Vlastně jsem tam ani nebyla. Oficielně :-). Má červeně obalená papírová knížečka s razítky zvaná PAS zůstala schovaná vzadu v první poličce nočního stolku stojícího u stejné zdi, jako má postel. Přišlo se na to až téměř u Chorvatských hranic a tak jsem se vlastně celým naším bajramovým Balkánem pohybovala ilegálně. Na každé celnici jsem si sundavala brýle, pokud, tak jsem mluvila vysokým hlasem (ještě vyšším než obvykle :-P ) a chovala se jako bych se zrovna nechla ostříhat a přebarvit na blond a jako bych v létě oslavila ... podržte se - desáté narozeniny :-D Zkrátka jsem se potřebovala vždycky na pár minut stát Eliškou, protože její pas jsme měli... Někdy to problém nebyl, protože okénka budek chorvatských, posléze bosenských a znovu chorvatských hranic byla pokaždé ne levé straně a mezi mnou a jimi byla vždycky jedna z neprůhledných částí našeho auta :-D. JENŽE! Jakmile jsme přijeli před černohorskou budku, s hrůzou jsem zjistila, že celník kouká přímo na mě, zprava! ... málem jsem tedy skončila kdesi v chorvatsku, bez pasu, téměř v noci, sama, opuštěná... :-D ale nestalo se, celník byl poměrně veselý chlapík a nejspíš si ani nevšimnul, že razítkuje jiný než můj vlastní pas (těch razítek! To mi bylo pokaždé líto, že je mít v pasu nebudu... aspoň mám ale důvod vypravit se tam znovu)... Dramatičtější to pak bylo až u posledních kranic, hranic černohorsko-bosenských, lépe řečeno hranic Montenegra a Republiky Srpske. Ne, vůbec to není matoucí :-D ... Tam si celník mého chybějícího pasu všimnul, dokonce s tím měl nějaký problém a já už se viděla, jak čekám na celnici, než naši dojedou pro pas do Mostaru, najdou ho a vrátí se s ním... nicméně mamka jakékoliv debaty o potřebnosti mého pasu ukončila větou typu "Nenje potreba" a bylo to. Povím vám, že se mi ulevilo...
Celé výletování ale rozhodně nebylo jenom o přecházení hranic... Viděli jsme spoustu krásných věcí, já poznala místo, kam se pojedu odtrhnout od civilizace a meditovat, až to budu potřebovat, sáhli jsme si na moře (někteří z nás se v něm dokonce vykoupali :-o - poznamenám, že tou dobou byla teplota vzduchu maximálně 20 stupňů), taky jsme si společně užívali jeden druhého a zažívali jsme každodenní dobrodružství při hledání přístřešku pro složení velmi unavených hlav i nohou (jednou jsme dokonce dohnáni událostmi spali v autě :-) a taky to stálo za to, tak brzy jsme nikdy nevyrazili, jako toho dne :-D )...
Nicméně měla bych začít pěkně od začátku.... Jako první po "vrelom Buny", tedy vývěru řeky Buna zpod skály, nás uvítalo městečko Počitejl, stálo u cesty, vypínalo se vysoko vysokánsko a úplně na vršku stál starý, částečně rozpadlý kamenný hrad, který prý pomáhal stavět Matiáš Korvín, než se území zmocnili turci... Když jsme se prvně podívali vzhůru, zhodnotili jsme kopec asi tak, že "tam určitě nepolezeme". Ale lezli jsme. Vítek asi totiž hrál na průvodce a nejdůležitější část prohlídky vedla právě do věže toho hradu. :-) A měli tam taky krásnou mešitu, do které jsem se pokusila vniknout, ale neprošlo mi to :-( . Cestou k Chorvatským hranicim jsme koupili u cesty mandarinky :-) Byly to ty nejlepší mandarinky, ´jaké jsem kdy jedla.. nakyslé, voňavé a téměř nekonečně neubývající.. ( když je tatťka přinesl a oznámil, že jsou jich 3 kila, protože menší pytlík neměli, říkali jsme si, že to nemůžeme nikdy sníst..) Jenže jak jsme se blížili k moři, mandarinky ubývaly.. zahlédli jsme i plantáže plné malých oranžových bobulek.. v Chorvatsku už byly na příděl a v Montenegru už nebyly vůbec.. Naštěstí se nám podařilo koupit dalších 5 kilo na cestě Bosnou zpátky do Mostaru, když jsme se vraceli.. ale ty už byly primárně určené k uchování "na doma", ne k mlaskání a olizování se v autě..
Pokračovali jsme ale dál.. tu noc jsme si prvně oráchali nohy v moři a následně složili hlavy v Neumu, jediném bosenském přístavu vůbec. Ve středu nás autíčko zavezlo nejprve na výšlap hradbami nahorů a dolů nad městečkem Velki Ston (a možná jsme i v duchu sténali, kdo ví...)do Dubrovníka, města s cestičkami úzkými přesně tak na opření zad o jednu stranu ulice a nohou o druhou :-). Z Dubrovníka jsme se ještě téhož dne vyprávili do nám zcela neznámých končin kraje černohorského. Zakotvili jsme na pobřeží, v (Novem) Hercegu Novim, kde jsme si prvně užili opravdovské středomořsjé atmosféry... po dlouhých večerech s myšlenkami nad rybou k večeři jsme si ji skutečně dali, a že stála za to... Kuchař ji zřejmě sám ulovil, vykuchal a určitě pak i výborně připravil.. co vám povím, lepší jsem nejedla. Vítek měl na druhé straně pěší zóny vystavené dělo a tak jsme se myslím všichni měli dobře :-).
Další den nás zavedl to klidné a překrásné boky kotorske. To je to místo, kam se jednou sama vypravím přemýšlet. Samotná zátoka je obrovská, ale nejkrásnější je ještě daleko před samotným městem Kotorem, v místě, kde je uprostřed, na ostrůvku, postavená snad mešita, snad kostelík, kde je zátoka ze všech stran obklopená příkrými horami končícími v mračnech a kde můžete prosedět celé hodiny koukáním se na tu nádheru.. Tou dobou (byla to středa, pokud se nemýlím) už se znatelně ochladilo a ačkoliv jsme směřovali stále jn jižně, také moře bylo stále jen studenější a studenější... Nicméně Vítkovi a taťkovi to zřejmě nečinilo problém. I když jsem většinou já ta, co se s nimi do třetice (pokud to mamka Vítkovi pro jistotu nezakáže ze zdravotních důvodů) koupe v ledové tříšti, tentokrát jsem už veškerou snahu vzdala, i na mě to bylo moc.. Od tamtud pochází ale tahle krásná fotka a tak jsem přeci jenom ráda, že se Vítek do té vody odvážil...
Všimla jsem si, že se zřejmě po čtrnáctidenní blogově-písmenkové pauze snažím vynahradit kvalitu kvanitou, a tak zbytek trošku zkrátím, abyste čtením mých zážitků nestrávili tu samou dobu, jakou já strávila těmi zážitky.. :-)
Následoval samotný Kotor, město (téměř) ve skále, s obrovským přístavem a pěkným centrem.. a po Kotoru už jsme se vydali vzhůru do nebes, do výšin černohorských hor, po cestách, kde se dvě protijedoucí auta vyhla jen tak, že jedno riskovalo pád dolů, pokud se ten manévr nepovedlo situovat na jedno z mnoha odpočívadel, kde slova ochrana řidičů před pádem do (téměř bezedných )propastí nic neznamená a v praxi je mizivá a kde jsou nádherné výhledy doplněny horami odpadků ležícími pod nohama těm, kteří se chtějí zvěčnit v mracích... Taky to je místo, kde já sama si za volant nikdy nesednu, nemohla bych mít na svědomí někoho jiného jen proto, že jsem zabočila o 3 stupně jinak, než káže ničím neohrazená silnice... vlastně tyhle zážitky ještě víc podpořily mojí nechuť dělat si řidičák :-D Další den jsme projížděli tou nejhezčí horskou přírodou, jakou jsem měla kdy možnost vidět, a až na neustálý stres člvěka, který se při podívání z okénka nedočká jiného pohledu než pohledu do 30 metrů (přinejlepším) prázdna pod sebou. Překvapilo mě, že kohokoliv z místních jsem se optala, jestli byl v Černé Hoře, odpověď zněla ne.. Škoda.
Zbytek cesty probíhal v rytmu počítání tunelů (toho dne, co jsme odjížděli z Černé Hory jsme jich kolem jakési přehrady napořítali .. hmm.. 87?), stavění díky stádům krav a ovcí na silnici první třídy a počítání kilometrů do Capajeba (aneb sarajeva v azbuce :-D ), kupování pršutu a domácího sýra a podobně... V Sarajevu bylo krásně a přivezla jsem si odtamtud ŽLUTÉ KORÁLE !!! :-D Takže víte, jak se mi tam líbilo.. ne, vážně tam bylo hezky, lidi se tam k sobě chovali jinak než v Praze, bylo to tam daleko osobnější.. člověk by si řek, hlavní město co hlavní město.. ale kdo zastaví člověka na Václaváku s tím, ahoj, jak se ti daří? Kde si u nás přisedne prodavač burků (no dobrá, v praze třeba zmrzliny u Hájka... po té se mi stýská.. a jak!) k zákazníkům, taky si nandá a lidé si přátelsky si poplácávají po ramenou na každém kroku?
No a v sobotu večer mě rodinka opustila a vydala se zpátky na strastiplnou cestu domů (překvapilo mě, že jsem neměla AŽ TAKOVOU chuť jet s nimi zpátky.. ), při níž jakýmsi nedopatřením skončili až v Maďarsku :-D (promiň, tati, ale tohle mě fakt pobavilo.. :-D )
Návrat do školy byl poměrně těžký a tak jsem se v úterý večer rozhodla, že si to trošku ulehčím a dostala horečku... a od té doby se toho až na spánek, měření teploty a postupný návrat hladu moc nestalo.. :-) Zítra už na Španjolski trg mířím znova, nedokážu si představit, jak by po třech dnech "absence" :-D vypadal víkend... zvlášť když už je mi docela dobře...
Doufám, že se máte všichni krásně báječně, ráda o vás zas uslyším a ráda od vás třeba taky dostanu pohled :-) a když už ne papírový, komentář taky potěší...
Mám vás všechny moc ráda,
ahoj, K.
PS: Tak tunelů prý bylo jen 68, ale kdo se v tom má vyznat :-D a taky jsem zapomněla zdůraznit počet schodů, které jsme vyšlapali a sešlapali.. jenže ten si vážně nepamatuju, ani jsme je všechny nepočítali.. bylo jich zkrátka HODNĚ :-)
A po výživném snění nás čekalo už jen seběhnutí dolů, do údolí (šli jsme to něco přez 4 hodiny, ale to jen proto, že jsme neustále zpívali a zastavovali se na jídlo...) a pak autobus a Mostar.. znovu Mostar :-)
Celé výletování ale rozhodně nebylo jenom o přecházení hranic... Viděli jsme spoustu krásných věcí, já poznala místo, kam se pojedu odtrhnout od civilizace a meditovat, až to budu potřebovat, sáhli jsme si na moře (někteří z nás se v něm dokonce vykoupali :-o - poznamenám, že tou dobou byla teplota vzduchu maximálně 20 stupňů), taky jsme si společně užívali jeden druhého a zažívali jsme každodenní dobrodružství při hledání přístřešku pro složení velmi unavených hlav i nohou (jednou jsme dokonce dohnáni událostmi spali v autě :-) a taky to stálo za to, tak brzy jsme nikdy nevyrazili, jako toho dne :-D )...
Všimla jsem si, že se zřejmě po čtrnáctidenní blogově-písmenkové pauze snažím vynahradit kvalitu kvanitou, a tak zbytek trošku zkrátím, abyste čtením mých zážitků nestrávili tu samou dobu, jakou já strávila těmi zážitky.. :-)
