Jak to tedy bylo?

Posledně jsem vám tu zanechala skrytý kód, tak by mě zajímalo, jestli jste ho rozlouskli.. :-) Šlo o MUN konferenci ( model OSN, hrajeme si na diplomaty a diplomatky), pořádanou naší školou, na kterou se sjely skoro dvě stovky lidí odevšud možně, i ze Slovenska, což bylo fajn.. Na obrázku je úctyhodná Francouzská delegace.. po jednom jsme byli v Radě bezpečnosti, komisi pro ekologii, historické stimulaci, v komisi pro lidská práva (moi) a v ECOSOC komisi - ekonomicko- sociální - netuším, jak že je to česky.. Od pátka do neděle jsme rozhodovali a debatovali o větových záležitostech typu Situace v Kolumbii, Darfuru, apod. ... No a na závěr toho všeho jsme se sešli na General Assembly a pěkně jednu resoluci po druhé schválili nebo neschválili.. Mezi tím jsme ještě stihli koktejl party a Gobalvision, imaginární soutěžníá přehlídku všemožných zemí. Zvítězila, jak jinak, Bosna a Herzegovina, v těsném závěu za ní neuvěřitelně vtipný Afghanistan a za ním tuším Srbsko... Pokusím se co nejdřív přidat fotky, abych jen nepovídala... Poslení dobou se mi nějak nevplácí, co všechno jsem si nabrala.. Divadelní zkoušky, MUN, prezentace onoho dokumentu o Kongu, sbor (mimochodem, právě sedím v kantýně, kterou mám celou sama pro sebe a můžu poslouchat co CHCI a tak mám puštěné Tance a neskutečně se mi stýská...), do toho ToK prezentaci, tu už mám po dnešku úspěšně za sebou - na téma Lidské genetické inženýrství - je pro lidskou společnost benefitem, nebo hrozbou?.. do toho se přidá ještě pár deadlines, termínů, testů a úkolů a umíte si představit, jak se teď cítím.. a co dělám? Píšu na blog.. :-) Na sobotu jsem si nachystala dvoudení sázení stromků jdesi nahoře na hoře s ecology, ale MUN mi zkřížilo plány.. Místní universita se totiž opičí a pořádá další MUN konferenci, tentokrát se odlišili přidáním jednoho písmenka,, MOSTIMUN 09, první universitní mezinárodní MUN v Bosně.. no a my jsme jediná střední, která tam bude mít svoje zástupce.. no a co se nestalo, dosadili mě do ECOSOC komise, za Bosnu a Hezregovinu,, takže pro příště už budu na MUN konference naprostý expert... Jen mám trošku strach z té ekonomiky, nemám ji ani jako předmět, narozdíl od ostatních a témata jsou vyloženě ekonomická, tak mi proím držte palce, ať to nějak zvládnu,..
Teď už mě kdesi za mořem čeká Mussolini a jeho squadristi, tak mě omluvte, takovému superhrdinovi přece nemůžu odolat..
Posílám :-*, pa, K.

Greetings from MostMUN conference 2009 !

Věštba

Týden zpět, když jsem utrmácená dopisovala poslední řádky o výletu do Goražde, zapomněla jsem se podělit o jistou událost. Jedná se o věc mystickou, tajuplnou, tradiční a přece trošku k pousmání, i když červíček kdesi vzau v levém rohu mé kulaté lebky hlodá a hlodá.. Onoho pátečního večera v bosenském kruhu rodinném v Goražde mi totiž byla sdělena velmi podstatná informace, věštba. Aby se tak ale mohlo stát, musela jsem nejprve vypít celý hrneček té nejsilnější bosenské kávy bez cukru, protože přece nechci mít budoucnost hrudkovatou.. Teď mě ale napadá..neplatí u věšteb pravilo, že pokud se o nich příliš hovoří, nebudou se pak podobat osudu? Mě se totiž má předpověď poměrně líbí.. ale zpět k procedúře. Když se na dně hrníčku povalovala už jenom sedlina, dostala jsem první úkol - vbrat si jeden ze tří - ukazováček pro zaměstnání,prostředníček pro sex a nebo prsteníček pro lásku. Ten jeden jsem pak přiložila na dno hrnku překlopeného na podtácek a rychle si něco přála.. V tomhle bodě si nejsem úplně jistá, jestli to bude fungovat, jelikož jako obvykle, když mi někdo řekne: Přej si něco!, zatmí se mi od trivialit typu Prosím, potřebuji nutně na toaletu až po celosvětový mír, takže jen doufám, že jsem v tu kouzelnou setinku setinky vteřiny myslela na něco smysluplného ... Po tomto vyčerpávajícím kroku byly mé nervy přinuceny ještě chvilku posečkat v nevědomosti dnů příštích, jelikož sedlina jedna líná si dávala načas se skapáním na podšálek. Když se uráčila dosenout, bylo na Vědmě, aby hovořila. Na stěnách hrníčku prý bylo hodně cestiček a písmenek.. to značí že na můj krok čeká hodně cest a můj hlas si jen tak neodáchne.. A taky velký pták, značící dobrou zprávu, nebo dárek, a to co nejdřív (říkala jsem vám už, že v červnu mířím s Bětkou do Paříže a Bordeaux a sponsor by nebyl k zahození? Hmm...? :-D ) .. a aby byla věštba úplná, slyš, ty, co na mne čekáš, že až půjdu kolem, měl bys roztáhnout ruce jako křídla, abych tě poznala. Budiž obětí křídly naše znamení. Teď si jen nejsem jistá, zda se budete mít napozoru, abyste si nehráli na letadlo, až pofrčím okolo, nebo zda se naopak ńebudete pokoušet létat za každých okolností v mé přítomnosti, heh.. :-) Následovala téměř rodinná hádka, co že výrazné písmenko K značí, ale jak už to tak s hádkami chodí, k žádnému závěru se nedospělo, a proto prosím všechny moudré intuitivní vědmy, zda by mi mohly význam mého písmenka objasnit,.. Když se možnosti vnitřku hrnku zcela vyčerpaly, opět jsem byla zaúkolována - tentokrát otiskem prstu (stejného, jako předtím, a pořád ještě neprozradím, který to byl :-P ) na vnější stranu nádobky. Namočila jsem si tedy onen prst do kávové sedliny na podšálku a na porcelánovou stěnu jsem obtiskla krásné kuře. Bohužel, už si nevzpomínám, co že to značí... No a tak mi byla předpovězena zářná budoucnost..
Teď už jsme ale téměř týden zpátky v Mostaru a od pátečního poledne je v běhu MostMUN konference 2009, které se aktivně účastním a jež bude nevyčerpatelným tématem příštího příspěvku... Pro dnešek snad už jen - na fotkách se mi povedlo zachytit jeden z momentů báječného mostarského světla.. na fotce nahoře Španělské náměstí a na fotce pode mnou škola zachycená v unikátní pozici částečně tygrovité a částečně bílé barvy těsně po dokončení kamenických prací rekonstrukce, která, pokud si dostatečně všímáte detailů, jak je psáno, měla být dokončena v září 2008. :-) Nicmnéně.. teď už doopravdy dobrou noc.. :-* Posílám velikou pusu, pa, K.

Goražde a spol.

Tak jsem zase na chvilku zpátky "doma", zpátky v Mostaru.. jak jsem avizovala v úterý, vyrazili jsme (překvapivě načas) ve středu hned po škole, ještě dřív, než nejdřív možno, prchajíce zprostřed posledního bloku směrem na sever, do Goražde, města na hranicích s Republikou Srbskou (i když to málem vypadalo, jako bychom dorazili přímo do Srbska, všude totiž na vysokých stožárech povlávaly jedině srbské vlajky). Minibus zářil novotou a tak jsme řidiči hnedle zpočátku vysvětlili základní pravidlo- a to že UWCiM studenti jsou z praktických důvodu velice nevhodnými pasažéry zcela neoježděných vozů.. ani jsme nemuseli, brzy to snad pochopil. A víte co? Ani mi ho není líto, po tom, co dneska při návratu vyváděl.. ale o tom snad později. Nicméně do Goražde je cesta dlouhá a cestou jsme se stihli 2x ztratit a jednou nás zastavila policie, jelikož nový minibus měl zřejmě neovladatelná světla a na zadku mu chybělo vytetované BiH. A tak si naši hosté dali jedno či spíš dvě kafe v nedaleké kavárně. než my dorazili a plni kofeinu a energie vřele uvítali. Mně konkrétně po počátečnách zmatcích typu Katarina či Karolina uvítala Amina, stejně stará, ale přece už v maturitním ročníku, sympatická a bláznivá.. Bydlí na naprosto skvělém centrálním bodu, takže jsem si po celou dobu užívala luxusu pěti minut kamkoliv... Nicméně, Namal nás varoval, že bosenská pohostinnost nezná mezí a občas je pekelně nepříjemná pro zažívací ústrojí.. ten první večer to jaksi nevyšlo, Aminy rodiče byli kdesi u známých a tak jsme samy pekly pizzu, v sedmém poschodí panelového domu na kamnech poháněních dřevem,.. když už byla v troubě hodinu a ještě pořád nezlátla, vytáhly jsme ji a snědly, jak byla.. nicméně v dalších dnech (ba hned ráno) mi to všechno vynahradili :-) (takže jsem bohužel zase nic neshodila.. jak tak na sebe koukám na fotkách a jak tak sedím .. asi by to chtělo.. bojím se, bojím, tentokrát vážně, stoupnout na váhu...).. Ve čtvrtek a pátek jsme měli napilno ve škole.. mezi fotkami jsou i naše "rozvrhy"..byla jsem ve dvojici se Sebastianem z Belgie, což se ukázalo býti velíce chaotickým, nicméně snad fungujícím svazkem.. Jednak jsme každý odučili tři hodiny angličtiny s lidmi starými stejně, jako my sami, strávili nekonečně dlouhou dobu v kafé baru před školou, přezdívaje mu skleník (díky báječnému výhledu na vchod školy) a taky jsme se účastnili ostatních hodin, třeba matematiky, náboženství,..apod. Napadá mě, jaké štěstí mám a vždycky jsem měla, co se týká škol. Tak ostentativní stereotypy, jaké my viděli, snad nedávají už ani v televizi.. I když je Goražde téměř 100% bosensko-muslimská oblast, školy mají vyučování na dvě šichty, první a druhý ročník SŠ dopoledne, třetí a čtvrtý od dvou do sedmi. Každý den. Krom školy a baru jménem Bumerang neexistuje nic (a.. snad ještě televize), zato tyto jsou vyždímány do poslední kapky. Každá večer v baru tancovat s perfektním make-upem světové značky, i když doma topí dřevěnými špalky a v dekách mají díry od molů. .. Tenhle paradox jsme se snažili rozlousknout, probrali jsme ho v minibuse ze všech úhlů a dospěli k názoru, že to tak v Bosně prostě asi chodí.. Nicméně tímhle nechci bosenskou rodinu (a už vůbec ne tu mou) shazovat, myslím že třebo oproti té mojí k sobě mají o trochu blíž, patří k tradici si každý večer (po páté) sednout, pít kafe, kouřit a povídat. Neustále mi povídali věci typu "Skromné žití velké srdce" a po porovnání průměrného českého a bosenského (Goraždského) platu se člověk taky necítí nejlíp, ale k tomu naštěstí nedocházelo často. Celkově jsem měla štěstí na skvělou rodinu, vypadalo to, že ..teď je hloupé to tak říct..že mě mají rádi, že jsem jim sympatická a bylo jim srdečně líto, když jsme se dneska ráno loučili.. jako výslužku jsem dostala čtyři sirnice (domácí!!!) a mušličkovou sošku.. Co mě ale překvapilo - když Amina nebyla kolem, aby nám překládala, docela dobře jsme byli schopni si navzájem povídat.. rozuměla jsem jim daleko líp, než kdykoliv předtím komukoliv v Mostaru...

V sobotu jsme měli na rpgramu nejprve divadelní workshop, který se ohromně povedl a sklidil bouřlivý aplaus ze strany našich hostitelů a jejich spolužáků.. zároveň jsme si končeně mohli prohlédnout naše páteční olejové dílo, obraz.. no a pak už na náš čekal autobus do Vyšegradu, městečka se slavným mostem. Váhám, co se mi líbilo víc, jestli Vyšegrad samotný, nebo cesta k němu.. byla plná tunelů a průjezdů, krásných výhledů na Drinu (řeku) a povídání.. v samotném městě toho pak krom mostu z 15. století moc nebylo, snad jen pravý ortodoxní kostel, hodně moc bahna a roztomilá galerie, a taky skvělý čokoládový puding se šlěhačkou, propašovaný k nám na stolek pod záminkou, že jde o čokoládu... no a pak už nás čekal návrat do Goražde a "slavnostní" závěrečná večeře, ze které překvapivě většina místních utekla oproti plánu hned jak odmítla nebo dovyškrábala dezert, táhnouce své hosty ssebou.. diskotéka volá! ... a v neděli ráno se konala slavnostní snídaně, po níž jsme se všichno hrozně dlouo loučili a pak hrozně dlouho taky čekali na náš skvostný minibus, který přijel o hodinu a půl později, což posléze použil jako důvod nechat nás málem se počůrat cestou do Srebrenice.. Oproti původnímu plánu jsme se totiž chtěli zajet podívat na tohle smutné místo, protože do Republiky srbske se zas jen tak nedostaneme.. a tak jsme obětovali den s rodinou a vyrazili.. jenže jak jsme se dostávali dál a dál od civilizace, cesty se zužovaly, řidič byl ztracen (ještě že křižovatky se objevovaly jen velmi zřídka) a sněhu přibývalo.. když to bylo do cíle 60 km (ve stejné chvíli nejdřív 120, 80 a pak 60) a řidič jel dvacítkou, byly vyslyšeny prosby tří z nás (rozhodně ne mě) a řidič se na nás obrátil s otázkou, zda to nechceme obrátit. Zřejmě se mu nechtělo jet dál, protože to i se Zastávkou v cíli vypadalo na časově náročnýá výlet.. Rázem se ozývaly hrozby typu "Vážně nechci umrznout a umřít ve Srebrenici" a "Jestli začne sněžit, máme z projektového týdne projektové jaro, než roztajem" apod., a tak jsme to vzdali. Vážně si nemyslím, že situace vyla tak vážná, a dokazuje to i, že řidič hned po obratu zrychlil na 60km/h. A tak jsem ve Srebrenici zase nebyla..

Ušetřené fondy jsme se proto rozhodli použít na slavnostní zakončení zelé akce, a to na jehněčí v Jablanici, vyhlášené vesničce, která sestává prakticky jen z restaurací podél cesty na jih (domů, do Prahy, do lékárny..), což byla báječná investice.. řidič, majíc s onou restaurací jakousi úmluvu, dostal večeři zadarmo a rozčilen, že jsme odhalili spiknutí (chtěli po nís 17km za chleba!!!, který je normálně zadarmo) se rozhodl ujet s polo naloženým a poloprázdným minibusem. My, co jsme se rozhodli vydržet s čůráním až do Mostaru, jsme musela silou a hlasitým křikem zadržovat prchající vozidlo.. Chudák, asi si neuvědomil, že když ujede, nedostane zaplaceno.. překvapivě jsme nakonec (udobřeni kresleným seriálem) vpořádku dorazili do Mostaru... uf.. A teď stojíme před otázkou, jak přežít následující dva týdny.. víkend zaplní MostMUN konference a zbylé dny zase testy a prezentace.. tak jsem zvědavá.. nicméně zítra se snad KONEČNĚ bude promítat onen složizě nabytý dokument Kongo: Hluboké ticho, tak mám důvod jít do školy.. :-)

Hlavou se mi honí ještě pár poznámek navíc, ale už jsem toho napsala až až a tak se rozloučím.. posílám :-* mám vás ráda,

K.

Předodjezdová

V Neretvě pod Mostem už se zas vystřídalo pěkných pár kubíků vody, od té doby co jsem se vám posledně ozvala. Tentokrát o ale bude vylženě informativní a KRÁTKÉ, nemám totiž času nazbyt. Povětšinou se nic extrémně alarmujícího nedělo, přestáli jsme Middl, co e East week (týden Blízkého Východu) - a po té vyfocené ochutnávce jsme ani nedostali průjem, takže to s tím Blízkým Východem přeci jenom nebude tak zlé, jak to vypadá. Abych se přiznala, nějak se nemou rozvzpomenout, co zajímavého se ještě dělo, i když je mi naprosto jasné, že se dělo. Krom toho, že už téměř nekoukám na klávesnici, když píšu, což považuju za úspěch :-), se nám tu v Mostaru udělalo krásně teplo, je přesně ta doba, kterou mám z celého roku nejraději. Bundu jsem zavřela do skříně (i s přišitýma knoflíkama a klíči v levé kapse) a už téměř týden chodím jen tak.. A klíče v kapse mi dneska pěkně zavařily plány, ulila jsem se ze zpívání, abych stihla všechno připravit na zítra (na což jsem o víkendu ...aaaa už se mi začíná rozsvicet.. nevzpomněla) a když jsem se doplazila do Sušacu, samozřejmě, že dveře, dělící mě od mých klíčů o metr dále byly zamčené a tak jsem si pěkné dvě a půl hodinky počkala.. No a když jsem si teď slavnostně vzpomněla, zde je program mého víkendu: (poštěstilo se mi na školu ani nesáhnout :-) ) jóga, sluníčko na náměstí, middle east oběd, sbět papíru, večeře, výprava do Musaly, báječné Georgovo představení v Musale (tomu někdy v budoucnu věnuju samostatný paragraf, dnes mne omluvte, nestíhám), trmácení se zpátky do Sušacu, dlouhé povídání s Aničkou, Neděle.. a v neděli.. šla jsem běhat, to vím.. a pak... aaaa zas do Musaly, na schůzku ohledně Variety show, kterou připravujeme pro druháky, a pak na zmrzlinu a zpět do sušacu, ke kterému jsme dorazili zas za tmy.. a tak mi vákend uběhnul tak parádním tempem, že jsem si ho ani nastihla zaznamenat do paměti. ..

A proč tak spěchám? Zítra vyrážíme na Projekt víkend! Já jedu se skupinkou dalších 15 lidí + Namalem do městečka Goražde, v republice Srpske, těsně na hranicích s opravdovým srbskem. Budeme tam učit ve škole angličtinu, bydlet v rodinách /juchuuu...vždycky jsem toužila poznat bosenskou rodinu zevnitř/ a v sobotu a neděli výletovat po okolí. A jak už tomu s Namalem bývá, vyrážíme ne co nejdřív to jde, ale ještě dřív, než to vůbec jde, v půlce posledního bloku.. a tak bych si teď měla začít pakovat do krosny, co nutně i nenutně potřebuju.. a proto se s vámi všemi loučím, posílám OBROVSKOU pusu, úsměv, prosím, mám vás ráda a doufám, že se máte ne-li lépe, tak aspoň stejně báječně, jako já,,, papa,

K.

PS: Víte co? Už je konec března.. a velikonoce jsou za rohem! A po velikonocích.. už všechno uteče jako voda :-)

Sobota všech sobot a ještě něco navíc

A byla sobota... (zas jednou). A byla to báječná sobota,... asi úplně nejbáječnější sobota ze všech sobot co jsem tu v Mostaru strávila - pamatuju si, že v září, říjnu byly soboty ty nejhorší dny, člověl mohl všechno odložit na neděli a zalízt pod deku.. Jenže od té doby, co chodím v sobotu ráno na jógu, pokud se mi zrovna nekryje s eko projektem (jako včera), jsou soboty skvělé,...

Jakmile jsem odtemnila náš bodzemní bunkr (pokoj), vědla jsem, že tenhle den bude parádní. Na nebi ani jeden mráček, jenom sluníčko.. a jak hřálo! Prvně po pár měsících jsem mohla drbat naší Sušacovskou kočku venku, jak dlouho se to líbilo jí, ne mě, protože mě vítr ani mráz nezaháněl dovnitř. Se žaludkem naplněným medovou snídaní a bez bundy, jen v tričku a mikině (!!!) jsme s Riikkou a Andym vyrazili směrem do centra, abychom se před školou (ze které KONEČNĚ sundali ten ohavný růžový plakát a až ji docela natygří -bude oranžově-žlutě pruhovaná- tak snad sundají i to lešení... ) - abychom se před školou potkali s dalšími sekcemi našeho eko spolku. Protože tohle nebyla jen tak obyčejná "Cleaning anction" (úklidová akce), potkali jsme se tam i s lidmi z ostatních Mostarských škol, se kterými děláme ten Projekt, a vyrazili jsme směrem vzůru, do Partyzánského monumentu, pomníku ze 40. (prý) let, který je teď spíš pitištěm než parkem, že jej trošku zvelebíme... JENŽE- odpad sestával z tisíců a tisíců střepů, cokoliv, na co bychom si my, v gumových rukavicích troufli, zas leželo na dně strašlivě špinavého bazénku... a tak jsme si aspoň prohlédli, co jsme vůbec netušili, že Mostar ukrývá, a vyrazili jsme čistit Schody k Sušacu.. vyrazili.. ale - Cestou jsme se zastavili v malém parčíku uprostřed domů, protože ten po naší pomoci hůasitě volal...No.. a ztvrdli jsme tam až do doby, než nám volala Valentina - skvělá profesorka fyziky a TOK (Theory of Knowleadge - teorie vědění - a na to má mimo jiné i mě :-) ), koordinátorka našićh eko- akcí, že pro nás už má ve škole hodinu a půl připravené sendviče a že okorají ještě víc, pokud se urychleně nedostavíme.. Dostavili jsme se, ale rozhodně ne urchleně. Museli jsme ještě doklidit ten plácek, kam jsme se zrovna přesunuli, museli jsme udělat skupinpové foto, i když už ne kompletní, pár lidí se rozuteklo a pár uklízelo na jiném místě, museli jsme posunovat čas odchodu pořád znovu a znovu, protože "támhleten papír" tam svítil, a protože prostě když už jsme začali, tak to musíme dodělat, museli jsme přijímat mandarinky, kolu, džus a vodu i s kelímkama a křupky od kolemjdoucích a podobně... Nicméně oschlé sendviče byl přece jen dobré a my stejnak už neměli na vybranou, oběd jsme dávno zmeškali...

A odpoledne.. odpoledne jsme se ještě chvíli slunili vedle Sušacu a já četla Macbetha, připutovaného z Čech se spoustou dalších skvělých věcí (ještě jednou díky!),.. no a večer jsme vyrazili do Musaly na dvě krátká (2x 25 min) divalední představení našich spolužáků, co mají divadlo.. Byly to hry (lovím z programu..) Harolda Pintera . "One For the Road" (Jednoho na cestu), kde naprostor zazářil Alen.. byl ..famózní. Naprosto dokonale hrál roli vyšetřovatele.. nebyl to Alen, byl to vyšetřovatel,.. byl to Pan Herec. A druhá hra, "Ashes to Ashes" (tohle jde přeložit naprosto všelijak,..ale třeba jako Popel na popel, nebo taky Úlet za úletem... a obojí sedí.).. obě režírované studenty,.. i Danielle, co divadlo učí byla šokovaná, jak to bylo skvělý..

No a když jsme se něco kolem 10. dostali zpátky domů, s Unou a Aničkou jsme zalezly na půdu a koukali se na psychodilický muzikál "Across the Universe" (Skrz naskrz vesmírem), co předělal písničky od Beatles a člověk u něho váhá, jestli to, na co se dívá je neskutečný kýč, nebo bizardně skvělá barevná podívaná,,.. jenže ve 12 k nám vtrhla Merima, housemum, že nás prý od 11., od check-inu, hledá, a že máme okamžitě upalovat do svých pokojů,.. no a tak jsme to nedokoukaly..

Nicméně chystáme se na to!

Tak to byla ona báječná sobota sobot,..

A dneska jsem se vyspala do sytosti, donesla si snídani do postele a pak šla s Riikkou běhat.. no a za 20 minut (až??? uuuuuuuuuuuuuuuuumírám hlady) bude oběd a po obědě se budu muset vrhnout na něco do školy, čeká mě Internal Assesment z angličtiny, dva téměř jakékoliv texty, dohromady 1500 slov, tématicky se musí pojit s něčím, co jsme dělali.. já mám rozepsanou povídku mimo jiné i o apartheidu, ale věřte mi, v angličtině to jde ztuha.. a pak matika a lab.report na biologii.. nicméně, velká událost, v pondělí je Bosenský státní svátek a tak nejdeme do školy a proto s tou prací zas tak nepospíchám.. Ale vy možná ano, že? Zrovna jsem si všimla, kolik jsem toho zas napsala a omlouvám se :-D ...

Nic víc už ale na srdci ani na jazyku nemám (snad jen že se straaaaašlivě teším v červnu s Bětkou do Paříže a pak za Martinou do Bordeaux,uaaa!), a tak se rozloučím.. Mějte se famfárově!

pa, K. :-*