane nejdříve za rok a půl.. hrůzná představa!
Ano, píšu více či méně z povinnosti a studu, že vás všechny doma tak strašlivě zanedbávám.. a tak šlo spíš o stať na téma co že teda z té Káji bude.. a kde. Jinak je v Mostaru skvěle, už mě pomalu přepadají i myšlenky, že ani tady to nebude trvat věčně (Díky Bohu! ?) .. mám pokojík na půdě, malinký, ale se střešním oknem a perfektní spolubydlící, Káťou z Bělehradu. … O víkendu plánujeme uspořádat rituální vítání zimy do Chorvatska (alias ano, moře, moře, dokud je teplo), a nebo se podívat do Sarajeva, kde (stydím se, stydím) jsem byla všehovšudy dvakrát a velmi povrchně, pokud nám počasí zase jednou překazí plány.. A taky jsme tu měli zemětřesení! Nechtějte to NIKDY NIKDY NIKDY zažít! (Stability mi to nepřidalo..)
Posílám obrovskou pusu a přikládám mou první bosenskou fotku, pořízenou v nočním autobuse krátce po úniku z civilizace…
Žádné komentáře:
Okomentovat