Spongebiscuit's

Kozí mléko

2010-02-25T16:32:00.011+01:00

Tak máme sedmého března, já mám zase zásadní blogovací skluz, v Mostaru nám mrzne, nad hlavou modro a asi se nám porouchalo topení, jelikožjá ho neustále schazuju z polohy svislé v polohu ležatou, ztratil se mi zeleně puntikovasný hrnek, je na něj vypsaná odměna a kdo ho vzal ať si mě nepřeje, za týden zouhle dobou budu vylezlá z vlaku na nádraží v Istanbulu, kam jedeme na projektový týden natáčet dokument, před týdnem jsme měli prodloužený víkend, který nehorázně propršel a tak ze všech výletovacích plánů sešlo, a ještě před týdnem jsme měli italskou návštěvu - přijeli se na nás podívat z Italského UWC v Duinu :) V pokojíku jsem měla českou prvačku Terku, a bylo to celkově moc fajn,.. Taky přišel a zase nás opustil 14. únor, letos v uchu čínském - vycházel totiž přesně na nový činský rok, a tak jsme ho oslavili výrobou čísnkých přání:

No ale to už je relativně dávno, a tak zpátky do přítomnosti! :-)
Dneska ráno jsme se s Aničkou vydaly na malý výlet, jelikož Mostar je obklopený krásnými kopci a my na žádném kromě toho hlavího s Křížem ještě nebyly,.. Původně to měla být cesta do Ortodoxního kostela za knězem, se kterým jsme měly domluvené interview (onen Istanbulský-Mostarský dokument srovnává životy náboženských menšín v obou městech), jenže jak se ukázalo, náš kameraman se nestihnul včas vrátit se Splitu s zvukař se včera společensky unavil a odmítal vylézt z postele,.. no a protože sluníčko krásně svítilo a uši jsme měly zmrzlé jen z cesty pro snídani, skočily jsme si na půdu pro foťák, čepice a rukavice a vyrazily jsme,..
.. původně jsme měly v plánu vylézt až k jakési stavbě, která na nás kouká při výhledu z okna Sušacu, ale pak jsme našly jedno z nejhezčích míst, co jsme kdy v Mostaru viděly,,..

Bylo tam skoro úplné ticho, jenom vítr hulákal a výhled byl parádní, i když na fotkách je zvětšiny rozmazaný :(
No a jelikož jsme ráno narazily jen na zamčené dveře do kantýny a lezením do kopce a z kopce nám vyhládlo, zaskočily jsme si do nedalekého obchůdku pro něco k snědku. Něco k snědku se tedy pak obrátilo v pasterizované kozí mléko, ale stálo to za to! nejdřív chutná jako obyčejné teplé kraví, jemně voní a je celkově spíš nezajímavé, jenže pak do smyslového centra dorazí zpráva o druhé vlně chuti a ta už je fantasticky kozí, trošku jako ten smradlavý vnitřek typických kozích sýrů, jaké jsem jedla ve Francii,.. ňamka! :)

No a teď se snažím se posbírat a neumřít hlady, musím ještě odpovědět na dva emaily (jsem poslední dobou strašlivě nezodpovědná co se odpovídání a blogování týče) a vrhnout se na biológii (záznamy a analýzy laborek), kterou až odevzdám, tak budu absolutně konečně finálně nevratně hotová se všema esejema pro IB! :) TŘÍKRÁT HURÁÁÁÁ! (už to došlo do takových extrémů, že když jsem včera měla konečný termín (deadline,.. a potomhle bychom byli opravdu dead) na práci ze zeměpisu, seděla jsem v pátek večer na balkónku klubu, kde probíhal rockový koncert, a ťukala si cosi na klávesnici počítače, při ruce kalkulačku a hordu papírů, tři prázdné šálky kávy, obal od sýra a ohryzek od jabka. :-D )A s tím je KONEC!:-) Ale na druhou stranu, kdosi spočítal, že do konce naší střední nám zbívá jen 20 školních dnů a to je setsakramentsky malé číslo,.. Maturita trvá 4 týdny, projektový týden jeden, týden máme Velikonoce (jsem pozvaná do Chorvatska k Aničce domů), týden studijní volno a je to fuč! Na jednu stranu mi to připadá správné, zkrátka už se muisíme posunout někam dál, a na druhou stranu strašně předčasné, vlastně jsme stihli jenom zlomek toho, co jsme plánovali,.. a tak to asi zůstane. Na melancholii je ještě brzo, a tak mne omluvte, půjdu se vrátit do reality (na oběd, juchuuu)!
Posílám pusu!
K.
PS: Zarazilo mě, že Blogspot datuje tenhle příspěvek ještě do února, psala jsem ho dnes, sedmého března kolem poledne :) I ten čas je podezřelý,.. musím se trošku pohrabat v nastavení,..

Zpět v kyberprostoru

2010-02-06T15:03:00.006+01:00

Ahoj,
vítej zpátky u pravidelných procházek zelenými puntíky! Stručně řečeno, dvouměsíční pauza se sice neomlouvá, nicméně dá se na ni lehce navázat :)
Má kybernetická existence právě prochází zkouškou dospělosti. Režim Dobré ráno-notebook-škola-notebook-škola-notebook-škola-notebook-večeře-notebook-dobrou noC je v současnosti podroben rekonstrukci a výsledkem má být spousta volného času, méně bolavých hlav a očí, více smysluplných konverzací, méně frustrace (to když se při páté návštěvě Facebooku od té první stále nic nezměnilo), žití reaitou a ne sny v podobě jedniček a nul, zbavení se několika závislostí typu je online? co si říct? , dalších pár typu podívějme se, co si kdo nového napsal na blog a nakonec odproštění se od světa absolutně nejrychlejších zpráv s nejaktuálnějšími detaily a v nejlepším rozlišení, to vše ve vašem internetovém prohížeči! Tak. :) A ŽIVOT začíná! (což mě přivádí na myšlenku, jak jimé muselo UWC být bez internetu,..)
Na obrázku nade mnou je jeden z kontrastů, kterých je Mostar plný,.. nejluxusnější hotel ve městě jen pár centimetrů od skládky a dvorku se špalkem na dřevo,.. Trápí mě taky představa, že namísto ooho architektonického skvostu na obrázku o něco níž vyroste cosi podobnéhom jako vyrostlo vedle něho,.. ach, ta rakouskouherská naivita!

A jinak se mi daří dobře. Vážně. :) I když se v noci stále ještě budím deštěm, co běhá po naší plechové střeše, dny jsou veselé, slunečné (alespoň zevnitř) a vyčerpávající, takže déšť má malou šanci mi nějak výrazně překazit vzácné sny. Včera jsme (halleluja!) odložili pera a přestali psát u poslední zkoušky maturity nanečisto. Uff. 12 zkoušek v průběhu deseti dní není zase tak hrozné, jak jsem si to představovala (ale pozor, výsledky ještě nejsou známy, a tak bych neměla říkat hop,...). bez jakéhokoliv času na přípravu mám víceméně u většiny předmětů celkem dobrý pocit,.. A teď? Teď jsem v RÁJI! Žádné zkoušky v dohledu, žádné práce na dokončení, žádné systémy referencování, PUSTO PRÁZDNO. A tak jsem ráno vstala, to abych se vypořádala s vietnamci jednou pro vždy (nechápejte to špatně, mám namysli práci o vietnamské migraci), práci odevzdala a obhájila, a že jóga byla ještě daleko a nebe nad Mostarem modrožluté, šla jsem se projít,...

A když na mě pak cestou z centra vykoukla zpoza mraků duha, nemohla jsem ji hledáčkem foťáku minout,..
Jóga byla osvěžující. Klouby praštěly o sto šest, tukové polštářky(-ře) se prohybaly a těšily se na své rozpuštění, dech se klidnil a den byl ještě příjemnější,.. a že nebylo co napráci, zašli jsme se Srdjanem do Merkatoru pro čerstvé červené grapefruity a zázvor, bambusové kousky na bollywoodskou večeři, co se koná zítra pod vedením mistra kuchařského Tobiho, pro rýžové chlebíčky, mandarinky a mýdlo.

A když bylo nakouopeno, zalezli si všichni hezky do postýlek a spali, a spali, a spali. A vzbudili se tak akorát na večeři, na dopsání blogového článku, než mamka s taťkou dorazí z Liberce domů, a na zahájení slavnostního prvního volého večera za uplynulý půlrok. :)
Jdu se tedy odpojit, ale slibuji, budu tu brzo zas, ty dva měsíce vám přece musím vynahradit. Toužím po jakémkoliv komentáři, nebo znaku, že tehle blog není jen marně povlávajícím kusem prádla přikolíčkovaným k internetové šňůře!
Nicméně - kdyby vám náhodou má internetová přítomnost chyběla, podívejte se na http://spongebiscuit-in-english.tumblr.com/ ! Káťa a spol mě přemluvili, abych se navzdory svéu všeobecnému internetovému odpojování přihlásila do sítě Tumblr a založila si tam blog číslo dvě, tentokrát v angličtině, pro případ, že čas se v červenci nezastaví a my se přeci jenom rozjedeme do jiných koutů Evropy a Států,.. co kdyby, že? Ještě jsem se nerozmyslela, jak ten nový závazek pojmu - jestli osobně, odosobněně, nebo neutrálně,.. čili, prozatím se můžete těšit na odkazy na fotky, které mi něco říkají, báječné video Armstrongova Zázračného Světa ve stínech a občasné poznámky, pozdrav, či důležitou větu, co vysílám do anglického kyberprostoru,.. Tak.
Posílám velikou pusu, (jo, i tobě, zdá se, že jsem, jak detoxikace postupuje, srdečnější a dobrotivější :-P) !
:-*
K.

Dartmouth '14 ! :-D

2009-12-10T09:58:00.002+01:00

http://www.dartmouth.edu/~news/releases/2009/12/09.html

http://www.dartmouth.edu/~news/releases/2009/08/21.html

Pořád tomu nějak nemůžu uvěřit,... Jedna má třetina je neskutečně šťastná, druhá třetina se strachuje o Financial Aid (stipendium), se kterou se ještě budu muset prát, a má třetí třetina je smutná, že teda do těch států asi vážně jednou odletím,..
Dneska se výsledek dozví Káťa z Columbia Uni., zítra Anička z Wellesley a Srdjan z Brownu, a příětí týden druhá Katka z Yale Uni. .. Nějak mi to brání poskakovat kolem a vykřikovat náhodné fakty o Dartmouthu a pištět a radovat se, jsem kvůli jejich výsledkům o něco víc nervózní než jsem byla v úterý večer (při přihlašování se do databáze jsem si byla naprosto jistá, že uvnitř bude něco jako: Je nám líto,..)..takže palce držte dál, ano? O něco výš je překvapení, které mi Káťa s Aničkou poskládaly vedle postele,.. /krom srdíčka už je fuč/,..
Posílám pusu a na vás všechny se těším už za,..DESET dní!!!
:-*
K.

Zítra

2009-12-07T22:59:00.002+01:00

Ahoj :)
V tomhle stavu bych pravdepodobne nemela nic psat, natoz na blok (hrnecek rakiji udela sve) .-- ale co :) At uz me zitra z Dartmouthu prijde cokoliv, tohle bude hezla vzpominka na muj stav, kdy jedna cast me stale jeste doufa, ze je preci jen nejaka sance .. ze by me mohli vzit?
Pavdepodobne tohle hnez rano smazu,..anebo ne,.. to se uvidi... dobrou noc! :-*
K.
aaaaa.....

Autobusem do Beogradu

2009-11-26T12:02:00.003+01:00

Tak se tu pode mnou všechno houpe a vrže a chrastí a písmenka se mi tím pádem všechna pletou jedno přes druhé,.. Před necelou půlhodinkou jsem nasedla do autobusu směrem Beograd, ano, nápisu na čelním skle autobusu jsem ještě dokázala porozumět, ale v Srbské cyrilici se dozajista poztrácím,… Nicméně, abych dostála své tradici vyprávění pozpátku, povím vám, co že se v Mostaru a blízkém okolí dělo v minulých pár týdnech, jelikož mám pocit, že moje blogové záznamy se svojí informativností blížily nule
Nejprve nám oznámili, že říjen a listopad jsou vražedné měsíce. Že prý noc se stane dnem a den nocí a občas noc nepřijde,.. a že se nejedná ani o Apokalypsu, který si o pár let pospíšila, ani o konec řádu světa, ale o termíny IB prací a přihlášek na univerzity. A tak jsme vybírali a přebírali, abychom si to nakonec přece jenom rozmysleli a začali znovu, psali jsme si do diářů donekonečna ty samé nápisy a v duchu jsme tipovali, kolik takových upomínek ještě sami sobě budeme muset napsat než bude hotovo,.. Možná to zní, jako kdyby to celé už bylo za námi, ale právě naopak, .jen si zrovna kodrcám autobusem na prázdniny a tak školu a záležitosti s ní spojené házím velkým obloukem za hlavu :)
Právě sjíždíme serpentinami z vysoké hory nad krásně osvětlené město, o němž nemám ani ponětí jak se jmenuje. Už je to totiž tady – písmenka, která nedovedu rozluštit.. Ale to jen mimochodem –
Krom všemožných esejí a formulářů jsme se samozřejmě v čase (který jsme neměli) zabývali i věcmi kreativními. Naše vokální skupina, kterou se pokouším vést, nakonec asi nebude až tak úplně vokální, jelikož jsem selhala co se týká tolerance a nadšení pro hrůzu – děláme tedy prakticky divadlo a já se snažím vymýšlet různé hlasové hry a cvičení, aby to nebylo tak úplně divadlo, když už jsme ta vokální skupina,.. A ve výsledku si nejsem vůbec jistá, že perfekcionismus je věc obecně prospěšná…. Co se týká pořádné hudby, náš zlatý pan ředitel nám dohodnul odborné vedení v takzvaném Pavarotti centru, kde dvakrát týdně zkoušíme po nocích, co jsme si vybájili – trénujeme na „Vánoční koncert“, oslavu konce semestru. Tahle sláva se bude konat 17. Prosice a 18. Večder tramtadadaaaa, překvápko, Kája po téměř 5 měsících po dvou klasických kouscích z Brittena a Come away with me od Norah Jones zamíří domů! :)
Co se domova týká, ten letošní podzim je o dost jiný než podzim minulý. Mám namysli zejména svoje těšení se domů a vůbec představu mne v Praze,.. Vloni to těšení domů bylo daleko víc na povrchu, připadalo mi, jako bych jednoduše na nějakém táboře zůstala o pár měsíců víc, než bylo původně v plánu a až přijedu domů, zařadím se do starého rytmu a tak dál,.. v druhém semestru to bylo celkem podobné, navíc jsem začala Mostar vnímat jako své druhé „doma“ a to stýskání se mi vracelo jen občas,.. ale tenhle podzim je všechno jinak. Nikdy jsem se tak, jako teď domů netěšila, a nikdy jsem se toho tolik jako teď nebála. Je to někde hloub ve mně, chtěla bych být doma daleko intenzivněji než jindy,.. a na druhou stranu si uvědomuju, jak odesílám esej za esejí, formulář za formulářem, přihlášku za přihláškou, že už asi nikdy doma nebudu úplně doma, vždycky už víc jako host,.. a je mi to tak líto! Předpokládám, že tohle se prostě jednou muselo stát, ale že by to přišlo už tak brzy? A třeba si jen dělám zbytečné starosti a zapadnu do svého zeleného malého pokojíku a vůbec, domů, naprosto hladce… :)

Přiznám se, už jsem v Bělehradě víc než 24 hodin. Kodrcání mne ukolébalo do neklidného transu, brnící noha sem, brnící zápěstí tam, převrácené auto v mlze na silnici před námi, krásný měsíc tvořící svatozář té černé kupě hory na obzoru, občas světlo osamělé chaloupky na vedlejší stráni a nádherné, úplně černé nebe s hvězdami nejzářivějšími, co jsem kdy viděla. Po ránu bylo v městě krásně smogovito, hluk centra mi připomínal Prahu a v parku u autobusového nádraží se to míhalo lidmi spěchajícími sem a tam, tak, jak to má být. Jsem zase tak ráda ve městě! :-) Rozloučily jsme se (Já, Katarina a Anička) s Isabelle (Holandsko), která se vydala do Bělehradu na vlastní pěst, s přespáním u kamaráda přes CoachSurfing ( pokud neznáte, okoukněte! WWW.coachsurfing.com –kdykoliv, kdekoliv, u kohokoliv zdarma a s průvodcem domorodcem) a pak už jsme se bílým fordem ŠKODA vezly do Nového Belegradu, na druhý břeh Sávy, tam, kde bydlí Káťa…
Prvním dnem si s námi můžete projít skrze fotky na rajčeti: www.spongebiscuit.rajce.net) a druhý je teprve v plankách :).. jsme zvané na oběd k babičce, což si nejsem jistá, že po domácím kozím sýru a pršutu k snídani zvládnu, ale rozhodně se těším !
Posílám obrovskou pusu všem do jednoho a moc se na vás těším! :) K.

Po červených jablkách v cukru

Všechny tři nad Bělehradem

9. Den Týdne

2009-11-19T03:52:00.004+01:00

Dobré ráno :)
Jsou téměř 4 hodiny ráno, já se chystám jít spát,.. jen mě napadlo, že je tu iž delší dobu pusto prázdno a tak si dovolím následující:
1. Upozornit na nové fotky na Rajčeti - Bětka mě přijela navštívit a společně jsme pak zkoumaly Sarajevo :)
2. Pochlubit se, že pro zítřek mi Firefox (ANOO! Sláva Nazdar, Smrt Windows Exploreru!) zvěstuje 21°C Jasno,.. a v Mostarském OBI prodávají vánoční koule. Pche,..
3. Poskytnout vzorek své maturitní eseje ze zeměpisu, téma "What are the past and current trends of Vietnamese migration into the Czech Republic and to what extend are the pull factors of the Lee's theory real in case of the Vietnamese migrants?" aneb "Jaké jsou současné a minulé trendy vietnamské migrace do ČR a do jaké míry jsou push-pull (faktory přitažlovosti a odpzdivosti jednotlivých míst) faktory naplněny v realitě Vietnamské migrace do ČR?" a nebo nějak podobně, prozatím je ta otázka směsicí slov v náhodném pořadí, konečná verze ale zřejmě nebude natolik odlišná,..No a tak to je ONO, to je jeden z nejméně 15 důvodů, proč jsem ..řekněme,...ehm,..mírně ve stresu :-)

Tenhle set jsem si zálohovala, jelikož můj Word má specielní zálibu v přehazování okýnek, kam se mu zachce...:

4. Popřát vám dobrou noc, dobré ráno, pěkný podzim, zimu, jaro i léto a hezký zítřek! :-*
K.

Tajnosti

2009-10-22T21:01:00.009+02:00

S nohama nahoře, a poetickou náladou, nezřídka přerušovanou výbuchem pláče nahrazeným smíchem hned vzápětí si prohlížím nové pohledy na www.postsecret.blogspot.com ... Několik z nich jsem pro vás vybrala a (NELEGÁLNĚ!- jako obvykle) přidala pod tenhle článek.. Jistý pán ve státech už pěkných pár let místo poštovní schránky provozuje poštovní garáž, jelikož mu týdně chodí tisíce pohledů s tajnostmi z celého světa.. a v neděli ráno si můžeme, my ostatní, zkusit najít to svoje tajemství na jeho blogu.. a třeba se zasmát, nebo zůstat zaraženě koukat,.. Co je na tom vlastně tak fascinujícího? Že si kdosi, neznámý anonym, každé ráno vytahává nudle z nosu manželčinýma kleštičkama na obočí? Či pikantní tajemství cizích vztahů, smutně zoufalá vyznání a povzdechy, tajemné vzkazy, jednoduše geniální postřehy,.. Prý vyšly už 3 takové knížky, které se v žebříčcích prodeje umísťují na horních příčkách.. a náhodný kolemjdoucí v knihkupectví občas najde tajemství zcela originální, to jak kdosi poslal svojí zprávu do světa jiným způsobem..
Což takhle poslat si taky navzájem svá tajemství? Jen mezi námi?
Co se týká života na výsluní Bosenské rokliny, mám se fajn.. za týden mám deadline pro odeslání přihlášky na Dartmouth College, moji finální volbu.. (ach ano, ..už ZAS jsem ji vyměnila..), tak mírně nemírně vyšiluju s formuláři a esejemi, doporučujícími dopisy a všemi možnými ostatními daty... a chtěla jsem být veřejně neskutečně vděčná Taťkovi, který mi s tím vším ohromně pomáhá..mám skoro pocit, že by si zasloužil se tam dostat on a ne já.. :-) DÍKY! :-*
Od zítřejšího rána máme polo-podzimní prázdniny, do školy se nahrneme zas až ve středu.. půvoně jsem se chtěla vydat směrem na Bělehrad, nicméně vzhledem k tomu, že mám tolik co dělat (význam slova prázdniny se mírně pozměnil poté, co není vyjímečné nejít do školy, aby byl čas na školní práce..) a za týden dorazí Bětka (HURÁ, HURÁ, HURÁ!), výlet se odkládá na konec listopadu, kdy máme další několikadenní prázdniny... Teď je Sušac podivně opuštěně tichý.. zítra se stěhuju do druhé residence, kde budeme my, zbylíci, přežívat volno všichni pospolu..
Dny mi plynou jeden za třetím a ty dva za pátým rychleji než tryskovou rychlostí a čím dál častěji se mi na mysli objevuje myšlenka, že už to nepotrvá tak dlouho a budu se s tu muset poklonit a rozloučit, .. Pod svým Monetovým deštníkem s větrným mlýnem (co má podle mamky zcela babičkovské barvy, ale dle mého názoru je naprosto DOKONALÝ) chodím Mostarem sem a tam.. a snažím se vyhnout Niagárám na schodech, Kaspickému moři před školou a bažinám Nicoty (na křídlech Sušacké kočky Falko) před kantýnou,.. a každý lkámen tu pro mě má svoji vzpomínku. A tak si říkám, že jakmile se mi vybaví do jedné i ta poslední, je čas jít.. Jde jenom o pár měsíců, co to je? 24 hodin, 24x60 minut, .. neustále.. jsem mezi všemi a vším a být najednou sama je strašlivě podivné. A tak si říkám, že byh měla jít zase dál.. a půjdu :-)

Posílám velikou pusu ! :-*
K.

"Konečně jsem se usmířil/a s faktem, že tajemství jsou NUTNÁ."

"Kažý kdo mě znal před 11/9 věří, že jsem mrtvý/á "

"Obvykle mi chybí tahle malá holčička,..jejíž sny neměly hranice, která věřila ve svět, kde je vše možné, srdcem, které bylo plné a neponičené"

Občas, když už zdánlivě spím, nechávám stále jedno oko otevřené. Co kdyby.. Moje plyšová zvířátka ožila.

"Jeden z těchto muž je otcem. Platí mi HODNĚ, aby to zůstalo tajemstvím!"

"
"Když je něco těžký, vzdám to a a dám si něco na zub..."

Sušac evenings

2009-10-07T02:42:00.005+02:00

Možná že je realita mírně rozmazaná, ale je teplá, přítulná a cítí se jako doma... A neskutečné potěšení jí působí usínat na měsícem ozářeném polštáři, pod dřevěnou výplní střechy... A možná je často nevrlá ale dozajista je jí to líto, jelikož se vpodstatě má stále skvěle. Jen to občas přežene.. (viz. čas publikace tohoto příspěvku). A taky se teší, až si za pár minut dá HORKOU vanu, jelikož letos problémy s minutovou vlažnou a půlhodinovou ledovou sprchou nemá.. A už i Káťa mluví ze spaní anglicky..
To se slovenská Katka dozvěděla svoje predicted grades (odhad závěrečných známek pro přihlášky všade možně).. a Káťa jí pomáhala utišit nával nekonečného záchvatu smíchu...
A horký chleba z pět skoků vzdálené pekárničky v kombinaci s domácí západoněmeckou marmeládou... :-)

(aneb večery v Sušacu)

Nahoru

2009-09-30T10:27:00.004+02:00

Stoupání

2009-09-20T17:01:00.003+02:00

Od minule se toho zase hodně změnilo. Nebo spíše se vzátilo do zajetých kolejí :-) Hlásím se opět především na Brown, ale to teď není vůbec vůbec vůbec podstatné. Stránkám v Coelhově diáři pro tento týden vévodí obrázek meditujujícího Budhy, nakreslený v hodině ToK,a taky citát : Když pouštíme z hlavy staré události a zážitky, otvírá se postupně nový prostor, nastupuje tajemná radost, rozvíjí se intuice, stáváme se odvážnějšími, víc riskujeme, děláme věci, které jsme považovali za chybné nebo správné - ale děláme je. ...
A do půdního pokojíku č. 4 se k nám nastěhoval i kaktus Slavko, co je parádní muzikant - na bodlinky vybrnkává symfonie..
Ze včerejšího večerního záměru se po Kolyovi (který sklidil bouřlivý aplaus, i když naprostá většina publika nemohla mít tušení o třetí jazykové dimenzi celého filmu, jelikož titulky překládaly češtinu i ruštinu do angličtiny bez rozdílu) odebrat včas pod povlečení (na peřinu ještě nenastal ten správný čas)se vyklubala akce úplně jiného rozměru. Tobi, vybaven krabicí indického a SríLanského koření od Namala počal v jedenáct v kuchyňce naproti pokojíku č. 4 kouzlit a vůně to byla tak omamná, že nám svázala jakékoliv další úmysly, shodila je ze scodů do sklepa a zamkla na jednadvacet otáček. A tak se hledal nejširší bod chodby, umisťovala se deka, hrotem tužky na oči se masírovala čelní Čakra a smysly pracovaly na 250%.. do pekárny se taky troška vůně musela propracovat, jelikož nám ochotně prodali čerstvý chleba o hodinu dříve, než obvykle a tak indické hostině vůbec nic nebránilo.. a plné břichy pak vyzývaly k transformaci v polštáře a tak se na chodbě půdy v Sušacu, Mostaru, Bosna a Herzegovina, zrodil Polyhuman neboli Multičlověk. Dvanáct se nás nasoukalo peden přes druhého na 3 metry čtvereční.. a zůstali jsme tak až do samotného rána, do dvou hodin po půlnoci..ve společné meditaci typu huuum huuum huuuum.. a JAK TO REZONOVALO! ...
A když vylezlo sluníčko a Káťa mi šťoucháním připomněla, že jsem zaspala budík, vydala jsem se kolmo vzhůru, nad Mostar, ke Kříži. Muslimové se přejídali, svíce Bajram Ramadan - konec měsíčního půstu, zatímco u kříže vyplazovala jazyk, aby mohla dýchat K. a další desítka chorvatů se tam auty vyvezla pro připomenutí obětí války... ironické.. Koukněte se na fotky! :-)
Před chvikou dorazil do pokoje Petr, s tím že se mu povedlo obalamutit Mercator a nakoupit na koláč a taky... /poté, co nám vygruntoval koupelnu - "Musím si vyčistit hlavu"/ třívrstvý toaletní papír,..specielně na půdu :-) Ale přestěhovat k nám se prý nechce :-( :-D ...
Zítra v 6 vyrážíme na Makarskou, tak očekávejte další příval fotek!
Posílám velikou pusu :-*
K.

Kdybych tak věděla, co že to vlastně chci..

2009-09-15T23:45:00.000+02:00

Tak.. tak by to nebylo ono. Předpokládám, že tímhle si v určité fázi procházíme všichni. Ale že me to zaskočí tak brzy, to jsem vážně nečekala. No abych vysvětlila, o co se vlastně jedná. Za prvé mne dost děsí mé IB deadlines (uzávěrky), ty ale vpodstatě házím za hlavu (v téhle chvíli). Za druhé je tu ona věc s rokem mimo – tedy, Gap year – tedy, kam, co , jak? Rozhodla jsem se pro dobrovolničení EVS (European Voluntary Service), a tak teď trávím dlouhé večery přizpůsobováním motivačního dopisu jednotlivým projektům a nedočkavě se nemůžu dočkat jakékoliv odpovědi.. Favority jsou projekty v Lucembursku, Portugalsku a Francii, tak se ještě uvidí, .. a ta nejistota! No a aby toho nebylo moc, podávám si zároveň ještě přihlášky na univerzity. Poté, co jsem se skoro jistojistě rozhodla, že Skotsko je ta pravá volba, mne trošku vyhodilo z rovnováhy poznání, že mám šanci se dostat na Ivy League – na jednu z 5 nejlepších škol na světě, na Brown. Jenže..když euforie přešla, donesly se ke mně zprávy o vyložené ošklivosti celé Providence a nepříznivých finančních podmínkách (rozumějte, nebylo by jisté, že bych to měla zadarmo…). Chci se vzdát takovéhle možnosti jenom kvůli socialisticky „historickému“ okolí, nedostupnosti jakékoliv formy přírody a spol.? Zřejmě chci… A pak přišel spásný podnět. Jmenuje se Middlebury College. Podle některých nejlepší Liberal Arts College v US., podle některých „jen“ v nejlepší desítce. Jenže já ani netuším, za čím se vlastně honím! Proč bych se měla stresovat se žebříčky! Nicméně, tahle (co do počtu studentů) MALÁ  škola je v naprosto báječném prostředí Vermontu, blíž do Kanady než kamkoliv do civilizace ve Státech, obklopená úžasnou přírodou, vlastní své lyžařské středisko (!!!) a je jednou z 5 škol, kde mi onen bláznivě štědrý stařík Davis na školu přispěje 4x víc, než na jiné, takže je prakticky zcela zdarma.. Racionálně nejjasnější z jasných voleb, bez rozmýšlení, bez váhání, imaginárně skákající do stropu,.. jenže ten pocit tam má pořád to své ALE  … Vždyť já do té Ameriky vlastně vůbec, ale vůbec nechci! A teď raď. Včera jsme uzavřely s Aničkou a dvěma Káťama dohodu. Vánoce v New Yorku, společně.. třeba by to pak tolik nebolelo? Předpokládám, že univerzity nejsou zrovna vaše aktuální TOP téma, jenže mě už se o tom i zdá. Už ani běhat nechodím, protože místo odpočinku je to pro mě jenom dalších 12 koleček přemýšlení.. Pořád je tam v hlavě to Skotsko. Skotsko.. a já musím svoje srdce přepravit přes oceán, nebo ho ponechat v Evropě, šíleným způsobem se zadlužit, zavázat se k seriózní práci při studiu atd., .. ale byla bych doma, v Evropě… a ve stejné chvíli se rozhoduju o něčem, co nastane nejdříve za rok a půl.. hrůzná představa!
Ano, píšu více či méně z povinnosti a studu, že vás všechny doma tak strašlivě zanedbávám.. a tak šlo spíš o stať na téma co že teda z té Káji bude.. a kde. Jinak je v Mostaru skvěle, už mě pomalu přepadají i myšlenky, že ani tady to nebude trvat věčně (Díky Bohu! ?) .. mám pokojík na půdě, malinký, ale se střešním oknem a perfektní spolubydlící, Káťou z Bělehradu. … O víkendu plánujeme uspořádat rituální vítání zimy do Chorvatska (alias ano, moře, moře, dokud je teplo), a nebo se podívat do Sarajeva, kde (stydím se, stydím) jsem byla všehovšudy dvakrát a velmi povrchně, pokud nám počasí zase jednou překazí plány.. A taky jsme tu měli zemětřesení! Nechtějte to NIKDY NIKDY NIKDY zažít! (Stability mi to nepřidalo..)
Posílám obrovskou pusu a přikládám mou první bosenskou fotku, pořízenou v nočním autobuse krátce po úniku z civilizace…

Resty

2009-07-05T17:17:00.011+02:00

Centre Pompidu.. Bětka, Martina a Charlotte odspodu :-)

:-)

Louvre.. klasika.. jenže jenom zvenčí, na pořádnou prohlídku jdeme příště

Cité de Science - nejzábavnější muzeum vědy!

Noční Bordeaux (aneb mezi druhým a třetím Aktem Monteverdiovy Korunovace Pompey v Opeře Bordeaux)

Slavnostně navráceny na Florenc

Ahoj ahoj :-)

Tak jsem po dloooouhé době zase tady, sedím nad klávesnicí s jasným záměrem - doplnit a odčinit všechny resty, které mi z dlouhého ticha vyplynuly.. aspoň doufám, že tím někomu udělám radost - vlastně už ani nevím, pro koho a jestli vůbec pro někoho píšu.. Obzvlášť teď o prázdninách, kdy jsem doma a za podmínky, že píšu česky.. což mi připomíná, že další příspěvek bude nejspíš v angličtině (v hrozné angličtině, ale přeci), to abych dala vědět těm, se kterými momentálně nejsem... ale co se vlastně za poslední 2 měsíce přihodilo? Po úspěšně zvládnutých zkouškách nám začlo na Balkáně pekelně protivné počasí, po předchozích ještě pekelnějších vedrech se z vysušeného nebe spustily vodopády a tak jsme s Aničkou v Chorvatském Gradacu, kam jsme se společně vydaly, taky pěkně zmokly.. ale užily jsme si to parádně, alespoň jsme se podívaly kolem - do Splitu, po záhadné kamenné cestičce podél pobřeží až do sousedního dalekého městečka bez zmrzliny, za 6 euro na noc jsme si připadaly jako v království, celý Gradac nám ležel u nohou, jelikož sezóna ještě nezačala a místní ochodnící a další příživnící cestovního ruchu si potřebovali na někom vyzkoušet nové, přez zimu nacvičené triky,.. za párek českých turistů, které jsme přeci jenom potkaly, jsem se NEUVĚŘITELNĚ styděla a ostentativně jsem na Aničku dál mluvila anglicky, to aby aní stín podezření nemohl na mě padnout.. no a pak bylo 5 dní pryč a cesta do Vídně a hlavně pak ta Z Vídně už vykukovala ze tmy.. Chvilku jsem utíkla aza autobusem, odvážejícím mi Aničku do Zagrebu, a když už jsem nemohla popadnout dech a mávat už ani náhodou, zamířila jsem do úplně opuštěného Sušacu. Bylo tam strašlivě smutno,.. ve druhém patře pár arabů čekalo na vísa, jenže se ještě před setměním sebrali a odešli do města, utekli mi.. a tak jsem se na úplně temné půdě octnula sama, teplá voda zase na 3 měsíce vypnutá, internet jakbysmet, světla z většiny.. a představa šíleného nočního čekání v prázdné uzavřené a nepřátelské Vídni mě dohnala k pláči. Když se přidaly křeče v žaludku, nevydržela jsem to, a napsala první HISTERICKOU smsku v životě. Stydím se za to.. Obvykle, když si něco sama vymyslím a naplánuju, tak to taky zvládnu.. mám pocit, jako bych v ten moment zklamala sama sebe, a přeze všechno logické uklidňování, že se každý na nějakém bodě své cesty jednoduše sesype a nemůže dál, mi to pořád sedí někde vzadu v koutku mysli, od té chvilky si už asi budu dávat sama na sebe lepší pozor, nebudu se moci spolehnout 100%, ale jen 99% a takové procento je obrovský rozdíl.. vždyť šlo o pár hodin čekání! A tak jsem se další den dokodrcala všemožnýma cestama (včetně těch zakázaných skrze opravované či nebezpečné úseky, ale proč by se o to řidič minibusu měl starat, že....) až do Vídně, kde na mně čekalo úžasně vyhřáté zelené berlingo s mamkou a taťkou.. no a tak jsem byla zase po nějaké době doma..

Dlouho jsem se tam ale neohřála.. ne že by nebylo teplo a tak bych utíkala (zabalila jsem si totiž veškeré teplejší oblečení do jedné nebo více z 8 (!!!) krabic, které dlí ve sklepě Musaly v Mostaru)..ale čekalo mě dobrodružství největšího kalibru - výlet do Francie! S Bětkou jsme se samy odvážně vypravily do Paříže a strávily v ní báječné 4 a půl dne.. od hádek o smyslu moderního umění ve formě sochy palce na La Defanse, po politické debaty a skvělou atmosféru nočního centra, bláznivé nápady typu vydat se podruhé za den na Výtězný oblouk v 10 hodin večer, s nohama odpadnutýma, ..ale vstup byl pro EU <25> zdarma, tak proč vlastně ne..

UAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA. Zpropadenej blogspot! Napsala jsem dlouhé dlouhatánské povídání a v momentě, kdy se mi podařilo přidat všechny fotky a publikovat, jsem si uvědomila, že většina textu chybí.. :-( Teď už nemám čas ztracená písmenka nahrazovat novýma, omlouvám se.. snad jen KOUKNĚTE SE NA FOTKY! a mějte se hezky!
PS: Tenhle šílenej server mi tu vyhazuje cosi jako "CHYBA: vaše html nelze přijmout. Tag is not closed: < div >" --- copak se tag < div > uzavírá? Pomoc!

K.

Hříšnice kajícně oznamuje další prodlevu

2009-06-10T11:32:00.009+02:00

Hola hola, spoléhaje na důvěru a přízeň své čtenářské obce, omlouvám se za nesplněný slib a opět pakujíce po nedávném vybalení všechny své svršky, odjíždím v rušném tempu tentokráte směrem na západ, přez Paříž do Bordeaux .. a to celé s Bětkou a posléze i s Martinou a Charlotte.. :-) Proto přidávám alespoň reklamu na svá najnovější alba, především ono jedno Chorvatské - před návratem do Čech jsme si s Aničkou na 4 dny zaskočily k moři a i když nám počasí zrovna 3x nepřálo, užily jsme si to báječně..Když venku prší a baterka ve foťáku ještě slabě fosforeskuje...

Split.. :-)

Brána do nebes? Na věži Diokleciánova paláce

Tentokrát se nezavážu k žádnému pevnému datu, ale po návratu z Francie (ke konci června) se pokusím vyplodit pořádné povídání.. protože povídat je o čem, ale ne kdy..
Posílám pusu, paaa :-*
K.

HOTOVO (co se letoška týká) !!!

2009-05-20T21:56:00.002+02:00

Tramtadadaaaaaa!
S radostí se navědomost širokému okolí dává, že Kája slavnostně "Zakončila (poslední) zkoušku, přestala psát a položila pero!".. a chce se jí hroooozně spát, jelikož minulých 14 dní spala nespala, myslíce na konkrétní detaily všeho možného (od chemického vzorce aminokyselin přes průměrnou hrubou porodnost rozvojových zemí až po datum, kdy se Lloyd George konečně rozhodnul ustoupit požadavkům svého parlamentu a podepsat Versaillskou smlouvu).. no a tak slavnostně přislibuje v nejbližších dnech další záznam a ještě slavnostněji si jde lehnout v DESET HODIN!
Dobrou noc, ať vás blechy koušou celou noc. Jo, nerýmuje se to, ale mamka mi to říkala tak dlouho, až se z toho stal zvyk..
papaa
K.

Rok

2009-05-08T20:22:00.004+02:00

Tak co? Vypadám alespoň o trošku chytřejší? Hmm..? Prosím !!!! Záblesk chytra kdesi v růžku rohovky? Záporné odpovědi už z principu nepřijímám, alespoň ne příštích 14 zkouškových dní.. Nicméně. Dneska jsem se naposled.. fňuk fňuk (:-D) vzbouzela do školy na osmou hodinu ranní a to za účelem nepřijíti pozdě na zeměpisnou nauku, alias na poslední hodinu se skvělou Piou. Fňuk -tentokrát naprosto vážně. Příští hodina čehokoliv až v září. NE-U-VĚ-ŘI-TEL-NÉ! Zhruba za dva týdny mi nastanou doopravdické letní prázniny a tak jsem se rozhodla se trošku zamyslet nad tím, co se od toho minulého září změnilo, jak jsem se změnila a byla změněna já, jak se změnilo všechno kolem, kam se svět ubírá... Avšak ZÁDNÉ STRACHY! Ekonomická krize (mimochodem právě klamně ukzující svou přívětivou tvář, aby posléze udeřila s ještě větší silou) na mne dopad nemá. Alespoň ne viditelný a propad kapesného díky propadu české Koruny vůči Euru mi taky zas tak těžkou hlavu nedělá. A proti všem ekonomickým principům, na fotografickém záznamu o něco výše vidíte významně nadviživený exemplář rodu homo sapiens sapiens, ano, o pár pixelů tukových buděk na levé i pravé tváři je jasně spatřitelných, ačkoliv momentálně červený tělní pokryv nenavyknuv si silného Balkánského slunce tuto skutečnost poněkud maskuje. V záluném úsměvu hlavní hrdinky (je ovšem diskutabilní, zda bylo autorovým záměrem dáti své smyšlené postavě právě takovýto výraz, jako obvykle- způsoby jakých bylo umělcem použito, nemusí být pro čtenáře a diváky vždy jasně srozumitelné) se možná skrývá i skrytá pýcha, v zápětí ovšem odvanuta stále silným Mostarským větrem odlétá a na scénu děje se připlétají pochybnosti, zda je statisticky možné zvládnout statistickou metodu výpočtu standardní deviace bez použití pekelného GDC kalkulátoru ve stejném čase, jako při upsání se vlastní krví za výměnu baterií a čas věnovaný objasnění, která z milionů tlačítek a v jakém pořadí by mohla vést ke správnému výsledku,,... Dějová zápletka díla je ironicky velice jednoduchá, ale jelikož autor je známým vtipálistou, nechává si pointu až na konec, pokud se totiž rozhodne ji čtenáři vůbec objasnit, jelikož krom neobyčejně nesrozumitelného humoru ovládá také umění tajuplného, avšak čtivého smyslu nesmyslu. Struktura díla by se dala hodnotit téže jako nepravidelná až chaotická, pokud totiž čtenář nepozorným okem přeskočí zamaskovanou šifru významu a návodu na použití, je zaveden do prostřed Labyrintu a ponechán svému osudu po mnoho hodin, pokud ne navždy. Tón celého příběhu je pak sarkastický, přesto jaksi uspokojující chuťové čtenářovy buňky - to jak se hlavní hrdinka potácí od jedné ztřeštěnosti ke druhé, předstíraje nejváženější z vážných a zýslužných činností, sluně se přitom na kamenné zídce před Velič house a užívajíce si své neznalosti přechodníků jak přítomných tak minulých.
Milý kritiku, tvá práce budiž ulehčena. Celý význam právě přečtených vět spočívá jen a pouze v procvičení analýzy textu, nebo snad také v mutaci, které bylo dosaženo konstantním nuceným procesem v hodnách anglického jazyka a literatury. Po dnes napsané komparativní kritice textů, zítřejší orální zkoušce a úterní alanýze, tentokrát v jazyce mateřském, se nebohý čtenář nemůže diviti, že styl a lehkost psaní autorova se vytrácí, ještě o něco vÝce i smysl a gramatická bezchIbnost.
No.. a taky jsem vám chtěla názorně ukázat, co to znamená IB Bullshiting (plácání nesmyslů), jelikož se vám to -možná (záleží, čí hrdila jste.. zdali svůj, nebo obětí monstra jménem IB) bude v budoucnu hodit. Laikovi nesrozumitelné věty, spousta hustě za sebou řazených cizích a oborných slov společně s použitím oficielního registru dává dohromady text hodný minimálne 5 ze 7 bodů již jen díky prvnímu dojmu. IB vás změní. Naučí vás analyzovat i to, co vám možná za "normálních" okolností přijde neanalyzovatelné, a hlavně - analyzace nepotřebné, zbytečné, jelikož jako čtenář, příjemce pisatelovy zprávy, nebudete zainteresován způsoby, jakých autor použil, aby dosáhl - nebo nedosáhl svého cíle...
ANO. Takže kromě IB ... pár kilo navíc (ne hmoty mozkové), jak již bylo zmíněno, pár kilo myšlenek navíc, pár tun kamarádů a kamarádek, pár kilogramů inspirace a gramů potuch, jak a kam dál. Ubylo váhavosti, studu, pocitu, že něco NENÍ možné, zmizelo pochybování, zda má cenu něco se snažit měnit, zmizely malé ambice, nahrazené velkými - aby ty byly posléze nahrazeny původními malými, ale reálnými, které by bez oněch velkých neměly šanci být naplněny... A co zůstalo? Zůstala potřeba si hrát.. třeba při oslavě osmnáctách narozenin. ...Riika a já s čepičkami Hello Kitty před následnou promenádou městem s houfem podobně poblázněných jedinců za účelem pořádně oslavit Aniččin den..
Moc vás prosím..držte mi příští dva týdny palce a omluvte, kdybych byla nervozní nebo nepříjemná.. je totiž možné, že začnu brát věci vážně a pokusím se naučit všechno, čím jsem od září prošla... ale to se ještě uvidí..
Zatím posílám :-*
K.

Třešně došly

2009-05-01T21:12:00.003+02:00

Máme první Máj,.. a mně je trošku smutno, ale jenom trošilinku, vážně :-) Zamotala jsem si cáry myšlenek mezi to, co bylo a mezi to, co je, a třeba i mezi to, co bude, a zatočila se mi hlava. A abych neupadla, zdvihla jsem se zleže a došla si pro zcela světské zelené povlečení, co se mělo usušit za oknem na šňůře. Že je stále celkem mokré, mě neuvedlo do rozpaků, ale že se venku BLÝSKÁ a meluzína hučí komínem, i když Sušac komínem jaksi nedisponuje, to je zvláštní. Venku je od lampy světlo oranžově nafialovo nabarvené, ve vzduchu se třepotá divná pachuť přicházející bouřky. A tak bylo rozhodnuto, že místo depresivního obrázku vám pro dnešek naservíruju pozitivně energickou sedmikrásku, památeční, z herbáře Velikonočních prázdnin. Po levé ruce mi do klávesnice kouká právě z narkózy probuzený Pejsek. Závažná operace páteře, kterou podstoupil před necelou půlhodinou, ho postavila na nohy a i když nit, kterou chirurgové museli použit patrně neladí s přírodním zabarvením jeho kožíšku, vypadá spokojeně. Nicméně..chtěla jsem se podělit o´dnešní zážitek - Mešitu. Ano, konečně došlo na návštěvu mešity, s šátkem a podobně.. Na šestnácté století byla poměrně zachovalá a hlavně..vysokááá.. Takže na minaretu sotva popadnutý dech nestačil zpomalit, jelikož výhled byl jedoduše breathtaking.. (dechberoucí). Krok za krokemdolů z věže, honem svléknout z vlasů šátek a upalovat domů... A únavou zavírat oči už po šesté, nicméně.. esej z history, tajnosti, otázky z minulých let z geography, milion (přinejmenším) příkladů z matiky, zítra středo- a východoevropská večeře a divadlo,.. za týden to všechno vypukne, protestujou nás skrz-naskrz, vyhodí do světa očíslované,orazítkované, ohodnocené. Je setsakramentsky težký teď uvažovat, vůbec uvažovat, co bude. ... Posledních pár dnů jsem ale vážně šťastná, pokud se to tak dá říct. Vážně mám pocit, že lidi kolem jsou ti, které jsme hledala a našla. Z Aničky se VÁŽNĚvyklubal někdo, kdo je mi skoro stejně tak blízký jako vy doma v Praze a očividně je to oboustranné. Konečně tu mám opravdovou oporu, myslím opravdově úplnou. :-) Nevím, proč jsem si to neuvědomila takhle plně dřív, asi na to ještě nebyl čas. Ale teď to vím. A i proto se cítím o to víc rozdělená mezi doma a doma. A venku už to buší na okap, i když Sušac očividně okapem nedisponuje. Což značí, že má prostěradla a povlečení neuschnou ani za nic.
Dobrou noc, vážení! :-*
K.

..a jsem z výletu zpátky..

2009-04-26T11:27:00.008+02:00

Ano, podívala jsem se na kalendář, ano, VÍM, že už nejmíň 2 TÝDNY jsem vám nenapsala ani řádku, a taky přiznávám, že jsem se vůbec nezmínila, že jedu domů.. Měla jsem z toho takovou radost, že jsem si ji..ani pořádně neznám důvod, nechala pro sebe, jako kdybych se bála, že se zmenší tím, že se o ni podělím.. Nicméně teď už jsme zase zpátky v Mostaru,v diáři centimetr čtvereční volna, a tak místo esejí, přípravy variety show pro druháky, nebo (čistě náhodou) jakési činnosti zvané studium na zkoušky píšu blog.. Snad vás to aspoň trošku potěší. ... O pár pixlů výše vidíme Medvěda ledního, ukázkový exemplář z pavilonu Pražské ZOO, jak na mne valí oči a já, překvapená, mačkám spoušť netuše, že z datové karty do počítače pak vyleze tahle naprosto BÁJEČNÁ fotografie. Jsem na ni HRDÁ. Nicméně, ZOO přišla až poté, co jsem bez problémů dorazila (JEN S JEDNOU, POLOPLNOU KROSNOU!!!) do Vídně, kde mne už očekával privátní odvoz a jako bonus společnost těch, co mi tu tak chybí,, :-) Až do Pondělka Velikonočního jsme pak byli na chatě a to bylo.. (přemýšlím nad synonymy pro slovo báječné, jelikož ho aparentně užívám pořád a pořád dokolečka).. skvělé. Mimo 90 s taťkou na kole naježděných kilometrů jsme se také vypravili do Třeboně, kde byly trhy, výstava amarilisů A BAZÉN.. a Elišce s Vítkem to ohromně slušelo...

..A po Třeboni už přišly Velikonoce a s nimi i Zajíček, který přinesl maminčiny krásně zdobené perníčky a spoustu dalších dobrot..

(vezmu to rychleji, dámy a pánové) - No a pak přišla Praha... doma bylo krásně, i když pocit, že můj drahý malý zelený pokojíček je teď někoho jiného, byl zvláštní.. Ale Holly je báječná. Pro vysvětlení - bydlí u nás totiž teď na semestr američanka Holly, co je v Evropě "na zkušenou" a taky na Karlovce.. Jeli jsme v rámci "seznamování" do Dendrologické zahrady, kde sice ještě nic nekvetlo a rozbagrované záhonky sotva poskytovaly podobně opojný pocit, jako ve vzduchu létající rododendronový nebo tulipánový pil, ale postavili tam aspoň celkem masivní dětské hřiště a tak jsme se všichni vyblbli.. To samé odpoledne pak následoval ještě hmm.. hrad. Uaaa jak jen se jmenoval !? (budiž později doplněno..) a taky rodinná oslava.
Jelikož to tak dopadlo, že každému členovi rodiny jsem velkoryse věnovala část svého drahocenného času (:-D spíš naopak), vydali jsme se s Mamkou do centra na úplně tajné nákupy triček PRAGUE - pro mě a pro Holly. Zakončily jsme to pak zmrzlinou u Hájka (aaaaach) a taky návštěvou kina - komedie "Líbáš jako Bůh" byla....hmm..jednoduše česká. Stereotypní postavy ve stereotypních situacích se stereotypníma myšlenkama. Nicméně celé dohromady to bylo..odpočinkové, což jsme obě posléze ocenily..

No a teď už snad přichází na řadu ona propagovaná ZOO. Tedy, VÝPRAVA do ZOO. Oproti mému očekávání jsme nešli s Víťou sami, ale připojila se k nám i Bětka, takže jsme si celý den (celý den v ZOO !) parádně užili,.. chtěla jsem přidat ještě fotku z lanovky, ale nakonec jsem usoudila, že to už by přece jenom bylo poněkud příliš..Tak se podívejte zas jednou na mé rajče (odkaz postraně), pokusím se tam co nejdříve našoupat právě i tenhle nový set fotografií..

Zatímco na mne medvět vystrkoval čumáček, na některé... :-)

Uteklo to až moc rychle a tak jsem se po báječných jahodových knedlících musela zase rozloučit a vydat se směrem na východ.. Cesta proběhla poprvé bez jakýchkoliv komplikací a tak jsem dorazila do Mostaru úplně neporušená, i když na mě zapomněli při nástupu dát cedulku FRAGILE :-D.. No a tady je teď už asi léto. Kohouti kokrhaj, i když je po poledni (oni vlastně kokrhaj i když je večer, takže netuším, odkud se vzala ona báje, že kohouti "zpívají" ze svítáním a probouzí nebohé děvečky k podojení kraví laktózy.) .. Za dva týdny nám, prvákům, začínají "mock exams", zkoušky nanečisto..ovšem pekelně důležité, co se týká predicted grades, známek pro university.. a taky se na nás teď sesypaly všechny termíny a představení a velké závěrečné testy a ... a....... a. Ale to neva. Je tu hezky... Ve vzduchu začíná vyset ona "závěrečná nostalgie", která se snáší na lidi, kteří mají sotva šanci se ještě někdy potkat v kompletním obsazení v jeden čas na jednom místě.. Druháci budou fuč. A z nás se stanou druháci. NEMYSLITELNÉ. Zatím. NICMÉNĚ - mám veeelikou novinu!! --> Mám PRVÁKA !! Huraaaaaa :-D Zbyla ve mě sotva kapička naděje, když vtom mi dorazil mailík a bylo. Takže jsem připravená být vzornou pečující druhačkou :-P ... Petře, těš se! :-D

Teď e mi právě zachtělo se jít (ano opět namísto jakékoliv seriózmí činnosti. - já na to jednou dojedu, nebojte) natáhnout na trávu za Sušac.. svítí neodolatelně sluníčko a uvnitř už to nevydržím ANI MINUTU !

Posílám VELKOU pusu a moc se na vás těším!

PS: Bylo mi s vámi v Čechách moc dobře, díky :-)

Vlajkománie

2009-04-08T20:54:00.007+02:00

aneb - neodpustím si propagaci svého nejnovějšího alba.. já jsem z těch fotek jednoduše NADŠENÁ! :-DSrbsko prchá před Kosovem..

Albánský tanec v podání Arlindy

Miquel

To aby se neřeklo..

Usmíření?...

Koukněte ne Rajče..odkaz je stále skryt v rohu ;-)

Slepujou kašnu

2009-04-08T17:32:00.006+02:00

Slááva nazdar! Máme LÉTO! (možná jsme se pomátla, ale rozhodně ne docela, takže pokud máte nějaké námitky co se roční doby týká, přijeďte se sami do Mostaru podívat !!!) Od včera se promenádujeme v sukních bez silonek, hoši v kraťasech a zbytek Mostaru patrně změnu nepostřehl, takže mezi všemy těmi kulichy působíme poněkud podivně, ale což.. O pár řádků výše visíme /ano, měla jsem tendenci tam přihodit Y/ spolu s Mfundim přistiženi na závězečné "gala" večeři MostIMUN konference 09, další MUN konferemce do které jsem s vrhla. Byla to výzva - a já mám výzvy ráda. První UNIVERSITNÍ MUN konferece v Bosně, navíc na mě připadlo zastupovat Bosnu a Herzegovinu (mezi všemi ostatními, kteří jsou s největší pravděpodobností právě z téhle země) v ECOSOC councilu (ekonomická a sociální komise - přičemž já ani nemám ekonomii...) ..nicméně, zvládla jsem to, jsem na sebe zase jednou hrdá :-) Vůbec netuším, jak jsem to udělala, ale povedlo se mi se slušně zorientovat a potvrdilo se mi, že v debatách MUN nemusí člůověk až tak detailně znát onu problematiku (Jak vyřešit nezaměstnanost na Balkáně multi.etnickými projekty a Prevence a trestání korupce celosvětově), stačí se zkrátka nebát se zapojit.. a nakoonec mi z toho vyplynulo označení za druhého nejlepšího elegáta komise :-) Krom debatování a psaní rezolucí (a nočního snění o Moderated and unmoderated caucus, speaker's time 30 seconds, resolutions, draft working papers, point of order, operative clauses a dalších termíů MUN newspeaku, na které jsem teď už málem expert) jsme se taky čile seznamovali... oproti mému očekávání to byla společnost věru různorodá, jeden večer jsem strávila večeří u stolu plného francouzek a dvou čechů, kteří přijeli propagovat dobrovolnický oddíl OSN (UN Volunteers) .. a byli tam i další, mimo jiné i náramně sympatická Finka Liisi, kterou se mi nepovedlo potkat s Riikkou, i když obě hrozně chtěly.. prostě jsme se minuly.. Nicméně, po celou dobu nás parádně krmili a bavili, zřejmě to mělo jakousi dotaci zeshora, protože poplatek, jaký jsme platili by se vyrivnal tak jednomu, maximálně dvěma jídlům, které jsme dostali.. připomínám, že se jednalo o dobu od Čtvrtka odpoledne do neděle večer... (takže jsem se mimo jiné zase nevyspala.)

Ale dost už o MUN, na nějakou dobu mi to stačilo..

Do toho všeho shonu spojeného s praktickým koncem normálního vyučování se nám ještě přimotal Kulturní týden Západní Evropy, Ameriky a Skandinávie (I když, jak nám Finové vysvětlili, například oni se nevešli ani do jednoho z těch označení..) . Zcela jedinečnou událostí toho týdne se pak stala "večeře". Co, večeře, hostina to byla.. a navíc poměrně vtipná.. viz obrázek pode mnou: (Omluvte nás, Britové prostě neumí vařit. Jsou zvyklí na prefabrikované potraviny.) Kolem téhle vlajky byly ovšem mísy naložené báječnýma dobrotama... Náš (Centrální a Východní Evropa) týden je už za 21 dnů a laťku máme pekelně vysoko.. tihle měli každý den věnovaný jedné své vlastnosti - e.g. Kapitalismu, imperialismu etc. ... :-)

Vlastně už ani nevím, co všechno jsem měla na srdci, jelikož se toho událo tolik.. a proč se tenhle příspěvek jmenuje tak podivně? Protože oni tu kašnu vážně slepujou. Gymnázium, naše budova, a s ní i celé Španělské náměstí rozkvétá. Nejenom že se všechno zelená, pyly mají pré apod., ale například právě slepujou kašnu.. Jednou mě to napadlo a pak jsem rozebrala slova slepovat a kašna (ta obzvlášť) až na mrť, do stavu, že jsem nebyla schopná vysvětlit, co znamenají.. byl to jen shluk podivných souzvuků..

Jak se blíží Velikonoce, blíží se i 14denní studijní volno pro druháky, a po něm zkoušky.. a po zkouškách? Konec.. tak trošku je mi to líto,... dozadu do hlavy se mi vetřes červíček, který mi říká, že zítra naposledy budeme ve škole s nimi.. že už nikdy.. volili jsme nové MUN předsedy, bohužel to nejsem já, ale je s tím spojená spousta práce, tak se mi zároveň i trochu oddychlo.. a Mfundi a Andy jsoz pro ten job jako dělaní.. :-) Na to všechno jsem včera zjistila, že další ze skvělých profesorů nás na konci května opustí,.. nejenom Namal, Pia a Kees, ale i Danielle, skvělá režisérka a vůbec.. myslím, že čeren mi dá zabrat. Všechno to uteklo strašně rychle.. pořád si pamatuju ten první den..druhý.. čtvrtý. A za chvilku už budu psát EE, posílat eseje na univerzity a budu druhačkou.. A ta letošní rodina mi bude chybět.. Přeci jenom budeme mít další generaci (HURÁÁÁ), nicméně s Českým prvákem/prvačkou to vypadá bídně.. :-( Taky jsem si tohle pondělí uvědomila, že už celý ROK je můj život ve spojení s tímhle kouzelným městem, kde se dneska stmívá obzvlášť rudě - Západní strana hraje fotbalový zápas proti východní a my měli celé odpoledne volno, jelikož v centru nebylo bezpečno.. Šla jsem běhat. Ale pořád mi to z hlavy nejde, v poledne byl park u školy nabytý k prasknutí, na každé lavičce objímající se dvojice, na houpačky kilometrová fronta.. a večer? Večer se všichni připravují zopakovat si letošní úspěch.. nebo se pomstít. Vloni na náměstí před Gymnáziem zabili bosenského fanouška. A tak to tady v Bosně prostě asi chodí. Stmívá se.. a já jdu do počítače nahrát set skvělých fotek, pořízených před půlhodinkou.. podívejte se!

Posílám vám všem pusu a už se neůžu dočkat, až vás uvidím!!! (UŽ BRZY!!)

Jak to tedy bylo?

2009-03-31T19:38:00.003+02:00

Posledně jsem vám tu zanechala skrytý kód, tak by mě zajímalo, jestli jste ho rozlouskli.. :-) Šlo o MUN konferenci ( model OSN, hrajeme si na diplomaty a diplomatky), pořádanou naší školou, na kterou se sjely skoro dvě stovky lidí odevšud možně, i ze Slovenska, což bylo fajn.. Na obrázku je úctyhodná Francouzská delegace.. po jednom jsme byli v Radě bezpečnosti, komisi pro ekologii, historické stimulaci, v komisi pro lidská práva (moi) a v ECOSOC komisi - ekonomicko- sociální - netuším, jak že je to česky.. Od pátka do neděle jsme rozhodovali a debatovali o větových záležitostech typu Situace v Kolumbii, Darfuru, apod. ... No a na závěr toho všeho jsme se sešli na General Assembly a pěkně jednu resoluci po druhé schválili nebo neschválili.. Mezi tím jsme ještě stihli koktejl party a Gobalvision, imaginární soutěžníá přehlídku všemožných zemí. Zvítězila, jak jinak, Bosna a Herzegovina, v těsném závěu za ní neuvěřitelně vtipný Afghanistan a za ním tuším Srbsko... Pokusím se co nejdřív přidat fotky, abych jen nepovídala... Poslení dobou se mi nějak nevplácí, co všechno jsem si nabrala.. Divadelní zkoušky, MUN, prezentace onoho dokumentu o Kongu, sbor (mimochodem, právě sedím v kantýně, kterou mám celou sama pro sebe a můžu poslouchat co CHCI a tak mám puštěné Tance a neskutečně se mi stýská...), do toho ToK prezentaci, tu už mám po dnešku úspěšně za sebou - na téma Lidské genetické inženýrství - je pro lidskou společnost benefitem, nebo hrozbou?.. do toho se přidá ještě pár deadlines, termínů, testů a úkolů a umíte si představit, jak se teď cítím.. a co dělám? Píšu na blog.. :-) Na sobotu jsem si nachystala dvoudení sázení stromků jdesi nahoře na hoře s ecology, ale MUN mi zkřížilo plány.. Místní universita se totiž opičí a pořádá další MUN konferenci, tentokrát se odlišili přidáním jednoho písmenka,, MOSTIMUN 09, první universitní mezinárodní MUN v Bosně.. no a my jsme jediná střední, která tam bude mít svoje zástupce.. no a co se nestalo, dosadili mě do ECOSOC komise, za Bosnu a Hezregovinu,, takže pro příště už budu na MUN konference naprostý expert... Jen mám trošku strach z té ekonomiky, nemám ji ani jako předmět, narozdíl od ostatních a témata jsou vyloženě ekonomická, tak mi proím držte palce, ať to nějak zvládnu,..
Teď už mě kdesi za mořem čeká Mussolini a jeho squadristi, tak mě omluvte, takovému superhrdinovi přece nemůžu odolat..
Posílám :-*, pa, K.

Greetings from MostMUN conference 2009 !

2009-03-29T15:13:00.003+02:00

Věštba

2009-03-28T23:42:00.005+01:00

Týden zpět, když jsem utrmácená dopisovala poslední řádky o výletu do Goražde, zapomněla jsem se podělit o jistou událost. Jedná se o věc mystickou, tajuplnou, tradiční a přece trošku k pousmání, i když červíček kdesi vzau v levém rohu mé kulaté lebky hlodá a hlodá.. Onoho pátečního večera v bosenském kruhu rodinném v Goražde mi totiž byla sdělena velmi podstatná informace, věštba. Aby se tak ale mohlo stát, musela jsem nejprve vypít celý hrneček té nejsilnější bosenské kávy bez cukru, protože přece nechci mít budoucnost hrudkovatou.. Teď mě ale napadá..neplatí u věšteb pravilo, že pokud se o nich příliš hovoří, nebudou se pak podobat osudu? Mě se totiž má předpověď poměrně líbí.. ale zpět k procedúře. Když se na dně hrníčku povalovala už jenom sedlina, dostala jsem první úkol - vbrat si jeden ze tří - ukazováček pro zaměstnání,prostředníček pro sex a nebo prsteníček pro lásku. Ten jeden jsem pak přiložila na dno hrnku překlopeného na podtácek a rychle si něco přála.. V tomhle bodě si nejsem úplně jistá, jestli to bude fungovat, jelikož jako obvykle, když mi někdo řekne: Přej si něco!, zatmí se mi od trivialit typu Prosím, potřebuji nutně na toaletu až po celosvětový mír, takže jen doufám, že jsem v tu kouzelnou setinku setinky vteřiny myslela na něco smysluplného ... Po tomto vyčerpávajícím kroku byly mé nervy přinuceny ještě chvilku posečkat v nevědomosti dnů příštích, jelikož sedlina jedna líná si dávala načas se skapáním na podšálek. Když se uráčila dosenout, bylo na Vědmě, aby hovořila. Na stěnách hrníčku prý bylo hodně cestiček a písmenek.. to značí že na můj krok čeká hodně cest a můj hlas si jen tak neodáchne.. A taky velký pták, značící dobrou zprávu, nebo dárek, a to co nejdřív (říkala jsem vám už, že v červnu mířím s Bětkou do Paříže a Bordeaux a sponsor by nebyl k zahození? Hmm...? :-D ) .. a aby byla věštba úplná, slyš, ty, co na mne čekáš, že až půjdu kolem, měl bys roztáhnout ruce jako křídla, abych tě poznala. Budiž obětí křídly naše znamení. Teď si jen nejsem jistá, zda se budete mít napozoru, abyste si nehráli na letadlo, až pofrčím okolo, nebo zda se naopak ńebudete pokoušet létat za každých okolností v mé přítomnosti, heh.. :-) Následovala téměř rodinná hádka, co že výrazné písmenko K značí, ale jak už to tak s hádkami chodí, k žádnému závěru se nedospělo, a proto prosím všechny moudré intuitivní vědmy, zda by mi mohly význam mého písmenka objasnit,.. Když se možnosti vnitřku hrnku zcela vyčerpaly, opět jsem byla zaúkolována - tentokrát otiskem prstu (stejného, jako předtím, a pořád ještě neprozradím, který to byl :-P ) na vnější stranu nádobky. Namočila jsem si tedy onen prst do kávové sedliny na podšálku a na porcelánovou stěnu jsem obtiskla krásné kuře. Bohužel, už si nevzpomínám, co že to značí... No a tak mi byla předpovězena zářná budoucnost..
Teď už jsme ale téměř týden zpátky v Mostaru a od pátečního poledne je v běhu MostMUN konference 2009, které se aktivně účastním a jež bude nevyčerpatelným tématem příštího příspěvku... Pro dnešek snad už jen - na fotkách se mi povedlo zachytit jeden z momentů báječného mostarského světla.. na fotce nahoře Španělské náměstí a na fotce pode mnou škola zachycená v unikátní pozici částečně tygrovité a částečně bílé barvy těsně po dokončení kamenických prací rekonstrukce, která, pokud si dostatečně všímáte detailů, jak je psáno, měla být dokončena v září 2008. :-) Nicmnéně.. teď už doopravdy dobrou noc.. :-* Posílám velikou pusu, pa, K.

Goražde a spol.

2009-03-22T20:38:00.005+01:00

Tak jsem zase na chvilku zpátky "doma", zpátky v Mostaru.. jak jsem avizovala v úterý, vyrazili jsme (překvapivě načas) ve středu hned po škole, ještě dřív, než nejdřív možno, prchajíce zprostřed posledního bloku směrem na sever, do Goražde, města na hranicích s Republikou Srbskou (i když to málem vypadalo, jako bychom dorazili přímo do Srbska, všude totiž na vysokých stožárech povlávaly jedině srbské vlajky). Minibus zářil novotou a tak jsme řidiči hnedle zpočátku vysvětlili základní pravidlo- a to že UWCiM studenti jsou z praktických důvodu velice nevhodnými pasažéry zcela neoježděných vozů.. ani jsme nemuseli, brzy to snad pochopil. A víte co? Ani mi ho není líto, po tom, co dneska při návratu vyváděl.. ale o tom snad později. Nicméně do Goražde je cesta dlouhá a cestou jsme se stihli 2x ztratit a jednou nás zastavila policie, jelikož nový minibus měl zřejmě neovladatelná světla a na zadku mu chybělo vytetované BiH. A tak si naši hosté dali jedno či spíš dvě kafe v nedaleké kavárně. než my dorazili a plni kofeinu a energie vřele uvítali. Mně konkrétně po počátečnách zmatcích typu Katarina či Karolina uvítala Amina, stejně stará, ale přece už v maturitním ročníku, sympatická a bláznivá.. Bydlí na naprosto skvělém centrálním bodu, takže jsem si po celou dobu užívala luxusu pěti minut kamkoliv... Nicméně, Namal nás varoval, že bosenská pohostinnost nezná mezí a občas je pekelně nepříjemná pro zažívací ústrojí.. ten první večer to jaksi nevyšlo, Aminy rodiče byli kdesi u známých a tak jsme samy pekly pizzu, v sedmém poschodí panelového domu na kamnech poháněních dřevem,.. když už byla v troubě hodinu a ještě pořád nezlátla, vytáhly jsme ji a snědly, jak byla.. nicméně v dalších dnech (ba hned ráno) mi to všechno vynahradili :-) (takže jsem bohužel zase nic neshodila.. jak tak na sebe koukám na fotkách a jak tak sedím .. asi by to chtělo.. bojím se, bojím, tentokrát vážně, stoupnout na váhu...).. Ve čtvrtek a pátek jsme měli napilno ve škole.. mezi fotkami jsou i naše "rozvrhy"..byla jsem ve dvojici se Sebastianem z Belgie, což se ukázalo býti velíce chaotickým, nicméně snad fungujícím svazkem.. Jednak jsme každý odučili tři hodiny angličtiny s lidmi starými stejně, jako my sami, strávili nekonečně dlouhou dobu v kafé baru před školou, přezdívaje mu skleník (díky báječnému výhledu na vchod školy) a taky jsme se účastnili ostatních hodin, třeba matematiky, náboženství,..apod. Napadá mě, jaké štěstí mám a vždycky jsem měla, co se týká škol. Tak ostentativní stereotypy, jaké my viděli, snad nedávají už ani v televizi.. I když je Goražde téměř 100% bosensko-muslimská oblast, školy mají vyučování na dvě šichty, první a druhý ročník SŠ dopoledne, třetí a čtvrtý od dvou do sedmi. Každý den. Krom školy a baru jménem Bumerang neexistuje nic (a.. snad ještě televize), zato tyto jsou vyždímány do poslední kapky. Každá večer v baru tancovat s perfektním make-upem světové značky, i když doma topí dřevěnými špalky a v dekách mají díry od molů. .. Tenhle paradox jsme se snažili rozlousknout, probrali jsme ho v minibuse ze všech úhlů a dospěli k názoru, že to tak v Bosně prostě asi chodí.. Nicméně tímhle nechci bosenskou rodinu (a už vůbec ne tu mou) shazovat, myslím že třebo oproti té mojí k sobě mají o trochu blíž, patří k tradici si každý večer (po páté) sednout, pít kafe, kouřit a povídat. Neustále mi povídali věci typu "Skromné žití velké srdce" a po porovnání průměrného českého a bosenského (Goraždského) platu se člověk taky necítí nejlíp, ale k tomu naštěstí nedocházelo často. Celkově jsem měla štěstí na skvělou rodinu, vypadalo to, že ..teď je hloupé to tak říct..že mě mají rádi, že jsem jim sympatická a bylo jim srdečně líto, když jsme se dneska ráno loučili.. jako výslužku jsem dostala čtyři sirnice (domácí!!!) a mušličkovou sošku.. Co mě ale překvapilo - když Amina nebyla kolem, aby nám překládala, docela dobře jsme byli schopni si navzájem povídat.. rozuměla jsem jim daleko líp, než kdykoliv předtím komukoliv v Mostaru...

V sobotu jsme měli na rpgramu nejprve divadelní workshop, který se ohromně povedl a sklidil bouřlivý aplaus ze strany našich hostitelů a jejich spolužáků.. zároveň jsme si končeně mohli prohlédnout naše páteční olejové dílo, obraz.. no a pak už na náš čekal autobus do Vyšegradu, městečka se slavným mostem. Váhám, co se mi líbilo víc, jestli Vyšegrad samotný, nebo cesta k němu.. byla plná tunelů a průjezdů, krásných výhledů na Drinu (řeku) a povídání.. v samotném městě toho pak krom mostu z 15. století moc nebylo, snad jen pravý ortodoxní kostel, hodně moc bahna a roztomilá galerie, a taky skvělý čokoládový puding se šlěhačkou, propašovaný k nám na stolek pod záminkou, že jde o čokoládu... no a pak už nás čekal návrat do Goražde a "slavnostní" závěrečná večeře, ze které překvapivě většina místních utekla oproti plánu hned jak odmítla nebo dovyškrábala dezert, táhnouce své hosty ssebou.. diskotéka volá! ... a v neděli ráno se konala slavnostní snídaně, po níž jsme se všichno hrozně dlouo loučili a pak hrozně dlouho taky čekali na náš skvostný minibus, který přijel o hodinu a půl později, což posléze použil jako důvod nechat nás málem se počůrat cestou do Srebrenice.. Oproti původnímu plánu jsme se totiž chtěli zajet podívat na tohle smutné místo, protože do Republiky srbske se zas jen tak nedostaneme.. a tak jsme obětovali den s rodinou a vyrazili.. jenže jak jsme se dostávali dál a dál od civilizace, cesty se zužovaly, řidič byl ztracen (ještě že křižovatky se objevovaly jen velmi zřídka) a sněhu přibývalo.. když to bylo do cíle 60 km (ve stejné chvíli nejdřív 120, 80 a pak 60) a řidič jel dvacítkou, byly vyslyšeny prosby tří z nás (rozhodně ne mě) a řidič se na nás obrátil s otázkou, zda to nechceme obrátit. Zřejmě se mu nechtělo jet dál, protože to i se Zastávkou v cíli vypadalo na časově náročnýá výlet.. Rázem se ozývaly hrozby typu "Vážně nechci umrznout a umřít ve Srebrenici" a "Jestli začne sněžit, máme z projektového týdne projektové jaro, než roztajem" apod., a tak jsme to vzdali. Vážně si nemyslím, že situace vyla tak vážná, a dokazuje to i, že řidič hned po obratu zrychlil na 60km/h. A tak jsem ve Srebrenici zase nebyla..

Ušetřené fondy jsme se proto rozhodli použít na slavnostní zakončení zelé akce, a to na jehněčí v Jablanici, vyhlášené vesničce, která sestává prakticky jen z restaurací podél cesty na jih (domů, do Prahy, do lékárny..), což byla báječná investice.. řidič, majíc s onou restaurací jakousi úmluvu, dostal večeři zadarmo a rozčilen, že jsme odhalili spiknutí (chtěli po nís 17km za chleba!!!, který je normálně zadarmo) se rozhodl ujet s polo naloženým a poloprázdným minibusem. My, co jsme se rozhodli vydržet s čůráním až do Mostaru, jsme musela silou a hlasitým křikem zadržovat prchající vozidlo.. Chudák, asi si neuvědomil, že když ujede, nedostane zaplaceno.. překvapivě jsme nakonec (udobřeni kresleným seriálem) vpořádku dorazili do Mostaru... uf.. A teď stojíme před otázkou, jak přežít následující dva týdny.. víkend zaplní MostMUN konference a zbylé dny zase testy a prezentace.. tak jsem zvědavá.. nicméně zítra se snad KONEČNĚ bude promítat onen složizě nabytý dokument Kongo: Hluboké ticho, tak mám důvod jít do školy.. :-)

Hlavou se mi honí ještě pár poznámek navíc, ale už jsem toho napsala až až a tak se rozloučím.. posílám :-* mám vás ráda,

Předodjezdová

2009-03-17T20:12:00.003+01:00

V Neretvě pod Mostem už se zas vystřídalo pěkných pár kubíků vody, od té doby co jsem se vám posledně ozvala. Tentokrát o ale bude vylženě informativní a KRÁTKÉ, nemám totiž času nazbyt. Povětšinou se nic extrémně alarmujícího nedělo, přestáli jsme Middl, co e East week (týden Blízkého Východu) - a po té vyfocené ochutnávce jsme ani nedostali průjem, takže to s tím Blízkým Východem přeci jenom nebude tak zlé, jak to vypadá. Abych se přiznala, nějak se nemou rozvzpomenout, co zajímavého se ještě dělo, i když je mi naprosto jasné, že se dělo. Krom toho, že už téměř nekoukám na klávesnici, když píšu, což považuju za úspěch :-), se nám tu v Mostaru udělalo krásně teplo, je přesně ta doba, kterou mám z celého roku nejraději. Bundu jsem zavřela do skříně (i s přišitýma knoflíkama a klíči v levé kapse) a už téměř týden chodím jen tak.. A klíče v kapse mi dneska pěkně zavařily plány, ulila jsem se ze zpívání, abych stihla všechno připravit na zítra (na což jsem o víkendu ...aaaa už se mi začíná rozsvicet.. nevzpomněla) a když jsem se doplazila do Sušacu, samozřejmě, že dveře, dělící mě od mých klíčů o metr dále byly zamčené a tak jsem si pěkné dvě a půl hodinky počkala.. No a když jsem si teď slavnostně vzpomněla, zde je program mého víkendu: (poštěstilo se mi na školu ani nesáhnout :-) ) jóga, sluníčko na náměstí, middle east oběd, sbět papíru, večeře, výprava do Musaly, báječné Georgovo představení v Musale (tomu někdy v budoucnu věnuju samostatný paragraf, dnes mne omluvte, nestíhám), trmácení se zpátky do Sušacu, dlouhé povídání s Aničkou, Neděle.. a v neděli.. šla jsem běhat, to vím.. a pak... aaaa zas do Musaly, na schůzku ohledně Variety show, kterou připravujeme pro druháky, a pak na zmrzlinu a zpět do sušacu, ke kterému jsme dorazili zas za tmy.. a tak mi vákend uběhnul tak parádním tempem, že jsem si ho ani nastihla zaznamenat do paměti. ..

A proč tak spěchám? Zítra vyrážíme na Projekt víkend! Já jedu se skupinkou dalších 15 lidí + Namalem do městečka Goražde, v republice Srpske, těsně na hranicích s opravdovým srbskem. Budeme tam učit ve škole angličtinu, bydlet v rodinách /juchuuu...vždycky jsem toužila poznat bosenskou rodinu zevnitř/ a v sobotu a neděli výletovat po okolí. A jak už tomu s Namalem bývá, vyrážíme ne co nejdřív to jde, ale ještě dřív, než to vůbec jde, v půlce posledního bloku.. a tak bych si teď měla začít pakovat do krosny, co nutně i nenutně potřebuju.. a proto se s vámi všemi loučím, posílám OBROVSKOU pusu, úsměv, prosím, mám vás ráda a doufám, že se máte ne-li lépe, tak aspoň stejně báječně, jako já,,, papa,

PS: Víte co? Už je konec března.. a velikonoce jsou za rohem! A po velikonocích.. už všechno uteče jako voda :-)

Sobota všech sobot a ještě něco navíc

2009-03-01T12:13:00.004+01:00

A byla sobota... (zas jednou). A byla to báječná sobota,... asi úplně nejbáječnější sobota ze všech sobot co jsem tu v Mostaru strávila - pamatuju si, že v září, říjnu byly soboty ty nejhorší dny, člověl mohl všechno odložit na neděli a zalízt pod deku.. Jenže od té doby, co chodím v sobotu ráno na jógu, pokud se mi zrovna nekryje s eko projektem (jako včera), jsou soboty skvělé,...

Jakmile jsem odtemnila náš bodzemní bunkr (pokoj), vědla jsem, že tenhle den bude parádní. Na nebi ani jeden mráček, jenom sluníčko.. a jak hřálo! Prvně po pár měsících jsem mohla drbat naší Sušacovskou kočku venku, jak dlouho se to líbilo jí, ne mě, protože mě vítr ani mráz nezaháněl dovnitř. Se žaludkem naplněným medovou snídaní a bez bundy, jen v tričku a mikině (!!!) jsme s Riikkou a Andym vyrazili směrem do centra, abychom se před školou (ze které KONEČNĚ sundali ten ohavný růžový plakát a až ji docela natygří -bude oranžově-žlutě pruhovaná- tak snad sundají i to lešení... ) - abychom se před školou potkali s dalšími sekcemi našeho eko spolku. Protože tohle nebyla jen tak obyčejná "Cleaning anction" (úklidová akce), potkali jsme se tam i s lidmi z ostatních Mostarských škol, se kterými děláme ten Projekt, a vyrazili jsme směrem vzůru, do Partyzánského monumentu, pomníku ze 40. (prý) let, který je teď spíš pitištěm než parkem, že jej trošku zvelebíme... JENŽE- odpad sestával z tisíců a tisíců střepů, cokoliv, na co bychom si my, v gumových rukavicích troufli, zas leželo na dně strašlivě špinavého bazénku... a tak jsme si aspoň prohlédli, co jsme vůbec netušili, že Mostar ukrývá, a vyrazili jsme čistit Schody k Sušacu.. vyrazili.. ale - Cestou jsme se zastavili v malém parčíku uprostřed domů, protože ten po naší pomoci hůasitě volal...No.. a ztvrdli jsme tam až do doby, než nám volala Valentina - skvělá profesorka fyziky a TOK (Theory of Knowleadge - teorie vědění - a na to má mimo jiné i mě :-) ), koordinátorka našićh eko- akcí, že pro nás už má ve škole hodinu a půl připravené sendviče a že okorají ještě víc, pokud se urychleně nedostavíme.. Dostavili jsme se, ale rozhodně ne urchleně. Museli jsme ještě doklidit ten plácek, kam jsme se zrovna přesunuli, museli jsme udělat skupinpové foto, i když už ne kompletní, pár lidí se rozuteklo a pár uklízelo na jiném místě, museli jsme posunovat čas odchodu pořád znovu a znovu, protože "támhleten papír" tam svítil, a protože prostě když už jsme začali, tak to musíme dodělat, museli jsme přijímat mandarinky, kolu, džus a vodu i s kelímkama a křupky od kolemjdoucích a podobně... Nicméně oschlé sendviče byl přece jen dobré a my stejnak už neměli na vybranou, oběd jsme dávno zmeškali...

A odpoledne.. odpoledne jsme se ještě chvíli slunili vedle Sušacu a já četla Macbetha, připutovaného z Čech se spoustou dalších skvělých věcí (ještě jednou díky!),.. no a večer jsme vyrazili do Musaly na dvě krátká (2x 25 min) divalední představení našich spolužáků, co mají divadlo.. Byly to hry (lovím z programu..) Harolda Pintera . "One For the Road" (Jednoho na cestu), kde naprostor zazářil Alen.. byl ..famózní. Naprosto dokonale hrál roli vyšetřovatele.. nebyl to Alen, byl to vyšetřovatel,.. byl to Pan Herec. A druhá hra, "Ashes to Ashes" (tohle jde přeložit naprosto všelijak,..ale třeba jako Popel na popel, nebo taky Úlet za úletem... a obojí sedí.).. obě režírované studenty,.. i Danielle, co divadlo učí byla šokovaná, jak to bylo skvělý..

No a když jsme se něco kolem 10. dostali zpátky domů, s Unou a Aničkou jsme zalezly na půdu a koukali se na psychodilický muzikál "Across the Universe" (Skrz naskrz vesmírem), co předělal písničky od Beatles a člověk u něho váhá, jestli to, na co se dívá je neskutečný kýč, nebo bizardně skvělá barevná podívaná,,.. jenže ve 12 k nám vtrhla Merima, housemum, že nás prý od 11., od check-inu, hledá, a že máme okamžitě upalovat do svých pokojů,.. no a tak jsme to nedokoukaly..

Nicméně chystáme se na to!

Tak to byla ona báječná sobota sobot,..

A dneska jsem se vyspala do sytosti, donesla si snídani do postele a pak šla s Riikkou běhat.. no a za 20 minut (až??? uuuuuuuuuuuuuuuuumírám hlady) bude oběd a po obědě se budu muset vrhnout na něco do školy, čeká mě Internal Assesment z angličtiny, dva téměř jakékoliv texty, dohromady 1500 slov, tématicky se musí pojit s něčím, co jsme dělali.. já mám rozepsanou povídku mimo jiné i o apartheidu, ale věřte mi, v angličtině to jde ztuha.. a pak matika a lab.report na biologii.. nicméně, velká událost, v pondělí je Bosenský státní svátek a tak nejdeme do školy a proto s tou prací zas tak nepospíchám.. Ale vy možná ano, že? Zrovna jsem si všimla, kolik jsem toho zas napsala a omlouvám se :-D ...

Nic víc už ale na srdci ani na jazyku nemám (snad jen že se straaaaašlivě teším v červnu s Bětkou do Paříže a pak za Martinou do Bordeaux,uaaa!), a tak se rozloučím.. Mějte se famfárově!

pa, K. :-*

Sněží (lo) !

2009-02-24T19:58:00.006+01:00

Sněžilo. :-) aano! V Mostaru, kde podle některýh přece VŮBEC nesněží, nebo taky JEDNOU ZA PADESÁT LET, podle o trošku nudnějších ale o to pravdivějších zdrojů to bylo naposledy před OSMI LETY. Nicméně letos budou muset všechny rekordy anulovat, letos se totiž ten sněhový poprašek prvně držel na zemi víc jak dva dny (způsobujíc kalamitu) a k tomu se přidala čerstvá bríza, která jakýkoliv pobyt venku hodně znepříjemňovala.. Nicméně to nám nezabránilo si užívat bitev a podobných potrhlostí, jak to šlo.. Párkrát jsme trefili profesory přímo mezi oči, když vcházeli do třídy a my byli oslepeni sněhem hozeným mezi naše oči, a tak jsme jedonuše pálili na cokoliv, co se pohybovalo.. Nicméně přežili jsme s humorem, afričani poprvé slyšeli, jak to báječně křupe a tak vůbec, bylo to fajn,... Jenže po zimě přišlo jaro a s ním obleva.. Dneska jsme se s Aničkou nejmíň půl hodinky koupaly ve sluníčku (anglicky sunbathing ) a prohřívaly zmrzlé kosti a kůstky (i ty nejzaizolovanější), jelikož Sušac je zřejmě na sníh a jevy s ním spojené alergický a systematicky odmítá do basementu, kde mám postýlku, dodávat elekrický proud ( Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zavezen E-le-ktri-cký prooud, ... málem tak to tu vypadá, když se to snaží zas nahodit) a tak nejen že se nemyjeme :-D ale v noci drkotáme zubama a spíme od 6 do 6, jelikož mezi se nic jiného dělat nedá... Třeba dneska jsem vylezla až na půdu, kde byla největší pravděpodobnost nalezení světla a volného stolu a židle, abych si přečetla něco o vzestupu Nacismu... Zítra mám další písemku. Myslím, že už nemá vůbec cenu se zmiňovat o všem, jelikož je toho teď vážně až nad komín, ... Ale výsledky se mi celkem zamlouvají - z matiky jsem dneska dostala navrácený papír s podivnými znaky, které my byly přeloženy jako plný počet, čili 26/26 :-) a z Biologie minulého týdne mám také za 7, tuším 21/24 bodů, z esejovitého testu z history (X esej, kterou ještě ohodnocenou nemám) mám za 6, z geography taky jeden plny pocet a dalsi sedmicka, a ..a...a........ jsem teď něco jako pilná studentka, ale moc mi ta role nesedne, pořád se musím ošívat a to se pak má kdo co divit, že jsem z toho unavená..
Chtěla jsem toho napsat spoustu, protože jsme vás poslední dobou parádně zanedbávala.. ale teď už mě nenapadá... aaaaa... tancování! ASi před 3 týdny nám sem přijela mladá američanka jakéhosi mnou nezapomatovaného jména (ale je skvělá, to stačí, ne?), že s námi, stejně jako vloni s našimi druháky, nacvičí závěrečný ceremoniál.. Jenže to bere pěkně ztuha od začátků, takže baletní pozice (abych vás neuvedla v omyl - JÁ v baletních pozicích :-P), skoky, kroky.. apod. A to jsem, prosím, ve skupině "pokročilých" tanečníků... Nicméně se musím pochlubit, že si tam nepřipadám špatně :-), bála jsem se... Minulý týden už nám pouštěla hudbu toho Výsledku a učila nás první kroky... je to něco ve stylu jazz-dance, všem se nám to líbí a všichni si do jednoho představujeme, že by to teoreticky šlo, dvakrát zpomalené... :-D Tak uvidíme zítra.. a když už jsme u toho pohybu, mám velkou NOVINKU! Nebudete mi věřit. No vážně, nebudete. Protože já a běhání prostě nejdou dohromady, tedy..lépe řečeno nevynuceneé, zcela dobrovolné nedělní běhání.. ... ...(teď vám to šrotuje...) .... ANO! Představujeme vám zcela novou K.K. Tancuje, běhá, cvičí jógu, :-D jen to na ní zatím má pravděpodobně opační než redukční efekt.. ať dělá, co dělá (viz, běhání), kyne a kyne. Ještě že v Mostaru nemá váhu, zato vizi, že v létě se to spraví. (snad.)..
Takže sportující ale kynoucí kája knedlíček (snědlajsemceledvesiskybramborovehoknedlika zajedenvecer priznavambezmuceni) vás zdraví, posílá kynoucí (yeast anaerobic respiration produces 2ATP's and CO2) pusu! :-* (což znamená, že je pořád větší a větší, tak rychle, ať vás nezavalý... Ý.)
PS_ Kouknete se zase jednou na fotky, tyhle sněhové jsou po dlouhé době docela pěkné..

Domeček z karet

2009-02-13T20:50:00.005+01:00

Předevčírem jsem dostala onen balíček s knížkou. Napsala ji Isabele Allende, chilská spisovatelka. Jmenuje se Dům Duchů a je to jedna z nejlepších knížek, co jsem kdy četla... možná není ničím zvláštní, ale jako poslední dobou hodně věcí ve mě vzbuzuje sinou nervozitu z nestability všeho kolem. Všeho, o čem jsem kdy byla přesvědčená, že má pevné kamenné základy. Bylo to tak vždycky a my jen vyrostli v takové době, že teprve nyní přichází čas si to uvědomit? Nemělo to být spíš naopak? Měla bych to brát jako výzvu, nebo jako fakt?

I hoped in lazy sundaying, instead of it I have active raindaying...*

2009-02-08T11:26:00.011+01:00

*(Doufala jsem, že si užiju lenošivou neděli - doslovně slunečný den- a místo toho tu mám zas deštivý den plný práce. )

Vím, že je první únorový týden a že déšť je něco, s čím tu v Mostaru jednoduše musím počítat. Jenže o pár dnů zpátky krásně zářilo a hřálo sluníčko, ptáčci prozpěvovali, tráva se zelenala.. a Dženan (profesor na hist.) nám ještě nabulíkoval, že prý takhle už to zůstane, zima je pryč, hurá do sandálů! A tak jsem se rozhodla nekupovat si deštník, ... Kap, kap.. Je "ne"děle ráno a jako hudební doprovod mi tu vyhrává Tijanino chrápání a zpoza otevřeného okna vodopád z okapu. Řekněme, že se mi nechtělo otevírat žádnou knížku, sešit nebo čistý list ve wordu, a tak jsem otevřela okénko na boggerovi, abych se vám zase jednou vyzpovídala. Minulý týden to bylo kapku odbyté, uznávám. Takže:

Povídala jsem vám už o tom, že minulý týden byl týdnem Africko-Asijským? Ne? Celá naše knihovna byla vyzdobena vlajkami a plakáty, jenom o vlásek mi unikla africká party a co mi neuniklo, byla závěrečná akce, HOSTINA doprovázená prezentacemi a spoustou, spoustou jídla.. Bylo zvláštní mít na jednom plastovém talířku smíchané dobroty z Hong-kongu a Swazijska dohromady :-). Hodlám na rajče v nejbližší době přihodit pár fotografií, jen co jich ještě několik udělám, aby to tam bylo všechno hezky pohromadě.. Zatím na ochutnávku Evers v tradičním oblečku.. :-) Moc jí to slušelo... A mám teď naléhavou potřebu se jet podívat do Tádjikistánu,.. :-) Vrcholem celého večera se stal Mfundi, který se odvážil se obléknout do tradičního Swazijského oblečku /i když tou sukní jsem si nebyla jistá, ale chápala jsem ji.. na ní měl jen zvláštně tvarované pruhy kůže zavěšené zpředu a zezadu... :-D Nějak se mi nepovedlo si ho hezky vyfotit, tak přidávám nepovedený obrázek v naději, že mé fotografické neumění bude přebito Mfundiho kostýmem :-) Nicméně, ta fotka je teď zcela pamáíteční, řekla bych, že je totiž jednou z mála, která zachycuje naše slavné hodiny, visící v místnosti, kde se obvykle tráví volné hodiny, přestávky apod. Co je nan nich tak zvláštního? Šly zpožděně o minimálně 10 minut a než začalo být poderželé, proč najednou tolik lidí chodí pozdě, uběhlo hezkých 14 dní.. Hodiny si ani po výměně baterek a několikerech seřízeních nedaly říct a tak na jejich místě teď visí hodiny zcela nové, přesné a VELKÉ.
No a když už jsme u toho, tady je Michelle Yang-Chi v jejích překrásných šatech a Lara z Holandska, které náramně chutnalo...

Ještě než jsme se vydali ochutnávat, co ukuchtili ostatní, pokoušeli jsme se zase o něco vlastného, mezinárodního.. Tentokrát nám to vážně nevyšlo... :-D Měly to být jakési italské sušenky, jenže záhy se objevil nepřekonatelný problém: (vlastně ani nevím, kdo to pak uklízel...) :-D

No, tohle byl výcuc z jedné vzdálené soboty (připadá mi totiž, jako bych tu byla zase věky..), tak jen v rychlosti shrnu, co se semlelo dalšího.. Krom velké spousty kontrolních písemek, ve kterých jsem bohudík snad celkem obstála, se zaměstnávám(e) ještě stále záchranou školy.. Napsala jsem pár dalších dopisů, jeden do EU parlamentu - s odezvou! Organisujeme petici, píšeme články pro tisk a všechno to konsultujeme spolu, s řiditelem, s komisí v Sarajevu, snažíme se o koordinaci s bývalými studenty, co se nám snaží pomoct zvenčí apod., je toho dost... No a pak se ještě snažíme někdy spát a jíst a pokud možno se bavit.. :-) A tak jsem včera s Riikkou viděla The Sound of Music, Za zvuků hudby (? - tím českým názvem si nejsem úplně jistá..) a předtím ještě film o velkém CHE Guevarovi, který mi do hlavy zasel další otázky, na něž jsem pak našla odpovědi, které mě, popravdě řečeno, vůbec neuklidnily.. jsem vážně zvědavá, jak to tady na světě bude vypadat za dalších 20 let.. (mimochodem, v Historii právě probíráme velkou krizi 30' let a její následky, což taky člověku nepřidá..)..

A teď, po vyčerpávajícím lovení slov v nejzažším koutku mé zaneprázdněné dutiny mozkové se rozloučím.. ano, tentokrát to bylo literárně zcela o ničem, tudíž si važte toho, že jsem psala jen a jen pro vás :-) Posílám :-* z Mostaru, ahoj!K.

Nad Komínem

2009-02-02T21:31:00.005+01:00

Někde vysoko nad Komínem s velkým "K" se nachází (hrubým odhadem, konec v nekonečnu...) čistý vzduch a pár pěkných dlouhých snů... Mám toho totiž teď nejen nad strop, ale i nad půdu. střechu a komín, s velkým "K". Připadá mi, jako bych do Mostaru dorazila už před měsícem, nebo dvěma.. že prý teprve před týdnem? Nevídáno. A tak se zprostřed pauzy mezi peptidovými a glykosidickými můstky kondenzace di či polysacharidů a proteinů ozývám, abych se vymanila z vaší představy mrtvého brouka. Jsem totiž velice, převelice čiperný hmyz, možná zrovna tak, jako ten hovnivál na fotce v mém novém postelovém rohu. Přestěhovala jsem se totiž na místo Vilde, která se o Vánocích rozhodla zůstat v Norsku... A jelikož mě dneska čeká ještě pojednání o identitě a "jinakosti" ovlivňované médii na angličtinu, která mě, konečně, díky nové slečně profesorce baví, po krátkém úvodu vás zanechám rozpolcené a dychtící po pokračování a rozloučím se...
Mějte se famfárově! (Další vnik do svých zelených blogerských teček plánuju na víkend, ale nic není jisté, ani že jsou zelené.. kdo ví? )
:-*, K.

Mám ráda holuby u katedrály na Stephansplatze

2009-01-23T10:13:00.004+01:00

Přiznávám, zanedbávala jsem vás. Pořádně. Jenže ony by se vám zápisky typu „Hurá! Už mám prázdniny, jsem doma a vyspávám do jedenácti“, nebo „Sláva! Ještě stále mám prázdniny!“ a „Už téměř měsíc v kuse volno!“… brzy omrzely. A já se měla tak dobře, že jsem jednoduše postrádala jen potřebu psát. A taky to vypadá, že se ještě chvilku dobře mít budu, mám totiž ssebou na cestu pěknou zásobičku jídla J . Ale to je ovšem moc pěkné a zábavné povídání, jak jsem zase jednou chtěla cestovat rychle a pohodlně… No jen považte. Na internetu si vymyslí i takové věci, jako že mi na sebe vlak z Hlavního nádraží a autobus z vídeňského Erdbergu budou téměř navazovat, a hle, skutek zmizel. A tak se přihodilo, že už jsem zase v tomhle prokletém rakouském městě o 7 hodin dřív, než bych ráda. Z bájného Pendolina se totiž po optání na pokladně nádraží vyklubala přežraná stonožka, co má hezký chlupy na nose, a taky si za to nechá pořádně zaplatit – lépe řečeno dvojnásobkem, než jsem očekávala... prý kdybych si ji prohlédla nejprve přes internet, slevila by, ale na to už bylo v mém případě pozdě... a stejně, s náfukama nejezdim! V mém oblíbeném žlutém autobuse z Florence jsem se uvelebila už patnáct minut po hodině duchů a se slzou v oku jsem měla za to, že jakmile domávám poslednímu stínu patrně připomínajícímu siluety mých právě opouštěných rodičů, zaklopím víčka a budu se toulat někde ve snech .. Nestalo se. Koukala jsem z okýnka a koukala.. a přemýšlela o tom, jak mi včera Bětka hrála na piáno a všechny ty zvuky mi dělaly obrovskou radost. A jak za žaluziemi v králičím obýváku pomalu zapadalo sluníčko, které jsem mimochodem až do teď ještě od té chvilky neviděla.. zřejmě mají ve Vídni temnou hodinku, už klepe na půl osmou ranní a noc si pořád hraje s uhlem. A vůbec, kufr se mi schoval do nenápadně vybraného trezoru uprostřed tisíců dlaších trezorů na z prosince neblaze proslaveném nádraží WestBanhöf, hlídá ho tam Pejsek, a moje peněženka je zas lehčí o pár eur, zato nabyla celodenní jízdenku na všelijaké koleje a tunely tady toho města. No a já tu jen sedím a čekám, až se alespoň trošku ukáže sluníčko… ještě pořádně nevím, kam půjdu, ale plánuju vystoupit úplně v nejcentrovatějším centru a fotit a chodit a tak vůbec až do půl jedné, kdy už pomalu bude čas na návrat sem, na Erdberg, kde mě ujistili, že na tom s tou komunikací v jazycích, které neovládám – rozumějte - snažila jsem se bosensky si ověřit, že autobus, o kterém mi v listopadu řekli, že jede, jede- nejsem tak špatně a že mi to opravdu jede v půl druhé… vylezla jsem do tajného patra moc hezké haly, naproti mně trůní červená kožená sedačka a vedle mě ve stěně zásuvka a přede mnou stůl.. jednoduše přesně to, co jsem tu hledala onehdá v prosinci.Akorát internet budu hledat až za chvilku… Jedinou vrásku na tom celém zase tvaruju já sama, opožděně se mi totiž spustila červená, ano přesně v ten správný den, a tak mi není zrovna dvakrát hej a budu jen doufat, že někde po cestě narazím na lékárnu a tam se slitují a (pro)dají mi něco proti bolesti…
No a tak se pomalu, pořád s tužbou, aby onen skvělý nový červený kufr v té zamčené schráně vydržel ještě pár hodin, zvednu, obejdu veřejné záchodky a až si konečně vyberu jeden čistý, rozloučím se. J Doufám, že si mě třeba tohle městu bude chtít udobřit a bude na mě hodné… a taky doufám, že mi všichni teď držíte palce, aby mě ve tři ráno k autobusovému nádraží v chorvatské části Mostaru přijel vyzvednout nějaký taxík… každopádně, jsem už přece velká holka, a když jsem dneska strašlivě unavená a už teď ucestovaná, zvládnu to! ...

10:20

No.. a o pár hodin později, celá uchozená a utahaná sedím v té nejhorší restauraci ze všech kolem, tudíž v Burger Kingovi, nicméně, abych se ospravedlnila, to jen, že tu mají internet. :-)A tak asi pro dnešek naposledny zdravím z Vídně a posílám pusu :-* ! K.

Z Tiché místnosti hlučného domu

2009-01-09T14:21:00.001+01:00

Dveře se potichounku otevřely hned vzápětí poté, co se ještě potišeji ozvalo zaklepání. Tentokrát byli tři, dvě ženy a muž. Všichni mírně při těle a tak bylo poněkud zarážející, že zamířili hned k první v řadě tří postelí (čtvrtá se choulila u protější zdi, úplně opuštěná…), na níž s mdlým výrazem ležela pohublá zítřejší oběť operačního salonku. Dívka byla sice vyděšená, když celý v nemocnici zbytečně strávený den pozorovala nás, které jsme již ta jatka měly za sebou, ale stále se tvářila vesele a tak návštěvníci zmizeli poměrně rychle, sotva se ujistili, že je vše, jak má být… Jen, co na sebe nabalili patřičnou vrstvu mrazuodolných svršků (avšak ouvej, zapomněli si chránit ušiska, možná právě to bude důvodem, proč ta slečna celý dnešek strávila samotinká!) rozloučili se hlasitým „Nashledanou“. Žádná odpověď. Zvláštní – a tak učinili druhý pokus:„Nashledanou“ – hlasitěji to snad víc nešlo. Nic. Jen se zdálo, že za okny vítr si poletuje a zvláštně šumí. To jsme se snažily tentokrát o trochu hlasitěji dokázat, že přeci jen nějaké to vychování máme. Zpoza zavírané brány naší oázy ticha jsme ještě měly možnost zaslechnout: „Že ony ani neuměj mluvit, pche…“
Když se dnes (aby bylo jasno, dnešek je dnem D, podařilo se mi provést velice sofistikovanou operaci – téměř bez bolesti rozžvýkat a polknout DVA gumové medvídky!) dostavili podruhé, tiše (není lepší říct utajeně nebo v duchu?) jsem se jim smála. Jejich vlastní objekt zájmu ze sebe nebyl schopen vypravit ani slova.
Trhání krčních mandlí je věc vskutku zábavná. Můžete koukat hodinu, dokonce i dvě hodiny z okna, aniž by vám někdo vyčítal nepozornost. Můžete sníst přesnídávky, kolik se vám zachce. Můžete se ptát i na takové věci, jestli vám ty mandle ukážou, až budou venku, nebo co se s nimi potom vlastně stane (a neukázali, pro sebe si je nechali, lakomci.). Můžete pozorovat, jak kapičky z kapačky postupně skapávají, kapy kap, úzkou trubičkou kamsi dovnitř do vaší ruky, kterou v domnění, že žíla je napíchnutá kusem kovu, vůbec neohýbáte, aby vám pak, těsně před sundáním kanily řekli, že co je vně je i uvnitř, tedy zcela ohybný plast. Můžete se celý den válet v posteli a číst si… a taky si co chvíli můžete v koupelně nad umyvadlem hrát se zelenou vodou, kdo to kdy viděl! Jenže ona zelená kapalina v plastovém kelímku je kloktadlo s mírně umrtvovacím účinkem, co vůbec nefunguje, jelikož v krku vás ty imaginární čtvery mandle (co vám tam určitě nastrčili na sále v domnění, že žádné mandle, čtvery mandle, kdo to pozná) tak bolí, že si drobné změny lze sotva povšimnout.
Zítra mě prý pustí, bude pátek. Pátek devátého ledna dva tisíce devět. A tak, i když pozřu s velkým úsilím a koncentrací maximálně toho gumového méďu, a s mnohem větším uspokojením naplním smrsknutý žaludek samotným masovým vývarem, budu doma… na pár dnů. Než mě pustí znova, tentokrát do Bosny. :-)

Poznámka na konec – tentokrát již zcela aktuální, zpod mé vlastní peřinky psána – k obědu jsem spořádala porci pálivé číny s oříšky, rozbalila jsem onu mamkou přinesenou mátovou čokoládu a pozbyla strachu se svým novým krkem experimentovat… Jen mě strašili, bídáci… :-)

Jsem doma.. :-)

2008-12-15T14:28:00.001+01:00

Tři vídenští muži a jiné romány... :-)

2008-12-12T16:14:00.001+01:00

Zrovna si poslouchám Radůzu..pěkně v teple, nohy již téměř v suchu.. Co by na tom mělo být divného? Třeba to, že právě teď je půl třetí ráno a já sedím na Vídeňském nádraží SudBanhof, jediném, které funguje celých dvacetčtyři hodin v kuse v celé Vídni… Nicméně měla bych začít od počátku, celé je to dost dobrodružné, tak se pohodlně usaďte, zamrkejte, ať usnadníte očím čtení a jdeme na to: (nicméně, omluvte zhoršenou kvalitu záznamu, přeci jenom se mi trošku zavírají oči a nervové spoje nefungují na 100%, jako jindy… :-P )
Včera jsem vstala o půl páté, dobalila svůj tenkrát ještě fungující kufr, umyla si vlasy a vyrazila vzhůru ven do deště, stále ještě do stále zamračeného Mostaru… Pršelo a tak jsem si cestou na autobusovou zastávku opět promáčela až na kůži ony předešlou noc pečlivě sušené botky. Nejspíš víte, jak moc potřebuju mít všechno naplánováno a stejnak jsem pak všude o půl hodiny dříve. Překvapivě, úplně stejně to dopadlo, když se sluníčko pod včerejším úhlem zvedalo na oblohu.. Kája čekala, a čekala… a pak jí bylo oznámeno, že si řidič ještě skočí na kafe, takže se pojede později. A pak zase čekala. Dorazila Anka, druhačka ze Slovenska i Radka, má druhačka… a čekaly jsme spolu. Nakonec vyšlo najevo, že onen řidič byl asi natolik zmámen nedostatkem kofeinu, že mlel nesmysly. Místo jeho autobusu jsme nakonec o hodinu později, než bylo plánováno, nasedli do pěkného, modře nabarveného a jelo se.
Jelo se dlouho. Červené světýlko digitálních hodin daleko vpředu se mnou ostentativně odmítalo spolupracovat a lenošivě se měnilo jen, když už to opravdu bylo nezbytné, jináč, minuty a vteřiny se šouraly, jak kdyby si šly pro trest… Rozednilo se, setmělo se. Navečer začalo v autobusu být příjemně, vynalezla jsem jednu parádni pozici, při které, se zavřenýma očima, jsem si připadala téměř jako pod opravdivou peřinou (ne „jen“ pod modrou reklamní dekou na sedadle drkotajícího autobusu ). Navíc se hodiny náhle začaly snažit předhonit čas a už už se blížila Vídeň, a s ní i má dobrodružná noc .. a to jsem ještě nevěděla, jak to celé dopadne… .. ještě to vlastně nedopadlo, ale pro vás, čtenáře už je jasné, že alespoň ve tři hodiny ráno se vyskytnu na takovém místě, kde si v klidu mohu otevřít notebook a klikat další psaníčko na blog…
Pro Radku přijela delegace z domova a Ance jel, ač o něm předtím netušila, autobus do Bratislavy hned půl hodinky poté, co jsme vystoupili z toho předchozího.. Já se rozhodla podstoupit osmihodinové čekání „kdesi“ ve Vídni.. Měla jsem tušit, že to nepůjde jako po másle, hned, co mi upadlo nejprve držadlo od kufru, a po něm i kolečka. Na zastávce Praterstein, hnedle naproti slavného Kola, se mě v metru chopil solidně vypadající mladík, kterého jsem se neopatrně zeptala, kudy na autobusové/vlakové nádraží, na onom místě inzerované… Výsledkem bylo, že si hodil můj kufr na ramena, povídal (ČESKY!!!), že je Evžen (? Něco od E…) a že tu kousek bydlí. Nicméně dovedl mě na zastávku Student Agency, od které za něco málo přes 5 hodin odjíždím.. (V tu dobu to bylo ještě pořád víc než 8 hodin…) Po dlouhém a nikam nevedoucím rozhovoru typu – já tizaplatímvlakdoprahy,přec tunebudeščekatcelounoc , nebo takpojďkemě, mámtunedalekobyt, jsem ho neústupně přesvědčila, ať mi kufr místo nošení kamsi do cizího bytu zanese na vlakové nádraží, které zářilo opodál… nicméně, celé slavné nádraží sestávalo ze dvou perónů a mezi nimi umístěných skleněných kostek se sedátky, které byly setsakramentsky profukovací… Snad jen díky mému skrytému hereckému talentu (poté, co jsem ho ujistila, že Sachr je můj nejoblíbenější dort a že Bosna není Srbsko) se mi povedlo ho přesvědčit, že v té kostce strávím celou noc, že mi nebude zima (mám přece onu deku) a že se mi chce vážně spát a takže hned, jak se rozloučíme, zavřu víka. Nakonec už jsem musela být tak nepříjemná, že odešel.. Prý studoval v Praze.. ale vínečko, pivečko… nechtěla jsem s ním mít už nic společného, i když se … vážně snažil.
Táhlo už pomalu na půlnoc, když jsem se, s rodinou na drátě, rozhodla přemístit. Spolu s nefunkčním kufrem jsem se vydala stále ještě jezdícím metrem na největší městské vlakové nádraží. Přeci tam musí mít čekací místnosti? Po pár mozolech, to jak jsem se tahala s kufrem a batohem a taškou, se mi povedlo vyvézt to všechno na WestBahnhof… objevila jsem přesně, co jsem potřebovala… dokonce i tu zásuvku tam měli, topení, hodiny, to vše hezky za rohem, ne na ráně.. Nicméně, přišel háček. A rovnou dva. Byla jsem v šoku – ti nádražní zřízenci se mi lámanou angličtinou snažili vysvětlit, že právě za pět minut se celé největší Vídeňské nádraží uzavírá, a to až do pěti hodin do rána.. Na otázku, kam že mám tedy jít, jen krčili rameny a kroutili zdatně hlavami. Ale MUSÍM ven. Do toho se ozvaly mé animální potřeby, začalo se mi chtít nesnesitelně jít si opláchnout ruce. Zatímco oni mi slíbili, že mám ještě pět minut, odebrala jsem se, se vší svou zátěží, na toaletu. Poctivě jsem do automatické elektronické hajzlbáby vhodila půl Eura a onen děsuplný stroj mne vpustil dovnitř. Nebylo to vyhřívané, nebylo to dovolené, ale bylo to v tu chvíli jediné východisko. Rozhodla jsem se, že se zamknu na toaletě, která snad nemá omezené otvírací hodiny, a přečkám tam noc. Ke konci hovoru, v němž jsem radostně vysvětlovala mamce, jak pěkně se to vyřešilo, přišel kdosi do onoho prostoru před kabinkami a počal mne vyhánět ven… dělání, že tam nejsem, nic nepomohlo, a tak jsem skončila znovu venku..
NAŠTĚSTÍ, informace uprostřed nádražní haly ještě nestačily zavřít, a tak jsem se, po mohutném psychologickém nátlaku na velmi, ale velmi neochotného pána v budce dozvěděla, že pokud využiji nočních městských linek a budu si počínat, jako bych znala Vídeň snad ještě lépe, než vlastní boty, mohu se dostat za hodinu a půl na SudBahnhof, jediné to 24 hodin denně fungující nádraží v celé Vídni, kde snad, podotýkám, snad, bude kdesi možnost v alespoň relativním teple a bezpečí složit hlavu…
Štěstěna jediná se mnou snad měla slitování, hned u výlezu z WestBahnhof jsem potkala pána staršího středního věku, velmi milého, šedovlasého, leč aktivního, který poté, co mi vzal kufr, oznámil, že hledá tutéž stanici nočních autobusů. Zachránil mě. Bez něho bych snad ještě teď bloudila Vídní, ztracená, promrzlá, ne-li zmrzlá. Doprovodil mne prvním autobusem, vynesl kufr vzhůru na S-bahn, noční vlak, který m měl dopravit na SudBahnhof, zjistil, že druhá kolej, na které měl jet, je mimo provoz, objevil, odkud tedy ten vlak přijede a pak mne opustil… Nicméně povídali jsme si minimálně hodinu a byl vážně moc fajn, nezval mě domů a ač mi chtěl koupit jízdenku na autobus jedoucí o hodinu a půl dříve, než ten, na který jízdenku už mám, budu na něho vzpomínat v dobrém…
Zřejmě jsem vypadala (a možná stále vypadám?) hrozně zoufale, jelikož ihned, jak mě onen pán číslo dvě opustil, přispěchal pán číslo 3. Mladý, hezký, milý :-D … Že mi pomůže nandat ten kufr do vlaku… a pomohl. Prohledal svůj telefon, než objevil, že ve Vídni opravdu NENÍ žádný non-stop McDonald a následně mě zanechal tady, kde sedím doteď… vyvezl mi kufr letištním vozíkem přímou (a zřejmě známou?) cestou k vyčkávací místnosti, konstatoval, že je tu tepleji, než čekal a pak s díky bez přemlouvání odešel… Zachránce číslo tři..
A teď, teď sedím na SudBahnhof, pozoruji kolem spící čspolučekající, poslouchám Radůzu a už mám zase o hodinu a půl více za sebou.. J
A vy tohle budete číst pravděpodobně taky dlouho, ale věřte, že v Praze toho moc nenapíšu a tak si můžete nechat něco do zásoby na později…
Stále ještě téměřbezdomovkyně, K. vám posílá :-* a je zvědavá, za jak dlouho se jí podaří připojit na internet a celý tenhle spis publikovat…

DODATEK aneb Jak to vlastně dopadlo…
V oné místnosti na Sudbahnhof jsem seděla až do téměř sedmi, kdy už jsem to nevydržela a poté, co jsem naplnila žaludek TEPLOU kávou a jakýmsi sofistikovaným kouskem čerstvého rakouského pečiva, které mi prodali ještě půl hodiny před otvírací dobou a jež mi zřejmě dost rozházel trávení, protože chvíli poté mi bylo vážně špatně.. možná z toho nočního dobrodružného stresu…, a poté jsem se, brzy, jako obvykle, vydala na Praterstern, odkud mi měl za hodinu a kus jet onen toužebně vyčkávaný autobus… Na zastávce jsem potkala tři slečny z Tchajwanu, jedoucí do Prahy, a tak jsem si aspoň měla s kým povídat…. No a právě teď už se vezu v teple a pohodlí žlutého autobusu do Brna, kde na mě bude čekat další žlutý autobus (třeba v něm budou mít i jiné noviny než Právo?) a ten mě, snad už definitivně, doveze domů…. J
HURÁ HURÁ HURÁ !!!

Tisícere díky!

2008-12-07T17:40:00.002+01:00

Podívejte, dostala jsem táákovýhle balík dopisů.. a jeden malý dáreček :-) Strašně moc díky,holky! :-*
K.

Spí Léto, vstává Mikuláš, skomírá UWCiM

2008-12-07T15:37:00.004+01:00

Do tónů Chtíc aby spal se kdosi pokoušel vpravit i svůj hlas, ale nějak to nebylo ono.. chybí ta nálada. Taková ta teplá, Vánoční. Před školu nám postavili strom, vysoký jehličnan, bůhvíodkud, svítí na něm možná světlušky, jestli vůbec něco.. :-) Nicméně, snaží se... A tak se pořád těším do Prahy, na ta světýlka, na to všechno, co před vánoci visí ve vzduchu, na téměř nezastavující se trobu, které, zdá se, letos budu šéfovat já a na všechny, které doma mám.. :-) Prý i letos přišel do Čech Mikuláš.. Mostar je zřejmě příliš daleko a tak se ke mě nestihnul dostat, než se rozplynul v prach čekající na další rok vody.. Ale dobrá zpráva je, že posledních pár dnů mi uteklo tak rychle, že jsem měla pořád pocit, že Mikuláš je až za hrozně dlouho.. a pak najednou,... prý že včera, nebo předevčírem,... -aha?!
Od posledního příspěvku se toho tady totiž událo hrozně moc. A bohužel se nejedná jen o dobré zprávy...
Hned na pondělním assembly jsme všichni po té zprávě seděli s málem vyraženým dechem. Školní fondy jsou tenké. Díky finanční krizi je sehnat sponzorské dary významných hodnot téměř nemožné. Nebo alespoň týmu finančníků s kontakty se to za uplynulý půlrok nepovedlo.. A výsledek? Žádná čtvrtá generace. "Škola musí od základů přehodnotit svůj finanční plán". A i když naše UWCiM je to nejlevnější ze všech světových UWC, jsme to my, kdo bude pykat. Komise, která rozhodla dřív, než s kdokoliv z nás dozvěděl o tom, že takovéhle problémy existují, vybrala tu podle nich "nejpřijatelnější"možnost mezi 3 dalšími.. a)zavřít škou, b) přetvořit ji na jakousi soukromou bosenskou IB školu kompletně mimo UWC, c) otevřít příští rok UWCiM jen malému počtu prváků - mluvilo se o šedesáti. Ale i při takovém počtu by škola ihned potřebovala milion dvěstě tisíc eur. Pro otevření plnohodnotné další generace dva miliony. Nemůže si totiž dovolit nabrat studenty a po roce studia jim oznámit, že ..bohužel..nemá peníze na další rok běhu, mějte se hezky... Mít druháka, nebo prváka tu znamená hodně.. first year je člověk, který sdílí část vašich kořenů, všeho, co vám připomíná domov, nehledě na jazyk. Je to člověk, o kterého se můžete starat, kterému můžete předat, co jste sami dostali od svých second-years, můžete počítat s tím, že někdo bude pokračovat v tom, co se tu v Mostaru a vůbec v Bosně snažíme dělat...
Můžná nám teď slibují, že ano, že školu nikdo nezavírá, ale v podstatně je to zrada. UWC jako hnutí založili v Británii za doby Studené války pro studenty jak z východního, tak západního bloku. United World Colleges měly být školy, snažící se měnit svět, školy, které spojují lidi z různých prostředí, třeba i ze dvou zrovna válčících národů. .. Po letech je z většiny UWC bublina v nádherné přírodě vyspělých států. Aby motto: "UWC makes education a force to unite people, nations and cultures for peace and sustainable future" mělo smysl, neměla by naše škola skomírat. Znám a chápu většinu důvodů, proč se ona komise rozhodla tímto způsobem, ale přesto je ve mě.. a vůbec, v nás, něco, co nás nutí proti tomu rozhodnutí bojovat. Ano, naše vzdělání ohroženo není. Ale jak bychom se měli cítit pak? Jako generace, která se nepokusila získat možnost zažívat stejně skvělé chvíle se stejně nebo ještě úžesnějšími lidmi na UWCiM i v budoucnu pro jiné? ... Mluvila jsem s mr. Reganem, naším řiditelem.. primárně o tom konžském dokumentu, ale stejnak většinu času zabral hovor o tom, co my, jako studenti, můžeme udělat? Není velká šance, že by se nám podařilo získat v těchto dobách podstatného sponzora, jediné, co můžeme udělat, a MUSÍME, je být skvělým UWCiM. Ukázat světu, že tahle škola za něco stojí. ...
Tak to byla vyčerpávající špatná zpráva.
A teď, slibuji, už jen samé dobré... snad úspěšně jsem završila páteční prezentací na francouzštině druhou Grading session, ze zemepisu jsem z testu na uplne vsechno dostala uplne neuveritelny pocet bodu, coz me hrozne potesilo :-) přežila test z matiky, který jsem lehce podcenila, z dějepisu dostala ZAS O JEDEN BOD míň naž co by bylo na 7.. a tak :-) Začal nám Winter arts Festival, což znamená kupu koncertů, vyvrcholení sezóny všech divadelnách tříd a skupinek, nehledě na prodloužený víkend plný workshopů a spánku. Včera jsem dvě hodiny tancovala skotské tance a poté se celé odpoledne courala Mostarem za tajnými účely. Taky že mě z těch tajností pěkně bolí nohy... Večer nás pak v Puppet Theatre čekal divadelní kroužek s představením the Investigation - o konfliktu při souzení holokaustu. Jediné, co autor při tvorbě hry pozměnil, bylo pořadí výpovědí konkrétního soudu. Zpracovali to naprosto profesionálně, mělo to sílu.. a sedět u toho vedle Niva z Izraele, vidět na pódiu lidi jak z Německa, tak ostatní židy, bylo.. nepopsatelné. Nakonec mi bylo líto, že jsem se tenkrát v zíří nepřihlásila, že chci taky hrát.. kdo by ze mě byl? Obžalovaný? Oběť? Soudce? ... Dneska jsme pro změnu vyráběli masky ze sádry a mojí vidíte na fotce úplně nahoře..(než jste sem dočetli, určitě se vám ten obrázek zakutálel do nejvzdálenějšího kouta paměti).. Zítra máme opět Bajramové volno, a taky specielní slavnostní oběd.. v úterý je předposlední oficielní školní den, jako každé úterý i s MUN, tentokrát putujeme do minulosti, a tak mám tu čest zastupovat Zair. ... Ve středu večer místo balení na poslední chvíli budeme skotačit na FunVision, přehlídce zábavy a povyražení.. a ve čtvrtek ráno.. ve čtvrtek ráno se už povezu.. drn, drn drn drrrrn, směrem domů! Nakonec ne sama, poveze se se mnou i Radka, má second-year a Sloveská druhačka Anka.. a tak ta cesta snad nebude tak úmorně vyčerpávající...
Stále platí, že do Prahy dorazím po dni a půl stráveném válením se po autobusových sedačkách a pod Víděňskými mosty v pátek, 12.12. ve 13:30 na Florenc, žlutým autobusem Student Agency... :-)
Těším se! Možná naposled před Vánoci vám posílám :-* z Mostaru..
K.

Díkuvzdání a téměř velký třesk

2008-11-28T21:17:00.006+01:00

To zas jednou bylo sedmadvacátého ... konkrétně listopadu a my tady v Mostaru měli docela zábavný den... ale to bych měla začít od počátku:

V úterý 25. (mimochodem v den, kdy bez dnu za měsíc budu moci vstoupit jak do Casina, tak do sexshopu, nebo se -KONEČNĚ- zařadit do nejmenovaného politického spolku :-D :-D :-D) byl v BiH státní svátek - výročí podpisu Daltonské smlouvy, výročí vzniku tohohle "trojstátí"... Veškeré instituce až na naši školu byly zapečetěné, zamčené, zkrátka nefungující... a tak jsme byli rázem proslulí, ve středu se obrázek UWC objevil ve všech bosenských denících na první straně, věnovali nám tříminutovou televizní reportáž a v rádiu o nás určitě taky bylo slyšet ..(ne že bych já v tu dobu ve škole byla, poctivě jsem s teplotou slavila v posteli ;-) ).. a tak nebylo čemu se divit, že ve čtvrtek, krátce po deváté, dva dny po onom neblahém svátečním dnu, kdosi zatelefonoval do školní kanceláře, že v budově je ukryta bomba a že vybuchne přesně za 12 minut.. Vím, v tomhle prostředí to zní obzvlášť hrozivě a daleko vážněji, než když se studenti nejmenovaného pražského gymnazia chtějí jednoduše vyhnout písemným maturitním zkouškám ...

Nicméně celé to byl jen planý poplach, jak jsme zvyklí.. Policie a jakési specielní jednotky prohledávaly školu až do odpoledne a tak jsme si užívali vyjímečného volna (já opět zpodpeřiny, chystala jsem se fyzicky na večer..), tzv. "Bomb day"..
A PAK to přišlo. Ono, záhadné a americké, DÍKUVZDÁNÍ.. Naši tři milí zpoza velké louže se rozhodli neslavit tak úplně soukromě a dali v šanc deset dalších míst pro zájemce z řad studenstva... nakonec nás do Namalova bytu dorazilo kolem patnácti, ale to musela být snad jen chyba měření... měli jsme opravdového krocana (ne 9 kuřat jako na hiku), brusinkovou omáčku, "filling", tudíž kousky jakéhosi pečiva a nádivku, mimořádně dobrou bramborovou kaši, zeleninový salát s mojí oblíbenou červenou zálivkou, dýňový koláč a sušenky, to vše s vyjímkou džusů bylo vlastnoručním dílem Leah, které "Bomb day" přišel docela vhod ...

A tak jsme se báječně napucli ( i když, nad Vánoce nebo jahodové knedlíky není, přece jenom to byla americká kuchyně), podle tradice soupeřili o štěstí lámáním krocaní kůstky, měli se spolu všichni dobře a završili jsme to bláznivou jízdou taxíkem v počtu 7 i s řidičem, jelikož check-in se nebezpečně blížil už když jsme dojídali...

Ta společná fotka není kompletní, Chybí Yan-kei a Yin-Chi (aneb Clare a Michelle, obě z HongKongu), které se alespoň staly předmětem našeho pobavení, když soupeřily se samospouští... A za celý večer musíme poděkovat předevšim Namalovi, který ač (po hiku, jak jinak) nemocen, poskytnul nám svůj příbytek... jiank by to snad ani nebylo možné uskutečnit...

Slíbila jsem mamce, že skončím do tří minut, aby si mě mohla co nejrychleji přečíst, a tak se jenom zaraduju, že už za 14 dní touhle dobou budu DOMA, v nádherné předvánoční Praze... :-) a rozloučím se..

Přejte mi prosím hodně sil, končíme semestr a jak už to tak bývá, s tím je spojeno hooooodně práce... takže snad jen přežít následující týden a pak už zvládnu všechno..

Moc se na vás těším! :-*

pa, K.

Hike nehike, sníh!

2008-11-24T10:22:00.009+01:00

Tak se opět hlásím z Mostaru, města zuřivě odolávajícího náporu jinak všudepřítomného bílého prachu s názvem SNÍH. :-) Překvapil nás o páteční půlnoci, najednou se začal valit v hrstech zeshora (i když v tomhle případě slovo zeshora nedává pražádný smysl, protože my BYLI nahoře, na hoře..) a zasypal všechno.. střechy, stromy, hory, doly... vytvořil na trávě překrásný koberec z diamantů, to ráno, abychom se spolu se sluníčkem mohli pokochat a vzápětí tu parádu obarvit na žluto, jelikož možnost vykonat potřebu uvnitř byla díky nepřítomnosti vody na splachování vskutku nechutná... :-P

Nicméně,.. Do Travniku, města 4 hodiny vzdáleného nahoru a severně od Mostaru, jsme dorazili kolem 9. večer, byla tma, stále ještě sucho.. a my byli celí natěšení na sobotní pochodování.. Když nás pak překvapivě luxusní červený autobusík (srovnávám s tou děravou kodrcající dodávkou z minulého hiku) vyvezl vzhůru, téměř až před práh naší chatky, byli jsme parádně vyčerpaní tím dlouhým cestováním, a tak jsme překvapivě rychle všichni uvařili, "pomodlili se" předjídelní motlitbu pro všechna nábožeství včetně ateismu, snědli, co jsme si nandali (bylo to opakování úspěchu těstovin s cibulově-rajčatovou omáčkou z minulého hiku), umyli nádobí, umyli sebe a zalezli do školou půjčených spacáků typu kvárd, co šustí, ale nehřeje, a propadli se do sladkého sněhového snění.. (to už jsme stihli zjistit, že se venku "cosi" bílého děje.. )...

Hned poránu jsme byli oslepeni pohledem z okna.. Sobota dopadla báječně, hike byl odložen na neděli, s tím, že prostě slezeme dolů do Travniku po svých.. a tak jsme ten první víkendový den strávili sněhovými bitvami, psaním všelijakých slov do sněhu, děláním andělíčků, a podobně.. Kdyby nám všem netáhlo na 18, 19 či 17 (mimochodem, dneska má Tyjana narozeniny.. a už jsme docela zadobro :-) ), řekla bych, že to byl báječný školkový výlet... A že jsme chtěli slavit díkuvzdání, začali jsme místo Kagana (Turecko, = Turkey = krocan) péct a ochucovat devět kuřat. Namal opět dodal nemalou dávku kari a všelijakých dalších větviček a lístečků, a jak to vypadalo krátce před zmizením pod naše pupíky, se můžete podívat... :

Krom předkrmu v podobě zapečených vek s pálivým tuňákovým salátem vlastní výroby, hlavního krocana s basmati rýží s hrozinkami, přesně po indickém způsobu jedené rukama, a moučníku - zbylých datlí, jablek a sušených švěstek nám byla naordinována ještě pořádná porce turbofolku - místních hitů složených z bubnování, lyrického brnkání na struny cytery (?) a vytí připomínajícího zpěvy ímámů.. a tak nebýt dvou záhadných bolících hrbolků vzadu na mé hlavě připojila bych se ke všeobecnému veselení se.. zpívali až do pěti do rána :-D myslím samozřejmě místní, naši disciplinovamí chlapci samozřejmě jen do čtyř :-D a já se aspoň pěkně a dlouze vyspala..

Ten dlouhý spánek měl ještě další příčinu - o sobotním večeru nás náš vodič odmítnul doprovázet dolů do Travníku, je to prý při takovém množství sněhu nebezpečné.. Nejen kvůli zhoršeným možnostem orientace, ale ta cesta, kterou jsme plánovali, je prý pod sněhem téměř nerozeznatelná a všude kolem jsou v lesích ještě stále miny.. a tak jsme vlastně celý víkend strávili vařením, focením, hraním sí se sněhem, nebo s Nivem ve sněhu, který on zažil v takovém množství prvně v životě.. v Izraeli prý sněží jen v Jeruzalémě.. a jen jednou za 20 let... a v neděli po poledni jsme nasedli do totožného červeného autobusíku (nevím proč, asi to bude tou barvou, ale připomínal mi Londýnské dvoupatrové) a nechali se dovézt až před Sušac.. :-)

A já si teď s teplotou, šalvějovým čajem, priznitzem a notebookem ležím v posteli a přemýtám, zda mi donesou oběd, či nedonesou, když jsem se díky hiku nezvládla napsat na výběr pro tenhle týden,.. :-)

Mimochodem, víte co? Už jen 18 dní a budu doma :-)

Na návštěvě

2008-11-17T16:36:00.000+01:00

Rosy na kolejích

2008-11-16T21:00:00.005+01:00

Když jsme v sobotu ráno čekali na autobus do Čapljiny, vesničky asi pětačtyřicet minut jižně od Mostaru, svítilo ještě sluníčko, a tak byly na právě vymýšleném programu pro děti převážně venkovní hry.. jenže když jsme dorazili, mračna vylezla z každého koutu a vypadalo to, že se brzy spustí hrozitánský liják. Ještě že se tak nestalo, většina dětí by asi zůstala zalezlá "doma".. Nakonec jsme sice byli uvnitř "společné místnosti", ale děti přišly a ač vzpurné a hádavé, hrály s námi na židlovanou, na draka a princeznu, na kočku a myš a taky na honěnou,.. :-) a když jsme pak vyráběli andělíčky na nadcházející Vánoce, měli jsme každý na starosti jednoho špunta.. Mě si vybral jeden chlapeček, jmenoval se prý... hmm.. asi jsem to zapomněla, ale každopádně vím, že jsem se ho na to dovedla zeptat takovým způsobem, že mi rozumněl.. připomínal mi Vítečka a tak se mi zas chvilku stýskalo... nicméně stříhat i obtahovat mu šlo docela dobře, a tak jsme spolu byli rychle hotovi,.. Nakonec si upatlal ruce lepidlem, a když se naučil, jak je to anglicky, šel se umít a už se k nám nevrátil... Do autobusu směrem zpět "domů", zbývalo ještě pár desítek minut, a tak jsme váhali jen krátko, když nás jedna místní paní pozvala na džus.. Na obrázku vidíte, jak ty domečky vypadají, a já vím taky, jak vypadá jeden zevnitř. Jako dobře vybavený stan.. s koberci, ledničkou, starým kusem nábytku s vytrínkou a ozdobným porcelánem, dvěma šatníma skříňkama, podobnýma, jaké bývají v plovárnách, televizí, gaučem, na který se nás vměstnalo 5, stoličkami, a konferenčním stolkem. Místnost byla rozdělená závěsem, který byl ve chvíli našeho příchodu roztažený, a zůstal tak, než jsme odešly.. za ním se skrývaly dvě postele, každá po jedné straně místnosti, rozestklané a čisté. Musím říct, že mě to celé překvapilo.. ne špatně, spíš v dobrém.
Když nám na mimořádně pohostinná pan začala vnucovat druhou skleničku pomerančové limonády, přidávajíce sušenky a mandarinky, my se začaly ptát,.. v tom domečku už žije deset let. S manželem? Ne.. s jednou mou známou,.. ne, neznaly jsme se, to až tady.. A předtím jsem žila čtyři roky ve vagónu, na kolejích.. O vagónu jsme pak slyšely téměř pořád,.. dojatě vyprávěla o velmi dobré přítelkyni z vagonu, která odjela prý do Itálie, ale Bůh ví, kde, a jestli je... Do svého rodného města se vrátit nemůžu, .. nemám dům.. nemám známé.. nevím, jak to bude.. Ano, děti tu jsou. A prý že jich není málo. A do školy chodí.. a co si myslí místní lidé o skupině cizokrajně vypadajících studentů, co si ob sobotu přijíždí hrát s jejich dětmi? Nevím.. Nebavím se s ostatními, to víte, tady se lidé mezi sebou nemají moc rádi, bojujeme o každé zrnko.. a kdybyste přinesli příště malou panenku,.. já nemám peníze, nemohu ji pořídit, ale .. je tu jedna malá holčička..
A na konec jsme každá dostali po dvou mandarinkách, i když jsme tak usilovně kroutili hlavou, že ne.. že je hrozně laskavá.. potkali jsme se se zbytkem a vydali se s rozporuplnýma myšlenkama nazpět..

a tak jsem prvně v životě mluvila s uprchlíkem.

tik.. tak...

2008-11-14T22:07:00.007+01:00

Útíká to... pěkně rychle. Dokonce to vypadá, že už za 28 dní touhle dobu budu DOMA :-)

Do uší mi právě proudí vlnění v balkánském rytmu.. a nechává mě to celkem klidnou, oj dada oj dada, oj daj daj daj oj.. a tak si myslím, že po dvou a půl měsících chození Mostarem, koukání do Neretvy a poslouchání zvonů střídajících se se zpěvy ímámů jsem si zvykla... zvykla jsem si, že kamiony parkují na chodníku pro pěší právě, když jedu po témže kusu betonu kolmo, zvykla jsem si hbytě uskakovat zpod kol osobních automobilů, když se řítí přechodem, na kterém momentálně svítí zelená, zvykla jsem si usínat ne s balkánským, ale s popovým ritmem za zády, to jak ve vedlejjší buňce nahlas sní.. tuc tuc tuc... nezvykla jsem si na věčný přístup k internetu, zvykla jsem si, že jej nemám.. zvykla jsem si na vůni čevapi v neděli navečer, kterou cítím už od oběda jen proto, že je mi naprosto jasné, co dostanu k večeři, zvykla jsem si na náhlé záchvaty slz a zvykla jsem si i na chvilky naprostého okouzlení tím kulatým cosi, v čem, nebo na čem se točíme kolem své vlastní osy... zvykla jsem si na neznámé pojmy, věci a lidi všude kolem, zvykla jsem si na svoje roommates, zvykla jsem si na bosenský "zájem" o svět, zvykla jsem si na probouzení se s pocitem, že jsem vlastně vůbec neusla, zvykla jsem si domývat si vlasy pod studenou vodou v umyvadle, a to jen proto, že jsem stojící ve vaně zapomněla, že jsem na trošku jiném stupni severní šířky, než v Praze plné horké čisté vody a taky jsem se zvykla ptát se lidí, co jsou zač... odkud jsou, co zažili.. Třeba včera jsem se bavila s Evers o tom, jaké to je, být v Súdánu křesťanem... stejně mi pijde neuvěřitelné, že žiju svůj život a sdílím zeď se člověkem, který zcela zmaten potřeboval radu co se týká nákupu ovoce v supermarketu.. :-) Můžu na to sáhnout? Do pytlíku? Ok, Ok, Ok,...děkuju,... a ten neustále stydlivě provinilý pohled... Strašně ráda bych se zbavila svého (jak si uvědomuju) kolonialistického přístupu... :-( Nemají se přeci za co stydět.. Evers zabila vlastní rukou hada, který se obtáčel kolem jejího tenkrát tříletého bratříčka... Co jsem dokázala já? A v téhle věci mě neskutečně štve přístup ostatních... nemůžeme přece nikoho nutit poznávat se navzájem, bez vyjímek... ale absolutně ignorovat lidi tmavší barvy jen proto, že se bojíme sami sebe v reakci na svět, ze kterého přišli... ? A to jsóu ti nejšťastnější z nich... V pondělí jsem snad úspěšně promítla trailer k dokumentu o Kongu.. byla jsem hrozně nervózní, uvědomovala jsem si, že musím hlídat každou půlku slova, které pronesu, protože v publiku jsou i lidé ze Rwandy, která je označovaná za potencionálního "vyníka"... Nicméně snad to dopadlo dobře, spousta lidí přišla a podpořila mě.. jen zavládl menší chaos, co se týká shromažďování vybraných peněz, a tak vlastně ještě nevím, jak to dopadlo... snad se to povedlo...

A s trošku veselejší notou - úspěšně jsem se poprala s první světovou, s testem z angličtiny ( otázka vyjmenuj 5 afrikaanskch slov použitých ve hře Master Harold and Boys mi přišla vážně zábavná, stejně tak Čím je významné město Elisabeth-port, na kterou byla prý správná odpověď, že leží v Jižní Africe :-D což nám všem připadalo tak samozřejmé, že nás nikoho nenapadlo to do odpovědí uvést, nebo v kolikátém roce se narodil Orwell... o rok jinak a bod dolů... a to je, prosím, LITERATURA ! - nicméně od pondělí nás bude jednu hodinu v týdnu učit Namal, tak snad by mě nemuseli od zkoušky za rok a půl vyhodit...), taky jsem se (omlouvám se všem těm, kdo se těšili na dovolené u známé v Tel-Avivu) rozhodla opustit arabštinu, inšaláh... a místo ní jedu zítra (nyní už definitivně) do refugee campu (uprchlický tábor plný KŘESŤANŮ!!!), kde máme v plánu vyrábět vánoční ozdobičky, a od ledna se chci zapojit i do servisu nazvaného Roma Neretva, což je místní "Romské ghetto" za městem...

Tenhle týden se skupině druháků povedla naprosto neuvěřitelná věc - na každý večer v rámci tzv. "Roma awarenes week" připravili akci jak pro nás, tak pro veřejnost, na téma Romské komunity v Mostaru.. Romové se tu mají ještě hůř, než u nás - práci nemá 99%, děti nenavšťěvují školy, jelikož učebnice nejsou zdarma a rodiny si nemohou dovolit je pořizovat, nebo prostě děti nemá do školy kdo vodit a autobus je drahý... a tak je celé město plné žebrajících uzlíčků v potrhaných, nebo alespoň špinavých šatech.. a místní se prostě "nestarají". I na dnešní večerní besedě o mostarských menšinách nebyl krom (všudypřítomných, ..naštěstí) médií, a nás, mezinárodních studentů UWC téměř nikdo odsud... Ani naši spolužíci z Bosny většinou nepřišli.. až na světlé vyjímky :-( .

Občas mám pocit, že jediná možnost, jak spasit svět spočívá ve vložení alespoň trošky zájmu do každého z nás...

Zítra vstávám brzy a tak se teď už odeberu pod peřinu :-)

Přeju vám všem krásný (pro čechy v Čechách prodloužený) víkend...

:-* K.

PS: Dnes jsem měla záchvat nočního focení města,.. a tak na obrázku vidíte to nejstrašidelnější a nejděsivější místo, jaké mě pravidelně potkává cestou na poštu,..

Zzzzzázvorové časy

2008-11-08T20:12:00.002+01:00

... koukám na fotky z Halloweenu a pojídám poklad.. v Merkatoru totiž rozšířili sortiment o zázvor.. a tak jsem si místo čokolád a jiných pochutin pořídila tuhle malou nahnědlou postavičku.. a vůbec, mám se dobře.. Podívejte se na fotky, na téhle veliké jsem s Aničkou, která byla zkrátka VŠECHNO a s Andym, Elvisem.. krom téhle maškarády najdete v nejčerstvějším albu taky dnešní vaření Tortelliní v omáčce Carbonare a v řadě druhý sběr papíru.. v počtu 3... Nicméně místní byli opravdu kouzelní - vyhlíželi nás na balkonech a jeden pán dokonce postával na chodníku, aby nás zavedl do své kůlny, kam starý papír nanosili všichni sousedé.. :-) A tak mě teď trošku bolí ruce, protože jsme to všechno měli za úkol přenést před Sušac do určité hodiny, než přijel pán z odpadově reciklační firmy ... Cítím se dobře, děláme něco, co snad opravdu stojí za to..
Tak vám přeju, abyste se takhle cítili, když ne zrovna právě teď, alespoň co nejčastěji,..
pa,
K.
:-*
PS: Do Prahy dorazím v pátek 12.12. ve 13:30, na Florenc, žlutým autobusem Student Agency... Nicméně, radši se na mě nechoďte koukat, protože po 36 hodinách cestování a nocování pod Vídeňskými mosty a lavičkami mi to nebude asi zrovinka slušet :-D :-D :-D To ale neznamená, že pokud přijdete, neudělá mi to radost.. :-* :-)

Halušky a spol. :-)

2008-11-05T18:01:00.009+01:00

Tak se u nás zase jednou vařilo... Jak vidíte, když to ještě bylo v hrnci, smáli jsme se (mimochodem tahle fotka je další důkaz... viz. předchozí příspěvek).. no, a když jsme to z hrnce vyndali.. nebo spíš - pokoušeli se vyndat, či vylít..nebo alespoň vylovit, tak jsme se smáli taky, ale spíš zoufale.. :-D Nějakým zcela záhadným způsobem (o chybě měření nemůže být ani řeč) se nám povedlo ty halušky rozvařit na kaši a tak jsme místo 4 porcí inzerovaných na krabičce (s jedinečně česko-slovenskými popisky) měli sotva jednu a půl... Nicméně... chutnalo to rozhodně NE-bosensky, v poměru k sýru ten jednoznačně vítězil a tak jsme si celý pondělní oběd báječně užili... (pozn. - Já, Anička ve zdraví navrácená z Chorvatska, má slovenská sestra Káťa a Katarina, která si ale díky odporu k jakkoliv ochuceným a zapáchajícím sýrům celé vaření moc neužila :-P)
Ale abych se vrátila ještě k minulému týdnu... Povedlo se mi nechat se vyprovokovat Tyjanou a na otázku, jestli si myslím, že je nějaká "stupid Bosnian" a neumí ze stropu nad mou postelí uklidit zabitou mouchu (mimochodem, ještě to neudělala..), jsem odpověděla ANO, občas se zdá, že ano.. A tak jsme teď ve válečném stavu...řešilo se to s housemum a myslím, že po tom rozhovoru Tyjaně zklaplo.. :-) Nicméně od čvrtka do pátka jsme měli "All Saints break", čili dušičkové prázdniny.. a tak jsem veškerou páru z uší vypustila a mám se dobře... :-)Zítra se chystám na další nový CAS, tentokrát International Traditional dances. Byla jsem přemluvena poté, co jsem se prořekla o pár hodinách tancování, které jsem absolvovala .. a když jsem s zmínila o plném notebooku českých lidovek, nebyla už šance uniknout.. Jen po mě chtějí vymyslet jakousi choreografii a to je v tomhle momentě absolutně nepředstavitelný úkol... tak koukám, jak že to v těch Tancích v Japonsku bylo, a snažím se představit sebe, jak to tancuju, nebo spíš dupu... :-D a tak.. No a v sobotu se jedu prvně podívat do toho Uprchlického tábora a až dorazím zpátky do Mostaru, mám na starosti další sběr papíru okolo Sušacu... V pondělí se chystám na ranním assembly mluvit o Kongu - pro ty z vás, kteří jsou mimo obraz (nebo spíš mimo plátno v tomhle případě), na loňském Jednom Světě jsem viděla dokument Kongo: Hluboké ticho (The Greatest Silence - Rape in Congo) a vzhledem k tomu, jak málo lidí tu ví o tom, co se v tomhle africkém koutě světa děje, chci ten dokument pořídit (jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že nám dokument nedají zadarmo! :-o ) a promítnout.. A tak musím za necelé 4 dny přesvědčit 200 lidí o tom, že právě tenhle silný a smutný snímek je něco, za co chtějí obětovat 2 KM, v přepočtu 24 korun... Držte mi palce! A vzhledem k tomu, že teď na mě čeká teplá voda v bojleru a taky nedomalovaný dopis pro Vítka, zamávám vám (ááááááá...) :-) Mějte se všichni báječně! (A to, že už nepláču pod plštářem ani pod peřinou neznamená, že mi nemusíte psát!!! Přece víte, jak ráda dostávám pohledy :-) ..

ahoj, K.

PS: Včera jsem na MUN zastupovala Ruskou Federaci při debatě o lidských právech v souvislosti s menšinami... Muj chrabrý soudruh Čínská Lidová republika mi pomohl prosadit především konec celé seance, jelikož zabedněné Evropské státy se nechtěly nechat poučit příkladem fungujících společností bez jakýchkoliv potíží s dodržováním lidských svobod...

SLIB :-P

2008-10-29T22:52:00.004+01:00

Tak.. je to tu. Už delší dobu pociťuju drobný neklid. Cosi se stále zvětšuje a zvětšuje a zvětšuje ě zvětšuje a já právě dospěla k bodu, ve kterém musím říci STOP.

Důkazem budiž tato Srdjanova fotka z hiku,,. je skvělá, až na to klubající se cosi pod oranžovým pruhem mého trička.. :-D

A proto nyní slavnostně slibuji, že počínaje sobotou, prvním dnem měsíce listopadu léta páně dvouticísého osmého s tím začnu něco dělat - nebo spíš nedělat - nebudu jíst tolik čokolády - to zaprvé. Nebudu jíst tolik čokolády po večeři. Nebudu si kupovat čokoládu. Nebudu si kupovat ani nic jiného podobného ražení, pakliže to nebude nutným zlem pro udržení mé psychické rovnováhy. BUDU jíst více zdavého, Budu jíst méně. Budu jíst všechno zelí na talíři, pakliže budu mít i po schroustání zbytku stále hlad. Budu pravidelně referovat o svých úspěších a neuspěších ( I když tenhle bod je kapku kompikovanější, všechno můžu posuzovat pouze podle svého pokrouceného úsudku). Nebudu jíst palačinky v Palačinky baru ( jako dneska.. prvně a naposled.. i když ten chuťový orgasmus stál za to :-P ).. a tak :-)

Pokud mě kdokoliv z vás načapá potajmu pod klávesnicí schovávat celofán od toho zkoubného hnědého zvěrstva, dejte mi prosím co proto!

Nahoru na HORU

2008-10-27T17:16:00.018+01:00

Tak jsme z výletu zpátky :-) ... a byl to báječný výlet. (Na fotce jsme já a Riikka.) Pokud se vůbec dá něco takového porovnávat, myslím, že tohle byly ty nejhezčí dny, které jsem tu v Bosně prozatím zažila.. a na jakémkoliv dalším hiku se mnou mohou počítat... V celkovém počtu 14 i s Namalem, což je můj World Literature profesor ze Srí Lanky (ovšem s Norským občanstvím :-D ), jsme se v pátek po škole vydali (alias zběsilý úprk od školy směrem k autobusovému nádraží) na autobus směrem do Gorniho Vakuvu, města Majdy, mé roommate. Po dvouhodinovém sezení, ležení a brnění těl v autobuse jsme byli lehce zmateni a tak jsme ze zavazadlového prostoru vytáhli nejen našich 20 tašek plných cibulí, hnědých babánů, cornflaků a mlík, ale i jakousi CIZÍ tašku, která si poté zašla na kafe do nedaleké restaurace a tam zvostala v očekávání (návratu jejího jistojistě velmi zmateného a rozčileného majitele). ... :-) ... nicméně...

Tou dobou už se smrákalo, a tak jsme tak úplně nevěděli, do čeho jdeme, když jsme se jeden po druhém namáhavě soukali do jakési béžově zbarvené (a děravé - pozn. red.) dodávky, která se odvážila pojmout nás téměř všechny, tudíž 12, a vyvézt nás směrem vzhůru do kopců jménem Vranica. Zbytek (ať už šťasten či nešťasten) se vezl o poznání méně odvážným autem pár kroků za námi... Ta cesta byla vážně šílená. Seděli jsme jeden na druhém, dělali neuvěřitelný randál a fotografovali o sto šest, a to vše díky panickému strachu, že ten (POKUŘUJÍCÍ!!! a ohromně psychicky odolný) řidič zatočí o 5 úhlových minut špatně a my z té hrbolaté cesty sjedeme pěkně zase dolů, a taky kvůli jednomu ovčímu stádu s uprchlickými tendencemi, které nám zablokovalo nejméně na 5 minut cestu vzhůru při zběsilém úprku kamsi do světa pod námi... a to vše v mých nalezených kalhotech :-), které se v pátek po ránu objevily zmuchlaně přehozené přez ony sušící šňůry za Sušacem...

Když jsme se celí naklepaní, jen nás obalit, vyndali z té béžové kabinky horské dráhy, záhy jsme zapomněli na všechny útrapy. Podívali jsme se totiž do tmy nahoru, která tak úplně nebyla tmou, protože všude v ní byly malé krásné a svítící hvězdičky. Úplná učebnice astrologie... Pokoušela jsem se to vyfotit, ale i přez neuvěřitelně dlouhatánskou dobu expozice na té fotce ve výsledku ani na počítači nebylo nic vidět, a tak jsem ji smázla...(mimochodem, fotit jsem přestala jen proto, že mám MALOU kartu, vešlo se mi na ni pouhopouhých 300 fotek... - Ježíšku, Ježíšku, prosím prosím... :-D )

Trošku to zaokrouhlím, abyste nakonec nestrávili delší dobu čtením o horách, než já chozením po nich... Večer jsme se všichni vrhli do vaření, pod velením Tobiho, šéfkuchaře šéfkuchařů (vymyslel totiž, jak využít všechyn ty cibule :-D), jezení a uklízení (jen Srdjan si hrál na kouzelníka nad kamínkama, poté, co jsem mu ukázala, jak to krásně dýmá, když se na ně kápne voda...), taky jsme seděli u ohýnku, pili víno a hráli hry... a protože jsme byli rozumní, zodpovědní a unavení, šli jsme spát snad ještě před půlnocí... A ráno, ...

Ráno jsme se všichni probudili na půdě, spící jeden přez druhého tak, jak jsme usli... a venku bylo mrazivo, ale překrásně, a tak nám vyrazit bráníla jenom pomalu se vařící voda na čaj a prázdné žaludky (případně několik minut hledání zatoulaných zubních kartáčků a ponožek...). No, a když se to po desáté hodině (pozor na změnu času, i v Bosně tuhle vymoženost používají!) povedlo, započali jsme tůru hoodně prudkým kopcem nahorů louka nelouka, cesta necesta.. a tak :-) Za cíl jsme měli jakési jezero, ale hned po nejvyšším vrcholku (2100m.n.m.) padla ona mlha, která celé dopoledne ležela pod námi, nad nás, jako by nám chtěla dokázat, že i když jsme se vyšplhali tak vysoko, ona to umí líp, .. a tak jsme si jezero aspoň zvrchu představovali... Naši dva horští průvodci nám před otočkou zpět rozdělali v mlze ohýnek, a než se jim to povedlo, my si hráli.. na honěnou, na skákanou, štafety.. a tak :-). A když jsme se celí mokří - ač nepršelo- vrátili do chaty, započali jsme přípravy na slavnostně orientální věčeři. Tentokrát byl šéfkuchařem Namal, a tak jsme teď všichni hrozně zdraví, protože cokoliv jsme měli v krcích a vůbec kdekoliv špatného, se nám vypálilo... Já osobně krájela hromadu chilipapriček a na prstech to cítím ještě dneska... No, a vzhledme k tomu, že během našeho výletování se nám do chaloupky nastěhovala ještě Rakija Mafia, aneb kupa místních a ještě větší kupa Rakiji (místní silný alkohol), a to přímo k ohýnku, strávili jsme sobotní večer na půdě, opět hraním her a vínem... (srbská odrůda černohorského Vranacu, moooc dobré :-P )... a pak už jsme jen spali, spali a spali... :-)

A po výživném snění nás čekalo už jen seběhnutí dolů, do údolí (šli jsme to něco přez 4 hodiny, ale to jen proto, že jsme neustále zpívali a zastavovali se na jídlo...) a pak autobus a Mostar.. znovu Mostar :-)

A co se týká pondělí, tedy dneška, byl to mimořádně pěkný den... i přes to, že jsem v předvečer testu z History hledala kalhoty a šla spát v 10, dostala jsem 16 z 20 bodů, což byl jeden z nejlepších výsledků ze skupiny :-) .. a taky mi Anička a Riikka slíbily, že se se mnou podívají na Sřítka, kterého já sama viděla před 14 dny, nebo před týdnem (to už je fuk...), a náramně mi zvednul náladu... a vůbec, mám se teď dobře :-)

Doufám, že vy také tak...

a jestli ano, i pokud ne, mějte se ještě líp... :-)

pa, :-*

PS: Podívejte se na fotky, tentokrát opravdu stojí za to.. :-)

Horolezci, horolezkyně, horolezčata

2008-10-24T07:05:00.002+02:00

Nelezte na skálu co je hodně špičatá... :-)
A přesně na tu já se chystám - vyrážíme dneska v počtu 12 na třídenní hike, tedy na VÝLET.. tak mi můžete držet palce, ať a) napíšu ještě před odjezdem aspoň dobře test z History, na který jsem se učila jenom velmi povrchně, vzhledem k tomu, že jsem včerejší večer strávila pobíháním po Sušacu a hledáním svých dvou jedinných kalhot použitelných na hike (asi nakonec volím mezi legínama a džínama.. :-/ ), které v průběhu včera zmizely z prádelních šňůr za domem... Kalhoty, Kalhoty...
Nicméně - v neděli očekávejte záplavu pestrovarevných fotek :-) .. a mějte se krásně!
:-* pa, K.

Usmívání

2008-10-18T22:07:00.002+02:00

Je zas sobota... a tenhle tejden byl fakticky moc krásnej. Ale je sobota a já přemýšlím, jak je to tu vlastně s usmíváním. Stýská se mi, hrozně moc... a připadám si tu občas jako marťan, ale kdo by ne. Vlastně se téměř pořád usmívám/e.. to se mi líbí. Potkáme se, usmějeme se, pozdravíme, poptáme, jak to jde.. a jdeme dál, s úsměvem. Usmíváme se ale nesmějeme se. Nesmějeme se nahlas,..a to je ono. A když ano.. tak to.. není ono. Většinou. Dneska nás na józe bylo asi 15, dokonce jsme měli vzácnou klučičí návštěvu, přišel Alberto a docela mu to kupodivu šlo.. i když nechápu, jak mu některé ..ehm.. partie mohly zůstat nepoškozené.. a tak jsme se smáli.. a možná už jsem dokonce vyzkoumala, co že nám to Tanja kape na nos, je to mandarinkový olejíček.. tak kráásně voní...

A venku je teď taky krásně. Padá listí. Ale ne tak, že by prostě spadlo a leželo, padá podstatně sofistikovaněji.. chvilku jen tak visí a pak se rozhodne spadnout, cestou obkrouží vyhlídkovou jízdou celý strom, dva, povyskočí ve vzduchu, jako by si to chtěl rozmyslet a pak se pomalu snese na zem. A do toho svítí sluníčko, téměř pořád. A tak má člověk pořád nějaký důvod se usmívat.

Jenže pak přijde domů, potká TYjanu, která si právě na koupelnovou zem oholila nohy a odchází do města bez toho, aby to uklidila.. Ta hádka, kterou jsme zakončily tak, že Tyjana prostě odešla, aniž by to uklidila (omlouvám se, ale pořád to ve mě bublá..), mě vyčerpala, a tak jsem oproti původnímu plánu jít se bavit na Nejzábavnější hodinku mého života, organisovanou druháky, spala téměř až do večeře. ... Byl teplý toust, ostatně jako v sobotu večer téměř vždy, a všichni se na sebe navzájem zas pěkně usmívali.. jaká to idylka... Já mám chuť křičet, ale nemůžu, protože se všichni pořád jenom USMÍVAJÍ! :-(

Já vím, tohle přejde.. a rychle, už za pár hodin, až usnu, mi bude dobře.. a zítra mi bude ještě líp, protože se budu usmívat taky, a hlavně mám pár věcí (jako třeba biologii, history a geography..ehm.. ), se kterými potřebuju zatočit, a když ne zatočit, tak aspoň pořádně zalomcovat... (Mimochodem, z té vyčerpávající eseje jsem dostala 10 bodů z 15 :-( .. nicméně jsem na tom asi líp nebo stejně jako ostatní a Dženan - ten kluk, co nás profesoruje :-D, říkal, že na první esej jsme si všichni vedli báječně.. zato Geography mi jednoznačně pořád dělá radost.. :-) )

Jenom jsem se rozhodla tady tu iluzi bezproblémového života na UWC(iM) trošku rozvířit.. pořád tu chci zůstat ( i když před hodinou, když jsem seděla vzadu za domem pod prádelními šňurami ve tmě, jsem o tom nebyla úplně přesvědčená..), pořád děkuju v duchu komu čemu můžu, že tu jsem.. ale nerada bych i svým psaním pro vás mátla.. To máte jako s Olympem.. nikdo a nic není dokonalé.. :-)

Tak se měj moc hezky.. a jakoukoliv podporu i z tvojí strany moc moc moc ocením..

:-* pa, K.

Lautrek..

2008-10-18T22:03:00.002+02:00

... dostal mě tímhle obrázkem ..Nevím proč, nevím, jak.. ale hrozně se mi líbí.. Dokonce si myslím, že by se hodil k nám do ložnice :-D Co myslíš, mamko?

štěkal..

2008-10-14T18:24:00.004+02:00

a zuby cenil.. a hlavně - řítil se neuvěřitelnou rychlostí (zvětšující se úměrně s rychlostí mou) přímo za mým kolem... Byl velký, béžový, DIVOKÝ a zřejmě hladový a nervózní... Když jsem vjela do jednosměrky (samozřejmě v protisměru) - pořád ještě s tím zuřivým psiskem u nohou, volila jsem, jestli se nechám pokousat (kdyby jen to...), nebo porazit protijedoucím autem, nic mezi neexistovalo, pokud jsem chtěla psovi ujet, musela jsem veškerou energii vložit do nohou, a ne do hlavy a rukou s řidítky, aby koordinovaly směr a rychlost co se týká aut v protisměru. ..

A pak se objevilo.. nevím, jaké bylo, ale bylo...auto. V protisměru.. a kupodivu nebylo mou zkázou, ale mou spásou, psisko se polekalo a vypařilo se, zatímco já si uvědomila, že se klepou nohy a téměř slzím... ufff...
Nakonec jsem se uklidnila višňovým závitkem k snídani a uháněla do školy...

A jak to dopadlo?

2008-10-11T16:23:00.006+02:00

Asi takhle... :-) Na fotce jsem já, Arlinda a Lazar...a taky ruka Sebastiana, který nám právě do téhle.. "nejepší z rozmazaných" vlezl a druhou rukou si vytahoval kalhoty.. Vyrazili jsme pozdě a bylo nás v nejsilnějším momentě jenom 6, ale stejně jsme toho posbírali docela dost.. (a já mám ... překvapivě ...zas teplotu :-) ale špatně mi není... ) Za měsíc doufáme v dvakrát víc papíru!

Jdu se vrhnout na esej na History.. mám psát o tom, jak soupeření na "koloniálních územích" ovlivnilo 1. sv. v. :-) aneb Collonial rivalry as the cause of the Great War...roztrhám svými argumenty ty aliance na kousíčky, až se do nich opřu ! :-D uvidíme uvidíme uvidíme...

Příští týden nám taky začíná First grading session, čili takové malinkaté, neškodné (haha) zkouškové... Hope I'll survive with honour.. doufám, že přežiji se ctí...

zatím pa, K.

Trautnberg a klobása

2008-10-11T13:26:00.003+02:00

Jen tak mám chuť vám říct, co se tu teď za poslední 3 dny událo... v pátek jsme měli převeledůležitou návštěvu až z dalekého Rakouska (dokonce jsem měla pocit, že jsem si popletla názvy Austria a Australia, když pořád zdůrazňovali, jaká to byla obtížná a zdlouhavá cesta...). Skládala se z (Ó Veliký !!!) bývalého ministra zemědělství a současného cosi v Bruselu, který nejprve budil respekt. Nicméně po projevu, v němž hovořil o základních "problémech" Evropské Unie a různých aspektech jejího fungování jsme se všichni celkem bavili... Možná jen jsem jeho svatozář svýma omezenýma očima jen nespatřila, nebo jsme nebyla s to pochytit, o čem tak zaujatě povídal (každou větu v průběhu hodinového projevu zopakoval nejméně 3x). Nicméně, vypadal jako hodný Trautnberg, jak vytřižený. Anču a hmm.. už si nevzpomenu, jak se jmenoval ten mládenec.. mu dělali členové rakouské UWC komise, což znamená, že příští rok bychom tu mohli mít krom kupy němců i kupu lidí z rakouska :-), což je fajn...
Nicméně.. před chvilkou jsem se vrátila z oběda. Málem mi vypadly oči z ďůlků poté, co jsem obdržela talíř se svojí volbou... uprostřed omáčky s pár fazolemi ležela ona. Velká, mastná . Klobása. Poprvé jsem docenila chleba přikládaný k jakémukoliv jídlu a docela slušně se naobědvala.. i když na mne všichni koukali, když se na talíři k vrácení válel stále ten samý kus masa... :-)
Za chvilku se zvednu a vypravím na historicky první letošní uwcim PAPER COLLECTION :-) (aneb sběr papíru). Jde o akci "ekologického kroužku" ecology group, při níž se již tradičně od obyvatel Mostaru v určitých oblastech vybírá papír, chodí se od domu k domu, mluví se s lidmi a tak...jsem zvědavá, jak to dopadne :-)
Z nemoci jsem snad už definitivně vyléčená... doufám. Mějte se krásně, pa K.A

Zápisky z tajné výpravy (aneb Moctab, Capajebo a ti druzí)

2008-10-09T15:20:00.022+02:00

Vlastně jsem tam ani nebyla. Oficielně :-). Má červeně obalená papírová knížečka s razítky zvaná PAS zůstala schovaná vzadu v první poličce nočního stolku stojícího u stejné zdi, jako má postel. Přišlo se na to až téměř u Chorvatských hranic a tak jsem se vlastně celým naším bajramovým Balkánem pohybovala ilegálně. Na každé celnici jsem si sundavala brýle, pokud, tak jsem mluvila vysokým hlasem (ještě vyšším než obvykle :-P ) a chovala se jako bych se zrovna nechla ostříhat a přebarvit na blond a jako bych v létě oslavila ... podržte se - desáté narozeniny :-D Zkrátka jsem se potřebovala vždycky na pár minut stát Eliškou, protože její pas jsme měli... Někdy to problém nebyl, protože okénka budek chorvatských, posléze bosenských a znovu chorvatských hranic byla pokaždé ne levé straně a mezi mnou a jimi byla vždycky jedna z neprůhledných částí našeho auta :-D. JENŽE! Jakmile jsme přijeli před černohorskou budku, s hrůzou jsem zjistila, že celník kouká přímo na mě, zprava! ... málem jsem tedy skončila kdesi v chorvatsku, bez pasu, téměř v noci, sama, opuštěná... :-D ale nestalo se, celník byl poměrně veselý chlapík a nejspíš si ani nevšimnul, že razítkuje jiný než můj vlastní pas (těch razítek! To mi bylo pokaždé líto, že je mít v pasu nebudu... aspoň mám ale důvod vypravit se tam znovu)... Dramatičtější to pak bylo až u posledních kranic, hranic černohorsko-bosenských, lépe řečeno hranic Montenegra a Republiky Srpske. Ne, vůbec to není matoucí :-D ... Tam si celník mého chybějícího pasu všimnul, dokonce s tím měl nějaký problém a já už se viděla, jak čekám na celnici, než naši dojedou pro pas do Mostaru, najdou ho a vrátí se s ním... nicméně mamka jakékoliv debaty o potřebnosti mého pasu ukončila větou typu "Nenje potreba" a bylo to. Povím vám, že se mi ulevilo...

Celé výletování ale rozhodně nebylo jenom o přecházení hranic... Viděli jsme spoustu krásných věcí, já poznala místo, kam se pojedu odtrhnout od civilizace a meditovat, až to budu potřebovat, sáhli jsme si na moře (někteří z nás se v něm dokonce vykoupali :-o - poznamenám, že tou dobou byla teplota vzduchu maximálně 20 stupňů), taky jsme si společně užívali jeden druhého a zažívali jsme každodenní dobrodružství při hledání přístřešku pro složení velmi unavených hlav i nohou (jednou jsme dokonce dohnáni událostmi spali v autě :-) a taky to stálo za to, tak brzy jsme nikdy nevyrazili, jako toho dne :-D )...

Nicméně měla bych začít pěkně od začátku.... Jako první po "vrelom Buny", tedy vývěru řeky Buna zpod skály, nás uvítalo městečko Počitejl, stálo u cesty, vypínalo se vysoko vysokánsko a úplně na vršku stál starý, částečně rozpadlý kamenný hrad, který prý pomáhal stavět Matiáš Korvín, než se území zmocnili turci... Když jsme se prvně podívali vzhůru, zhodnotili jsme kopec asi tak, že "tam určitě nepolezeme". Ale lezli jsme. Vítek asi totiž hrál na průvodce a nejdůležitější část prohlídky vedla právě do věže toho hradu. :-) A měli tam taky krásnou mešitu, do které jsem se pokusila vniknout, ale neprošlo mi to :-( . Cestou k Chorvatským hranicim jsme koupili u cesty mandarinky :-) Byly to ty nejlepší mandarinky, ´jaké jsem kdy jedla.. nakyslé, voňavé a téměř nekonečně neubývající.. ( když je tatťka přinesl a oznámil, že jsou jich 3 kila, protože menší pytlík neměli, říkali jsme si, že to nemůžeme nikdy sníst..) Jenže jak jsme se blížili k moři, mandarinky ubývaly.. zahlédli jsme i plantáže plné malých oranžových bobulek.. v Chorvatsku už byly na příděl a v Montenegru už nebyly vůbec.. Naštěstí se nám podařilo koupit dalších 5 kilo na cestě Bosnou zpátky do Mostaru, když jsme se vraceli.. ale ty už byly primárně určené k uchování "na doma", ne k mlaskání a olizování se v autě..

Pokračovali jsme ale dál.. tu noc jsme si prvně oráchali nohy v moři a následně složili hlavy v Neumu, jediném bosenském přístavu vůbec. Ve středu nás autíčko zavezlo nejprve na výšlap hradbami nahorů a dolů nad městečkem Velki Ston (a možná jsme i v duchu sténali, kdo ví...)do Dubrovníka, města s cestičkami úzkými přesně tak na opření zad o jednu stranu ulice a nohou o druhou :-). Z Dubrovníka jsme se ještě téhož dne vyprávili do nám zcela neznámých končin kraje černohorského. Zakotvili jsme na pobřeží, v (Novem) Hercegu Novim, kde jsme si prvně užili opravdovské středomořsjé atmosféry... po dlouhých večerech s myšlenkami nad rybou k večeři jsme si ji skutečně dali, a že stála za to... Kuchař ji zřejmě sám ulovil, vykuchal a určitě pak i výborně připravil.. co vám povím, lepší jsem nejedla. Vítek měl na druhé straně pěší zóny vystavené dělo a tak jsme se myslím všichni měli dobře :-).

Další den nás zavedl to klidné a překrásné boky kotorske. To je to místo, kam se jednou sama vypravím přemýšlet. Samotná zátoka je obrovská, ale nejkrásnější je ještě daleko před samotným městem Kotorem, v místě, kde je uprostřed, na ostrůvku, postavená snad mešita, snad kostelík, kde je zátoka ze všech stran obklopená příkrými horami končícími v mračnech a kde můžete prosedět celé hodiny koukáním se na tu nádheru.. Tou dobou (byla to středa, pokud se nemýlím) už se znatelně ochladilo a ačkoliv jsme směřovali stále jn jižně, také moře bylo stále jen studenější a studenější... Nicméně Vítkovi a taťkovi to zřejmě nečinilo problém. I když jsem většinou já ta, co se s nimi do třetice (pokud to mamka Vítkovi pro jistotu nezakáže ze zdravotních důvodů) koupe v ledové tříšti, tentokrát jsem už veškerou snahu vzdala, i na mě to bylo moc.. Od tamtud pochází ale tahle krásná fotka a tak jsem přeci jenom ráda, že se Vítek do té vody odvážil...Všimla jsem si, že se zřejmě po čtrnáctidenní blogově-písmenkové pauze snažím vynahradit kvalitu kvanitou, a tak zbytek trošku zkrátím, abyste čtením mých zážitků nestrávili tu samou dobu, jakou já strávila těmi zážitky.. :-)

Následoval samotný Kotor, město (téměř) ve skále, s obrovským přístavem a pěkným centrem.. a po Kotoru už jsme se vydali vzhůru do nebes, do výšin černohorských hor, po cestách, kde se dvě protijedoucí auta vyhla jen tak, že jedno riskovalo pád dolů, pokud se ten manévr nepovedlo situovat na jedno z mnoha odpočívadel, kde slova ochrana řidičů před pádem do (téměř bezedných )propastí nic neznamená a v praxi je mizivá a kde jsou nádherné výhledy doplněny horami odpadků ležícími pod nohama těm, kteří se chtějí zvěčnit v mracích... Taky to je místo, kde já sama si za volant nikdy nesednu, nemohla bych mít na svědomí někoho jiného jen proto, že jsem zabočila o 3 stupně jinak, než káže ničím neohrazená silnice... vlastně tyhle zážitky ještě víc podpořily mojí nechuť dělat si řidičák :-D Další den jsme projížděli tou nejhezčí horskou přírodou, jakou jsem měla kdy možnost vidět, a až na neustálý stres člvěka, který se při podívání z okénka nedočká jiného pohledu než pohledu do 30 metrů (přinejlepším) prázdna pod sebou. Překvapilo mě, že kohokoliv z místních jsem se optala, jestli byl v Černé Hoře, odpověď zněla ne.. Škoda.

Zbytek cesty probíhal v rytmu počítání tunelů (toho dne, co jsme odjížděli z Černé Hory jsme jich kolem jakési přehrady napořítali .. hmm.. 87?), stavění díky stádům krav a ovcí na silnici první třídy a počítání kilometrů do Capajeba (aneb sarajeva v azbuce :-D ), kupování pršutu a domácího sýra a podobně... V Sarajevu bylo krásně a přivezla jsem si odtamtud ŽLUTÉ KORÁLE !!! :-D Takže víte, jak se mi tam líbilo.. ne, vážně tam bylo hezky, lidi se tam k sobě chovali jinak než v Praze, bylo to tam daleko osobnější.. člověk by si řek, hlavní město co hlavní město.. ale kdo zastaví člověka na Václaváku s tím, ahoj, jak se ti daří? Kde si u nás přisedne prodavač burků (no dobrá, v praze třeba zmrzliny u Hájka... po té se mi stýská.. a jak!) k zákazníkům, taky si nandá a lidé si přátelsky si poplácávají po ramenou na každém kroku?

No a v sobotu večer mě rodinka opustila a vydala se zpátky na strastiplnou cestu domů (překvapilo mě, že jsem neměla AŽ TAKOVOU chuť jet s nimi zpátky.. ), při níž jakýmsi nedopatřením skončili až v Maďarsku :-D (promiň, tati, ale tohle mě fakt pobavilo.. :-D )

Návrat do školy byl poměrně těžký a tak jsem se v úterý večer rozhodla, že si to trošku ulehčím a dostala horečku... a od té doby se toho až na spánek, měření teploty a postupný návrat hladu moc nestalo.. :-) Zítra už na Španjolski trg mířím znova, nedokážu si představit, jak by po třech dnech "absence" :-D vypadal víkend... zvlášť když už je mi docela dobře...

Doufám, že se máte všichni krásně báječně, ráda o vás zas uslyším a ráda od vás třeba taky dostanu pohled :-) a když už ne papírový, komentář taky potěší...

Mám vás všechny moc ráda,

ahoj, K.

PS: Tak tunelů prý bylo jen 68, ale kdo se v tom má vyznat :-D a taky jsem zapomněla zdůraznit počet schodů, které jsme vyšlapali a sešlapali.. jenže ten si vážně nepamatuju, ani jsme je všechny nepočítali.. bylo jich zkrátka HODNĚ :-)

Kulatiny :-)

2008-09-27T16:46:00.005+02:00

Tak, pokud se nemýlím, tohle by měl být první (zářijový) dvouciferný a taky kulatý příspěvek, tudíž - desátý :-)

A NAVÍC má dneska Lucka narozeniny :-) takže...

Všechno nejlepší !!! :-*

(sice né kulatiny, ale ty přijdou, přijdou..)

Jaká byla oslava?

(Pro ty z vás, kteří nejsou natolik v obraze ještě doplním - máme Bajram, konec ramadánu, kdy se celý týden jí a slaví a tudíž se... ano, nechodí do školy :-) Máme volno..)

U nás se dneska již od úplného rána (vstávala jsem o vražedném půl deváté) něco děje.. Kupříkladu -od deseti jsem měla jógu. Ve škole, takže další energie padla na přepravu mého já na studenou podlahu školní tělocvičny (ta je mimochodem maskovaná tak, že bych nikdy neřekla, že v naší škole je tělocvična...), kterou jsme o chvilku později v počtu čtyř (Tanja, němka, která nás vede a 3 další- já, Lara z Nizozemska a Sidsel z Dánska, zkrátka kompletně blonďatá sestava :-D ) zakrily podložkami.. jednou vedle druhé a tak jsme se při odpočinku mohly roztahovat, jak jsme chtěly.. ALE! Nemyslete si, že ta jóga, kterou já se tu pokouším dělat, je jen o nádechu, výdechu a stabilitě.. tak půlka z dnešní dvouhodinovky bylo regulérní posilování.. :-) Nicméně mě to baví - je to poprvé, co jsem v nějakém "sportu" "lepší" než ostatní :-D Asi jsem přeohybnělá, či co, ale nedělaji mi problém věci, které neudělá ani Tanja... Třeba prostrčit si ruce kolem trupu, pod nohou, za zády je spojit a být při tom téměř v holubičce :-D Na závěr třeba dvacet minut ležíme.. jen tak... a na úplný konec nás Tanja obejde, každému provede.. není to masáž, ale něco hodně podobného, obličeje. Dneska každé z nás dala na nos ťupku něčeho báječně voňavého, ale nechtěla nám prozradit, co to je.. Tak k józe...

Další VELKOU akcí dneška byla příprava uvítání našich afrických spolužáků.. kvůli vízům dorazí první 4 z nich až zítra pozdě v noci a naneštěstí zítra během dne odjíždí většina originálních obyvatel Sušacu (pokud už neodjeli dřív..) na výlety... Originálních, protože se na volné postele povinně přestěhovali všichni pozůstalí z Musaly, aby se jim nemuselo dovážet jídlo, aby nemusely zůstávat 2 hausemum a podobně... Náš pokoj nicméně zůstal i přez Musalskou invazi prázdný a tak si můžu při žehlení zpívat, jak chci.. :-)

Nicméně k té africké vítací akci... rozhodli jsme se, že jim každému do pokoje nalepíme papírky se vzkazy, když už je nemůžeme přivítat osobně... Přijedou 2 kluci a 2 holky, .. Dva kluci se po Bajramu stěhují do Musaly a Talata a Anacham zůstávají tu, dokonce v basementu :-) ! Takže jsme polepili hlavně holčičí pokoje, klučičí jsme nechtěli tak přehánět, jelikož patří někomu, kdo zrovna není v Sušacu, ale nepovedlo se, dopadl možná ještě zamořeněji.. :-) Fotodokumentaci jsem už dodala na rajče i na Facebook, poví vám, myslím, víc :-).

Dorazily pohledy?

Pravděpodobně teď týden nebudu moc k zastižení, za pár hodin se před Sušacem potkám se zeleným Berlingem, naloženým mamkou, taťkou, Eliškou a Vítkem (a taky DVĚMA velkýma krabicema, které zpátky do Čech nepojedou), a pravděpodobně budu spíš s nimi, než s notebookem :-) Do pondělka budeme v Mostaru.. a pak.. bůhví, kde :-)

Každopádně se mějte celý Bajram KRÁSNĚ, moc vás všechny zdravím, a nebojte, o vašich podzimních prázdinách zas já budu sedět kdesi na Španjolskem trgu ve škole.. :-)

:-* pa K.

Ohňostroj

2008-09-20T20:24:00.013+02:00

Je ráno. Poněkud zvláští ráno, pokud se to ovšem ještě ránem dá nazvat. V půl jedenácté jsem v celém basementu jedinná nesnící duše. A taky jedinná nasnídaná duše, protože všem ostatním možnost snídaně právě před pěti minutami vypršela.

A proč vlastně všichni spí? Spí, protože mají ještě noc, protože se jim nechce otevírat oči a vstávat, spí protože sní a spí, protože šli pozdě spát. A pozdě spát šli kvůli Open MIC party, a mluvím o nich jako o NICH, což znamená, že já tam nebyla. Pokud víte, co se na Open MIC parties obvykle děje, nejspíš máte chuť mě uškrtit, nebo aspoň pověsit za bolavej palec u nohy do průvanu, ale nechte mě ještě aspoň vysvětlit, co že to znamená, pro ty, kdo neví... Na takové Open MIC party je MIC alias mikrofon. A slovo open znamená otevřený. ČILI - člověk z davu vyjde, ukloní se, nebo taky ne, ale je to slušnost, zazpívá a znovu se buď ukloní, nebo ne, ale to už by musel být padlej na hlavu, aby se neuklonil, a zapadne zpátky do davu. Mohla jsem zpívat. Dokonce jsem ještě včera (v sobotu, nemám ráda místní soboty) ráno chtěla zpívat. Jenže pak mi celý den bylo smutno a neměla jsem vůbec na nějaké zpívání náladu, a tak jsem večer zůstala doma. Kdybych šla a nezpívala, proklínala bych se.

Nicméně :-)

Místo Open MIC jsem včera zažila ohňostroj ! Byl krásný, barevný a skoro jenom pro mě, koukali jsme na něho v komorním obsazení všech pozůstalých ze Sušacu - myslím těch, co nešli na party. Připojil se k nám i takzvaný "houselord", zřejmě majitel celého Sušacu a když konečně dorazila Ivona, která rozumí bosenštině, zvěděli jsme, že ten ohňostroj ohní na počest nově postavené Mostarské nemocnice (což mi dodalo zase trochu odvahy, co se týká stonání, pořád mám na mysli větu, že bosenské zdravotnictvní je nejhorší v celé Evropě).

A když jsme tak pozorovali ty barevné světelné skvrny na obloze, řikala jsem si, jak moc záleží na tom, jesli červená jde až po modré, nebo zelená po bílé... stejně jako když jsem šplhala nahorů do kopce k nám domů, říkala jsem si, že to může změnit všechno, pokud šlápnu na tamtu čáru napříč chodníkem, nebo kanál, nebo pokud půjdu po obrubníku místo středem cesty. Stejně tak mě ovlivňuje, že dneska mám na sobě oranžové tričko (to jen tak, mimochodem). Co vy na to?

Ale abych vám taky pověděla, co že se tu vlastně děje.. Uzavřeli jsme zmatek kolem předmětů (víte, že mi sice povolili chodit na hodiny francouzštiny, ale zkoušku z ní mi nedovolí? Radce to ještě prošlo...) a otevřeli jsme zbrusu nový zmatek, tentokrát kolem CAS aktivit (creativity, action, service). Moje dvě předem nejoblíbenější kreativity mi otevřeli ve stejném čase (MUN - model united nations a Chamber singers, seskupení zpěváků, co umí, nejen chtějí). A protože jsem se na prvním místě upsala k MUN, minulý týden jsem šla právě tam.. byla to tedy spíš ukázka, jak že to vlastně funguje: "Honourable Chair, honourable delegates", open speech, comentative speech, zkrátka všechno tak, jak je to zřejmě doopravdy. Od úterka bychom se i mi, noví, měli účastnit. Mě bylo přiděleno (netuším jak) zastupovat Chorvatsko. JENŽE já to zřejmě (po velkém vnitřním boji, hovoru s mamkou a pár druháky) nechám na příští rok. Prý je to jako další předmět a i těch už mám o jeden navíc... Takže, vypadá to na zpívání, jógu, plavání, ecology group (mamko, odpad na vytřídění vám do auta dávat nebudeme, už máme kontajnery :) ), refugee camp a tak.. to se ještě uvidí, co padne, co vydrží a co přibude.

V pátek dorazila do Mostaru skupina jihoafričanů (čili nejen "afričanů vypadajících jako afričani") vedená americkým cosi, ale v tomhle případě režisérem, a pozvala nás (UWC) na generálku představení Truth in translation (Pravda v překladu). Pódium bylo umístěné na břehu Neretvy hned před Starim mostem a celá hra působila zrovna v Mostaru neskutečně symbolicky. (Odtud fotka) Hrálo se o aparthaidu, o situaci po něm, nyní, promítalo se na zdi mostu, zpívalo se (a to báječně), bubnovalo... Po pádu apartheidu v JAR se zřídily takzvané Truth commisions (komise pravdy), kde každý, kdo byl obviněn z čehokoliv, mohl žádat o milost (amnesty) výměnou za absolutně pravdivou a celistvou výpověď. Po pět let přenášela státní televize tyhle výpovědi v hlavním vysílacím čase každý den. Pravda se pak skládala kousíček po kousíčku, každý měl tu svoji, ze svého pohledu. Středobodem celého vypovídání pak byli tzv. translators (překladatelé), kteří měli za úkol výpovědi nezkreslovat, neprožívat (NOT GET INVOLVED!) a překládat do všem srozumitelného jazyka ( v JAR existuje až 16 různých jazyk. skupin). A právě o překladatelích byla tahle hra. Neměla děj, neměla zápletku, ale měla sílu. A taky nás z ní pořádně mrazilo, protože u Neretvy byla ještě větší zima, než kdekoliv jinde v Mostaru, foukal ostrý vítr a hra trvala něco přez 2 hodiny. Včera odpolede se celá Theatre group - skupina lidí, kteří mají divadlo jako předmět, nebo jako CAS aktivitu (mimochodem, to bych taky chtěla...), s pár dalšími nadšenci (já) vydala do hotelu ERO, aby si s herci a se štábem trochu popovídala. Ta diskuze trvala něco přes hodinu a půl a skončila jenom proto, že teprve včera večer bylo to "opravdové" (a po rozhovorech s námi i zkrácené) představení. Už pár let s tím předtavením cestují po světě a jestli se někdy objeví někde, kde budete zrovna i vy, neváhejte, stojí za to...

Za týden touhle dobou už budu doufám s aspoň částí z vás, a tak se těším a vás, koho neuvidím strašně moc zdravím (a postrádám - hlavně o sobotách, kdy se všechno dá odložit na neděli, a člověk neví, co by...) :-*

Mějte se do jednoho báječně, (dorazily už pohledy?) pište mi, já se snažím a úsilí psát vám taky každému zvlášť ještě zvětším, protože se moc nedaří...

:-* ahoj, K.

http://www.reflex.cz/Clanek33608.html

v průběhu...

2008-09-19T13:36:00.004+02:00

English A2 HL vám mávám ! :-D
(opravdový účel tohoto příspěvku - račte se dostavit v neděli (ano, původně tu bylo v sobotu, omlouvám se...) po jedenácté, možná přijde i kouzelník ! )

Jednoho dne (DOvysvětlení nejasností vespod...)

2008-09-12T22:05:00.010+02:00

(už ani nevím, jestli byl krásný či nikolov) jsem si tahle vykračovala odkudsi kamsi, v hlavě mi hučelo raggae Boba Marleyho, to jak Vilde čistila koupelnu a měla zcela konkrítní přání, co se týče hudebního doprovodu..., když v tom jsem pocítíla ztátu. Jako by se část mého JÁ oddělila a zbytek jen němě zůstal stát a s nyní omezenými možnostmi zkoumal, co že vlastně postrádá. Byl to palec. Tedy téměř, odloupl se jen svrchní plášť spodní části palce na noze, ale bolelo to jak čert (dejme tomu, že třeba zakousnutý do palce na noze, protože jinak to nedává smysl). Přidejme, že celé drama se odehrávalo na prašně-písečném (a lá geography - životu jednoznačně nepříznivém) podloží a díky otevřené obuvi, která mi toho (dobrá, asi nebyl krásný, musela jsem totiž pak a)kulhat a b) čistit krev z boty) dne sloužila, byla rána mírně.. dejme tomu.. zašpiněna. Ve druhém poschodí stále ještě neopravené školní budovy jsem na toaletách (mimochodem, nejsou děleny na pánské a dámské a postrádají zámečky - zato mají papírové utěrky na ruce, luxusní zrcadla, nové dveře a jsou nově vymalovány) skučela dalších deset minut, než se mi podařilo zastavit čerta.

Ten den byl možná nakonec přeci jen hezký, protože večer mi zvedlo náladu hebrejské, arabské a bosenské vyznání lásky (hned vzápětí se Srdjan ptal, jak je to česky).

Zapomněla jsem poznamenat důležitý detail - pokousaný palec byl prstem pravé nohy. Možná, aby to levému nebylo líto, protože jak víme, pekelné síly jsou spravedlivé a na každého se dostane, zakousnul se čert včera stejným způsobem, jako předevčírem do pravé nohy, i do levé. Dobelhala jsem so do školy, odtrhla čerta, vyčistila ránu a spol. stejně jako prvně a jala se shánět náplast. Pátrání po ní se ukončilo po chvíli samo, a to díky skvělé srážlivosti mých červených krvinek. Nicméně, kdyby vás náhodou někdy pokousal v Bosně pekelník, nebojte. Mají tu sice nejhorší zdravotnickou péči v Evropě, ale lékárny (apoteky) mají otevříno do devíti veče (R chybí zcela záměrně). Dobro veče :) , sluší se pozdravit, když je zrovna pozdější denní doba a vy vcházéte odkudsi kamsi.. a když odcházíte od již určitého odkudsi do stále neurčitého kamsi pryč (třeba do postele..), říká se Navidanja :-)

Navidanja ..

PS: Jako obvykle, pr zbývajících postřehů z Bosny:

1) Až budete hledat lékárnu proti čertům, levo znamená levo, pravo znamená ROVNĚ a pista znamená PRAVO :-D

2) Dnes jsem měla k večeři pizzu. To, že mi navrch přidali kečup ( po předchozím zeptání), mi přišlo divné, až když ho ostatní nemístní na svých pizzách neměli. Že se na pizzy v Čechách kečup nepřidává?! Připadalo mi to přirozené..

3) Omlouvám se všem za internetové dialogy rozkousnuté vejpůl, či ve čtvrť, či v pěť a více. Nemůžu za to já, ale modem, co zřejmě trénuje na Londýn (do Pekingu ho totiž kvůli nesplněným velikostním, ne věkovým, kritériím nepřipustili soutěžit ve skocích sem a tam ze signálu ven a zpátky)

4) Když si chcete v Bosně dát hot-dog, říkejte hot-mouse, jinak dostanete hot-veleobra ve vece ;-)

Dobrou noc :-*
Dobré ráno :-*

PPS: Nechce se mi zasahovat do již publikovaného textu, a tak všechyn nepřesnosti upřesním tady..

1) Množily se otázky, jak že je to s tím vynáním lásky - Srdjan se snažil zjistit, jak se to řekne v různých světových jazycích.. uvedl to vyznáním hebrejským, arabským (mimochodem, dneska jsem se upsala na arabštinu ab initio - tedy úplně od začátku, tak až budu chrčet ze spaní, to mluvím arabsky ;-) ) a bosenským .. vzápětí se ptal na českou verzi, tudíž to NEMYSLEL vážně :-D :-D :-D

2) kauza ČERT - když se řekne, že něco bolí jako čert, nedává to vlastn smysl - jak bolí čert? Hodně? Málo? A proto jsem poznamenala, že třeba jako když se čert zakousne do palce u nohy (který jsem si ukopla) - tedy HODNĚ. Kapišto, Pišto? :-)

uff... :-P

3) na obrázku je jedna z fotek z oslavy Makedonské nezávislosti, která proběhla o pár dnů zpátky před Sušacem. Kdo pozorně prohlíží moje fotky, ví :-) Jinak se mi zdá, že i kdyby nevěděl, ta fotka je prosatě hezká a trošku ilustruje UWC spirit ;-)

ufffffffffffff :-D
mějte se krásně! (mimochodem, dneska jsem DVAKRÁT píchla :-( A taky pořád řeším záhadu špatného včera, to jsem celou neděli proležela a bylo mi špatně.. divné věci ale pokračují.. kdo ví, ví... )

Vylezla jsem ze sprchy...

2008-09-08T20:17:00.000+02:00

... a zapnula notebook (mimochodem, notebook tu znamená sešit, těm elektronickým kufříkům se tu říká laptopy – ještě jsem se přes to nepřenesla, nicméně, až budu v prosinci mluvit o laptopu, víte, o čem je řeč ;-) ). Další mimochodem už do závorek (brackets?) dávat nebudu – zjišťuju tu, jak moc jsem závislá na internetu. Ať chci nebo nechci, to, jestli internet zrovna je nebo není přímo ovlivňuje moje rozpoložení. Alek tomu, co se stalo, když jsem zapnula laptop – o 10 minut dříve jsem byla zpravena, že síť funguje, internet funguje, signál je fajn, a tak… S takovýmto očekáváním jsem tedy otevírala víko s nápisem Toshiba a jaké bylo mé překvapení, když jsem uzřela, že za 10 minut, které jsem strávila ve vaně SNIŽOVÁNÍM TĚLESNÉ TEPLOTY a tepové frekvence, stihnul modem zkolabovat, jako obvykle… K síti sice připojená jsem, ale modem není připojen k internetu. Což znamená, že právě teď netuším, kdy tohle budete číst – píšu ve Wordu.
Asi tak ke komunikaci se světem, co se týče komunikace s ostatními vyhnanci tady v Mostaru, dnešek byl vyčerpávající. Podle všech předpovědí měl dnes být ten nejchladnější den za posledních x dní a za budoucích x dní (Letošní září je tu prý nejteplejší za posledních 30 let). V praxi to ovšem znamenalo, že začal foukat vítr. Hurá, řekla jsem si, když jsem viděla lehce se kývající větve keříků. Radovala jsem se předčasně. Stejně, jako tu nefunguje stín, tu nefunguje ani vítr. Ve stínu je stejně nedýchatelno, jako na sluníčku a vítr je stejně horký, jako vzduch, který NEproudí. Rozvrh máme dělený podle bloků, v jednom bloku (písmenko J ) je více předmětů, které se nám nesmí zároveň krýt, protože by se kryly i časově… Dneska jsem byla vlastně prvně ve škole – po třech měsících prázdnin. Zpoza rohu na mě po ránu vybafla Ivana, moje dosavadní tutorka, že svoji skupinu tutties rozpouští a že odpoledne nás na tutor meetingu odvede každého jinému tutorovi. První hodina vypadala slibně – zeměpis. Splnil má očekávání, profesorka je Pia ? z Británie, je jí 65, nicméně stále vypadá velmi moudře a hlavně – je tolerantní, co se jazyka týče. To mi připomíná, že mám na středu ÚKOL. J. Čili – geografy hodnotím jako báječnou volbu. Následovalo překvapení – tahle dáma se stala mojí novou tutorkou, za což jsem moc ráda… Následovala hodina volna. Během ní jsem stihla zajet na druhý břeh nakoupit pár (přibližně 16 – a to si nejsem jistá, zda to bude stačit) muslimských pohlednic – takže vidíte – sliby plním. Biologie. Stále nevím, jestli dobrá volba nebo noční můra, ještě se rozmyslím. Při čekání před laboratoří vyběhla náhle zpoza dvěří hlasitě lkající druhačka, za ní druhá, sice nelkající, nicméně řádně vyděšená dívka a jala se utěšovat první. ALBINA Mululu, ČERNOŠKA, profesorka biologie (obávaná – alespoň Radka mě před ní varovala, stejně jako před jednou ze dvou profesorek chemie, tak si vyber..) měla úsměv na tváři a s radostí pohlížela na své nové oběti. Těšila jsem se na onoho keňana, nicméně tato varianta vypadá ještě zajímavěji – obvykle mám ráda profesory které ostatní nesnášejí, tak uvidíme… Angličtina A2. Opět jen hrstka lidí (i když míň než na zeměpise nás už asi bohužel nikde nebude). Báječná hodina strávená disputacemi na téma – jeBrownův Da Vinciho Kód kvalitní kniha? Čím se vykazuje kvalitní kniha? Co očekávám od angličtiny A2? A podobně… Při představování jsem mluvila zadrhávaně, vypadávaly mi slovíčka a vůbec jsem prokázala svoji schopnost neschopnosti mluvit, když je zrovna nejvíc potřeba ukázat, že mluvit umím. I přes tento zdánlivě nepovedený začátek se (na rozdíl od ostatních, kteří jsou vyděšení, což nechápu) na hodiny angličtiny těším… natřu jim to v eseji, kterou budeme psát příště ( i když bez slovníku). Následoval tutor meeting, který spočíval v upsání se na CAS aktivity (jejichž prezentace proběhla o dva dny zpátky), natahování uší co nejdále ve snaze napodobit Ultradlouhá ušiska Rona Weasleyho, a to díky jiné Tutor group, která s námi sdílela laboratoř chemie a dělala neskutečný randál při jakési hře… Obdržela jsem TLUSTÝ manuál úspěšného studenta UWCiM pro letošní rok a taky spoustu rad (kupříkladu, jak vyžit BEZ LEDNIČKY).
Pro dnešek to bude všechno, … omlouvám se, že jsem nedostála literární laťce minulého příspěvku, ale jsem vážně unavená.. Jako bonus přidám pár postřehů z Bosny:

1) Semafory jsou jenom pro parádu. Pokud se necháte i přesto vést zeleným panáčkem, zavede vás na ostrůvek uprostřed dvouproudé silnice a čekáte dalších 5 minut, až zabliká i na druhé straně.
2) Chleba. Všude je chleba. Máme k večeři brambory? Dáme si k nim CHLEBA! Máme k večeři rýži? Dáme si k ní CHLEBA. Máme k večeři brambory i rýži na jednom talíři? Dáme si k tomu HODNĚ CHLEBA.
3) Venku je 36 stupňů. Co si oblékneme? DŽÍNY. Každý místní nenosí celou dobu nic jiného.. takže, chcete li zapadnout, džíny do každé kapsy.
4) Máte blond vlasy a modré oči? Jste němka či němec.

Pokračování příště.
Teď vypněte mě, prosím, ať nebolí vás hlOva!
(ale ještě než to uděláte, sjeďte o pár pixelů níže a vizte, jaké noviny se objevily v levém sloupci.. J )
Mějte se hezky, dobrou noc :-*

Dobrodružství pokračuje...

2008-09-05T20:36:00.005+02:00

Jsou to přibližně 4 dny a 12 hodin, co jsem dorazila do Mostaru a přesto mi ta doba připomíná věčnost. jsem tu přece tak dlouho, stihla jsem tolik věcí, poznala tolik lidí.. Až do dneška jsem se zabývala především poznáváním Mostaru jako shluku ulic, které jedna druhou křižují zdánlivě stále stejným způsobem, ale doopravdy vedou vždycky tam, kam člověk zrovna nepotřebuje, zabývali jsme se taky budoucností, tou zcela nedalekou, rozhodovali jsme se totiž, mezi biologií a chemií (zvítězila biologie, či spíše keňan, který nás pravděpodobně bude učit. Má taková přízvuk, že většina budoucích biologů musela stočit svoji pozdější kariéru chemickým směrem), loučili jsme se buď s historií nebo s ekonomií, poté, co jsme se rozhodli vzít si zeměpis a měnili jsme rozhodnutí hnedle po odevzdání "definitivního" papíru. Já osobně jsem se rozhodla odhodit ekonomii namísto historie, protože znát 20. století pro mě vždycky představovalo základní kámen vědomostí "vzdělaného člověka". jenže člověk si takovéhle věci uvědomí, až když nad nimi přestane tak urputně přemýšlet..
Co se týče Mostaru jako města ze zlovolnými ulicemi, měli jsme možnost přesvědčit se na vlastní oči o pravdivosti obvinění, které jsem pronesla hnedle zpočátku. Včera jsme nedělali témeř nic jiného, než šoupali jednu nohu před druhou, a pak zase tu druhou před první. A to, prosím, od 11 hodin do 13 a následně od 18:30 do 22 organisovaně, během procházky za hlavními "body" města a pak večer, během běhací hry The Treasure of Mostar. Při té se nohy šoupaly zatraceně rychle.. Jak poznamenala Leah Reynolds z USA, to si teprve člověk uvědomí, jak je na tom špatně s kondicí.. (obrázek zachytil židovskou sinagogu zcela srovnanou se zemí, ale, naštěsttí, v budoucnu se opět stavící). Přidejme vedro, putování nahoru a dolů ze školy a do školy od Sušacu (díky bohu, kolmo!) a dostaneme koktejl tak horký, že neudržíme sklenici v rukou. Netvrdím, že se mi právě zeď necukají oční svaly (myslím obzvláště ty na horních víčkách), ale pokračuji..
Pro dnešek si vystačili s ranní kontrolou pasů, odevzdáváním subject choices listu a krátkými skupinovými hrami pod střechom Velič house, a tak si za svojí vyčerpanost můžeme především sami :-) Pochlubím se, byla jsem NAKUPOVAT. V celém městě je jedinný větší obchod, ve kterém je víc kas, sekuriťák a klimatizace :-D . Jmenuje se příznačně Merkator a uvnitř překvapivě moderní budovy (která je, naštěstí, nebo naneštěstí, cestou ze Sušacu na Španjelski trg, a taky, což je spíš na škodu, dvakrát větší než ostatní kolem) jsou stojany na kola, parkovišťátko (v místních poměrech největší Parking ve městě), a.. pozor - zcela nové, západně vypadající a hlavně FUNKČNÍ JEZDÍCÍ SCHODY! Celý "hypermarket" je pak obklopen obchůdky typu oblečení, InterSport (!! Mamko, já říkala, že si tu kartičku mím vzít..! ), papírnictví, kavárna, kavárna, kavárna, kavárna a kavárna. Nicméně, k tomu nákupu - koupila jsem plastové misky za 3,xx KM a hlavně ŠTĚTKU NA ZÁCHOD, protože kdosi z našeho pokoje má průjem.. (já to naštěstí nejsem). Vilde včera donesla sadu skleniček, příbory a hrnek, takže na Tanju a Majdu zbývá už jenom koš a podložka na zem do koupelny, jelikož díky absenci závěsu u vany je tam neustále mokro.. Tohle nakupování mi mimochodem připomíná báječnou věc, kterou jsem si dneska dala (neplánovaně) místo večeře. Později jsem byla poučena, že se to jmenuje .. hmm.. (hledám papírek, na který si p§šu všechny DŮLEŽITÉ věci v bosenštině) - ten poklad se jmenuje ZELJANICA. nenechte se mýlit, není v tom ani kapka zelí.. jedná se o pitu, nebo burek, nebo jak se tomu říká v čechách (tady každá z těhle věcí znamení cokoliv, jen ne to, co si češi myslí, že to znamená), plněné to bylo sýrem (spíš sirem - protože bosenský sir je báječná věc) a.. špenátem. Zavanulo to na mě, když jsem, pomalu již padající z kola, sesedla před obchodem s elektronikou, kam jsem se (bohužel marně) vydala vyptávat na elektronickou konvici - chtěla jsem zjistit ceny.. . Neodolala jsem, a obětovala 2 KM (to je dost, za jídlo). Nicméně, stálo to za to.. až pojedete do Bosny, nezapomeňte ochutnat zeljanicu ;-)
Pro případ, že by mne chtěl někdo obdařit něčím hmatatelně milým (sladkým, krásným, láskyplným, a tak..), nechám tu adresu, která sice odkazuje na školu, ne na mě (a proto nezapomeňte připsat mé jméno - které jest Karolína Kř., kdyby si na mne vzpomněl třeba někdo, s kým jsem se opravdu dlouho neviděla - mimochodem, víte, že tady IGNORUJÍ můj háček!?! Jsme děleni krom tutor groups také na skupiny podle abecedy a já bych správně, s háčkem, měla být ve skupině B, ale oni mne .. ochudili a šoupli do áčka...), je to tak bezpečnější, UWC je tu taková "autorita", nikdo se neodváží znehodnotiti dopis na školní adresu :-) Možná můžete ještě připsat Sušac residence, za baráček, ve kterém momentálně ležím na své posteli..

United World College in Mostar
Gymnazija Mostar¨
Španjolski trg 188000
Mostar
Bosnia and Herzegovina

.. :-) dneska jsem si v Merkatoru koupila krom štětky a misek (a věcí, kterými se nebudu chlubit) také obálky, tak slibuju, že všechna slíbená psaní a pozdravy odešlu v neděli.. :-) myslim, hodím do schránky, napíšu, vymyslím.. a tak :-) snad jen v opačném pořadí.

Mějte se krásně, mám vás všechny moc ráda, a ařkoliv se mi zatím homesickness vyhýbá velkým obloukem, těším se na vás, moc..
:-* , K.

beeing here..

2008-09-03T23:37:00.003+02:00

je.. zvláštní psát česky. Pravděpodobně už přepínám myšlenky sem tam.. a před chvilkou jsem se zřejmě zasekla v té anglické poloze, takže tohle psaní můžu brát jako tréning češtiny. Po dvou dnech. jenže ten dnešní byl neuvěřitelně intenzivní, co se jazyka týče - od brzkého rána do pozdního odpoledne jsme seděli ve škole (mimochodem, ještě pořád v rekontrukci) a poslouchali. Rozhodla jsem se vzít si Geography namísto History, a to díky prezentacím, které proběhly právě během toho dlouhého a úmorného udržování pozornosti. Zítra by to pravděpodobně mělo být lepší, máme v plánu (kromě pár hodin dalších a dalších prezentací) projít si Mostar, zjistit, kde je pošta, kde Stari Most a tak... A abych byla na to všechno čerstvá, popřeju vám všech krásné cokoliv, pro mě noc, a rozloučím se :-)

Už

2008-09-01T07:50:00.002+02:00

Tak.. ZA PÁR MINUT odjíždím. Připrav se, Mostare!, sbohem, Praho!

Opouštění

2008-08-25T18:14:00.001+02:00

Tenhle den bych si chtěla pamatovat. A ten po něm jakbysmet. A ten další ještě k tomu. Soustředění v Žihli bylo po řád tak daleko, a když bylo náhle po něm, přijela chata. Nebo spíš my do ní. A teď pod mým notebookem s 90% naplněnou baterií hučí koleje a pražce, uháníme setrvačností společně s vlakovou soupravou směrem ku Praze. O pravou lopatku mi spící Martina opírá hlavu a Bětka klimbá hned na protější sedačce. Mám je ráda. V bytě v Praze bude prázdno, ticho a nepořádek. A taky tam na mě zcela jistě už netrpělivě čeká můj hnědý inkoust. Těší se, až zaplní horní rohy toho, čemu budu hnedle vzápětí říkat Diář. A možná se rozteče i po listu bělejšího papíru, aby neúprosně připomínal čas, který sice utíká po řád stejně rychle, ale zdá se být tím, kdo s velkým náskokem vyhraje zlatou medaili za sprint v Pekingu. Taška s drobnostmi ssebou se opět nebezpečně rozrostla a mám dojem, že chuť požírat stále další a další předměty ji ještě dlouho nepřejde. Chudák, netuší, že v jejím chřtánu končí ty věci jen přechodně. Přibližně za čtyři dny se pokusím, ač chirurgicky nevzdělána, provést vasektomii žaludku právě této igelitové potvoře. Snad se mi nebudou klepat ruce.

Předodjezdová věta týdne: Mám vás všechny moc ráda a ať budu kdekoliv, budu se snažit vám to připomínat :-*

pam..padam..pa..padam

2008-08-04T20:17:00.001+02:00

Borůvkově modře

2008-07-22T22:55:00.006+02:00

Před chvilkou jsem dočetla knihu. Tlustou, těžkou a strhující. Možná proto vám teď mám chuť naordinovat něco podobného, jen v té ekologičtější, NEpapírové formě.

.. no, a Duhovky, to je to nejaktuálnější z aktuálního, víte, takže máte přehled..

Pracuju. Co jiného o prázdninách, že? A taky jsem se rozhodla povědět vám něco víc o UWC, protože si moc dobře vzpomínám, jak jsem před rokem lovila informace, kde se dalo.. (snaha o zvýšení návštěvnosti blogu nechť zůstane pominuta). Začnu od počátku: Do PRVNÍho kola jsem měla za úkol vyplnit elektronickou přihlášku. Její součástí byly dvě eseje, jedna z nich česká ("Z ničeho se nedá dělat věda, ani z vědy ne") a jedna anglická ("How do I see my country" or "What would I like to change in my country"). Po sepsání esejí jsme se sborově vrhali do CV a povídání o aktivitách a zájmech.. V kole DRUHÉM se vše zašmodrchalo. Osobní účastí, povídáním si v angličtině i češtině, skupinovými psychologickými hrátkami, diskuzí a "testem" jsme měli za úkol se představit jako lidé otevření, přizpůsobliví, hraví, lidé, které zajímá svět kolem a lidé v něm. A hlavně jako lidé, kteří mají co přijímat a co dávat. Byla to vcelku příjemně strávená neděle :). Do TŘETÍho kola jsem šla podstatně nervóznější. Už jen sedm konkurentů!? Nejdříve to nevyšlo a pak po krutém smíření s realitou přišlo překvapení. Prý přeci jen pojedu. Do Mostaru. Do MOSTARU?!

Do Mostaru :).

...víte, že Česká republika je druhým největším vývozcem energie na světě? No ano, 70% atomové energie odchází, prodáno, pryč..TO se nám nelíbí. ...

Pracuju, už jsem zmiňovala. Poprvé "dlouhodobě". Prvně každý den, celý týden. Zajímá vás tematika biopotravin? Ano? Ne? Nevadí, zabýváme se třeba i ochranou rysů ostrovidů na Šumavě, vlků v Beskydech. Ne, my se na stromy a komíny nepoutáme. Ne, my neprojevujeme nesouhlas hladovkou. Nebojte se, my váš podpis zneužít nemůžeme. Co? Že bychom vám díky číslu účtu mohli tento vybrakovat? Vy nemáte účet ??? Nebo snad eBanka? Anděl. Anděl. Vodičkova. Chodov. I.P.Pavlova. Praha. Hnutí. Street foundraising.

Nicméně, začíná se mi stýskat. Už předem. Mám "tiché chvilky". Okamžiky, kdy vnímám jenom prázdno. Zaplní se? Nepohltí nafouknuté, naplněné, přeplněné prázdno vše kolem?

Ponejprv...

2008-07-06T00:44:00.000+02:00

By bylo třeba si ujasnit situaci.

Tak - nebýt jisté organizace, jež se zve UWC, nenastalo by nic z toho, co se právě chystáš číst...
Loňského ledna jsem se paradoxně rozhodla, že odmaturuju v Čechách, v Praze, na GJK. Teď upřímně doufám, že se tak nestane... Padlo rozhodnutí zcela opačné a po jistých úskalích v podobě výběrového řízení jsem se dozvěděla, že další dvě léta (až na ta léta) strávím právě v Mostaru, na UWCiM. Nicméně, dnes je teprve 5.července a já dlím stále ještě za svým milým psacím stolem v Praze (viz obr.) . Avšak - pro příště.. se budu pravděpodobně buď na velké cestování již vážně, vážněji nebo nejvážněji připravovat, či dokonce budu psát rovnou z Bosny a Herzegoviny.

A právě proto nyní slavnostně zakládám tento BLOG, abych tak nastartovala svou již k úspěchu předurčenou bloggerskou kariéru :-D ...

Mějte se rádi a čtěte..protože zde, zde najdete VŠE, co k životu pravděpodobně vůbec nepotřebujete, ale pomůže vám to vyplakat se, až budete s hlubokým zármutkem vzpomínat na bývalou cokoliv, tudíž mne, a netrpělivě očekávat můj slavnostní návrat.. :-D

Bude se mi po vás stýskat.