pátek 28. listopadu 2008

Díkuvzdání a téměř velký třesk

To zas jednou bylo sedmadvacátého ... konkrétně listopadu a my tady v Mostaru měli docela zábavný den... ale to bych měla začít od počátku:
V úterý 25. (mimochodem v den, kdy bez dnu za měsíc budu moci vstoupit jak do Casina, tak do sexshopu, nebo se -KONEČNĚ- zařadit do nejmenovaného politického spolku :-D :-D :-D) byl v BiH státní svátek - výročí podpisu Daltonské smlouvy, výročí vzniku tohohle "trojstátí"... Veškeré instituce až na naši školu byly zapečetěné, zamčené, zkrátka nefungující... a tak jsme byli rázem proslulí, ve středu se obrázek UWC objevil ve všech bosenských denících na první straně, věnovali nám tříminutovou televizní reportáž a v rádiu o nás určitě taky bylo slyšet ..(ne že bych já v tu dobu ve škole byla, poctivě jsem s teplotou slavila v posteli ;-) ).. a tak nebylo čemu se divit, že ve čtvrtek, krátce po deváté, dva dny po onom neblahém svátečním dnu, kdosi zatelefonoval do školní kanceláře, že v budově je ukryta bomba a že vybuchne přesně za 12 minut.. Vím, v tomhle prostředí to zní obzvlášť hrozivě a daleko vážněji, než když se studenti nejmenovaného pražského gymnazia chtějí jednoduše vyhnout písemným maturitním zkouškám ...
Nicméně celé to byl jen planý poplach, jak jsme zvyklí.. Policie a jakési specielní jednotky prohledávaly školu až do odpoledne a tak jsme si užívali vyjímečného volna (já opět zpodpeřiny, chystala jsem se fyzicky na večer..), tzv. "Bomb day"..
A PAK to přišlo. Ono, záhadné a americké, DÍKUVZDÁNÍ.. Naši tři milí zpoza velké louže se rozhodli neslavit tak úplně soukromě a dali v šanc deset dalších míst pro zájemce z řad studenstva... nakonec nás do Namalova bytu dorazilo kolem patnácti, ale to musela být snad jen chyba měření... měli jsme opravdového krocana (ne 9 kuřat jako na hiku), brusinkovou omáčku, "filling", tudíž kousky jakéhosi pečiva a nádivku, mimořádně dobrou bramborovou kaši, zeleninový salát s mojí oblíbenou červenou zálivkou, dýňový koláč a sušenky, to vše s vyjímkou džusů bylo vlastnoručním dílem Leah, které "Bomb day" přišel docela vhod ...
A tak jsme se báječně napucli ( i když, nad Vánoce nebo jahodové knedlíky není, přece jenom to byla americká kuchyně), podle tradice soupeřili o štěstí lámáním krocaní kůstky, měli se spolu všichni dobře a završili jsme to bláznivou jízdou taxíkem v počtu 7 i s řidičem, jelikož check-in se nebezpečně blížil už když jsme dojídali...
Ta společná fotka není kompletní, Chybí Yan-kei a Yin-Chi (aneb Clare a Michelle, obě z HongKongu), které se alespoň staly předmětem našeho pobavení, když soupeřily se samospouští... A za celý večer musíme poděkovat předevšim Namalovi, který ač (po hiku, jak jinak) nemocen, poskytnul nám svůj příbytek... jiank by to snad ani nebylo možné uskutečnit...
Slíbila jsem mamce, že skončím do tří minut, aby si mě mohla co nejrychleji přečíst, a tak se jenom zaraduju, že už za 14 dní touhle dobou budu DOMA, v nádherné předvánoční Praze... :-) a rozloučím se..
Přejte mi prosím hodně sil, končíme semestr a jak už to tak bývá, s tím je spojeno hooooodně práce... takže snad jen přežít následující týden a pak už zvládnu všechno..
Moc se na vás těším! :-*
pa, K.



pondělí 24. listopadu 2008

Hike nehike, sníh!

Tak se opět hlásím z Mostaru, města zuřivě odolávajícího náporu jinak všudepřítomného bílého prachu s názvem SNÍH. :-) Překvapil nás o páteční půlnoci, najednou se začal valit v hrstech zeshora (i když v tomhle případě slovo zeshora nedává pražádný smysl, protože my BYLI nahoře, na hoře..) a zasypal všechno.. střechy, stromy, hory, doly... vytvořil na trávě překrásný koberec z diamantů, to ráno, abychom se spolu se sluníčkem mohli pokochat a vzápětí tu parádu obarvit na žluto, jelikož možnost vykonat potřebu uvnitř byla díky nepřítomnosti vody na splachování vskutku nechutná... :-P
Nicméně,.. Do Travniku, města 4 hodiny vzdáleného nahoru a severně od Mostaru, jsme dorazili kolem 9. večer, byla tma, stále ještě sucho.. a my byli celí natěšení na sobotní pochodování.. Když nás pak překvapivě luxusní červený autobusík (srovnávám s tou děravou kodrcající dodávkou z minulého hiku) vyvezl vzhůru, téměř až před práh naší chatky, byli jsme parádně vyčerpaní tím dlouhým cestováním, a tak jsme překvapivě rychle všichni uvařili, "pomodlili se" předjídelní motlitbu pro všechna nábožeství včetně ateismu, snědli, co jsme si nandali (bylo to opakování úspěchu těstovin s cibulově-rajčatovou omáčkou z minulého hiku), umyli nádobí, umyli sebe a zalezli do školou půjčených spacáků typu kvárd, co šustí, ale nehřeje, a propadli se do sladkého sněhového snění.. (to už jsme stihli zjistit, že se venku "cosi" bílého děje.. )...
Hned poránu jsme byli oslepeni pohledem z okna.. Sobota dopadla báječně, hike byl odložen na neděli, s tím, že prostě slezeme dolů do Travniku po svých.. a tak jsme ten první víkendový den strávili sněhovými bitvami, psaním všelijakých slov do sněhu, děláním andělíčků, a podobně.. Kdyby nám všem netáhlo na 18, 19 či 17 (mimochodem, dneska má Tyjana narozeniny.. a už jsme docela zadobro :-) ), řekla bych, že to byl báječný školkový výlet... A že jsme chtěli slavit díkuvzdání, začali jsme místo Kagana (Turecko, = Turkey = krocan) péct a ochucovat devět kuřat. Namal opět dodal nemalou dávku kari a všelijakých dalších větviček a lístečků, a jak to vypadalo krátce před zmizením pod naše pupíky, se můžete podívat... :
Krom předkrmu v podobě zapečených vek s pálivým tuňákovým salátem vlastní výroby, hlavního krocana s basmati rýží s hrozinkami, přesně po indickém způsobu jedené rukama, a moučníku - zbylých datlí, jablek a sušených švěstek nám byla naordinována ještě pořádná porce turbofolku - místních hitů složených z bubnování, lyrického brnkání na struny cytery (?) a vytí připomínajícího zpěvy ímámů.. a tak nebýt dvou záhadných bolících hrbolků vzadu na mé hlavě připojila bych se ke všeobecnému veselení se.. zpívali až do pěti do rána :-D myslím samozřejmě místní, naši disciplinovamí chlapci samozřejmě jen do čtyř :-D a já se aspoň pěkně a dlouze vyspala..
Ten dlouhý spánek měl ještě další příčinu - o sobotním večeru nás náš vodič odmítnul doprovázet dolů do Travníku, je to prý při takovém množství sněhu nebezpečné.. Nejen kvůli zhoršeným možnostem orientace, ale ta cesta, kterou jsme plánovali, je prý pod sněhem téměř nerozeznatelná a všude kolem jsou v lesích ještě stále miny.. a tak jsme vlastně celý víkend strávili vařením, focením, hraním sí se sněhem, nebo s Nivem ve sněhu, který on zažil v takovém množství prvně v životě.. v Izraeli prý sněží jen v Jeruzalémě.. a jen jednou za 20 let... a v neděli po poledni jsme nasedli do totožného červeného autobusíku (nevím proč, asi to bude tou barvou, ale připomínal mi Londýnské dvoupatrové) a nechali se dovézt až před Sušac.. :-)



A já si teď s teplotou, šalvějovým čajem, priznitzem a notebookem ležím v posteli a přemýtám, zda mi donesou oběd, či nedonesou, když jsem se díky hiku nezvládla napsat na výběr pro tenhle týden,.. :-)

Mimochodem, víte co? Už jen 18 dní a budu doma :-)

neděle 16. listopadu 2008

Rosy na kolejích

Když jsme v sobotu ráno čekali na autobus do Čapljiny, vesničky asi pětačtyřicet minut jižně od Mostaru, svítilo ještě sluníčko, a tak byly na právě vymýšleném programu pro děti převážně venkovní hry.. jenže když jsme dorazili, mračna vylezla z každého koutu a vypadalo to, že se brzy spustí hrozitánský liják. Ještě že se tak nestalo, většina dětí by asi zůstala zalezlá "doma".. Nakonec jsme sice byli uvnitř "společné místnosti", ale děti přišly a ač vzpurné a hádavé, hrály s námi na židlovanou, na draka a princeznu, na kočku a myš a taky na honěnou,.. :-) a když jsme pak vyráběli andělíčky na nadcházející Vánoce, měli jsme každý na starosti jednoho špunta.. Mě si vybral jeden chlapeček, jmenoval se prý... hmm.. asi jsem to zapomněla, ale každopádně vím, že jsem se ho na to dovedla zeptat takovým způsobem, že mi rozumněl.. připomínal mi Vítečka a tak se mi zas chvilku stýskalo... nicméně stříhat i obtahovat mu šlo docela dobře, a tak jsme spolu byli rychle hotovi,.. Nakonec si upatlal ruce lepidlem, a když se naučil, jak je to anglicky, šel se umít a už se k nám nevrátil... Do autobusu směrem zpět "domů", zbývalo ještě pár desítek minut, a tak jsme váhali jen krátko, když nás jedna místní paní pozvala na džus.. Na obrázku vidíte, jak ty domečky vypadají, a já vím taky, jak vypadá jeden zevnitř. Jako dobře vybavený stan.. s koberci, ledničkou, starým kusem nábytku s vytrínkou a ozdobným porcelánem, dvěma šatníma skříňkama, podobnýma, jaké bývají v plovárnách, televizí, gaučem, na který se nás vměstnalo 5, stoličkami, a konferenčním stolkem. Místnost byla rozdělená závěsem, který byl ve chvíli našeho příchodu roztažený, a zůstal tak, než jsme odešly.. za ním se skrývaly dvě postele, každá po jedné straně místnosti, rozestklané a čisté. Musím říct, že mě to celé překvapilo.. ne špatně, spíš v dobrém.
Když nám na mimořádně pohostinná pan začala vnucovat druhou skleničku pomerančové limonády, přidávajíce sušenky a mandarinky, my se začaly ptát,.. v tom domečku už žije deset let. S manželem? Ne.. s jednou mou známou,.. ne, neznaly jsme se, to až tady.. A předtím jsem žila čtyři roky ve vagónu, na kolejích.. O vagónu jsme pak slyšely téměř pořád,.. dojatě vyprávěla o velmi dobré přítelkyni z vagonu, která odjela prý do Itálie, ale Bůh ví, kde, a jestli je... Do svého rodného města se vrátit nemůžu, .. nemám dům.. nemám známé.. nevím, jak to bude.. Ano, děti tu jsou. A prý že jich není málo. A do školy chodí.. a co si myslí místní lidé o skupině cizokrajně vypadajících studentů, co si ob sobotu přijíždí hrát s jejich dětmi? Nevím.. Nebavím se s ostatními, to víte, tady se lidé mezi sebou nemají moc rádi, bojujeme o každé zrnko.. a kdybyste přinesli příště malou panenku,.. já nemám peníze, nemohu ji pořídit, ale .. je tu jedna malá holčička..
A na konec jsme každá dostali po dvou mandarinkách, i když jsme tak usilovně kroutili hlavou, že ne.. že je hrozně laskavá.. potkali jsme se se zbytkem a vydali se s rozporuplnýma myšlenkama nazpět..
a tak jsem prvně v životě mluvila s uprchlíkem.

pátek 14. listopadu 2008

tik.. tak...

Útíká to... pěkně rychle. Dokonce to vypadá, že už za 28 dní touhle dobu budu DOMA :-)
Do uší mi právě proudí vlnění v balkánském rytmu.. a nechává mě to celkem klidnou, oj dada oj dada, oj daj daj daj oj.. a tak si myslím, že po dvou a půl měsících chození Mostarem, koukání do Neretvy a poslouchání zvonů střídajících se se zpěvy ímámů jsem si zvykla... zvykla jsem si, že kamiony parkují na chodníku pro pěší právě, když jedu po témže kusu betonu kolmo, zvykla jsem si hbytě uskakovat zpod kol osobních automobilů, když se řítí přechodem, na kterém momentálně svítí zelená, zvykla jsem si usínat ne s balkánským, ale s popovým ritmem za zády, to jak ve vedlejjší buňce nahlas sní.. tuc tuc tuc... nezvykla jsem si na věčný přístup k internetu, zvykla jsem si, že jej nemám.. zvykla jsem si na vůni čevapi v neděli navečer, kterou cítím už od oběda jen proto, že je mi naprosto jasné, co dostanu k večeři, zvykla jsem si na náhlé záchvaty slz a zvykla jsem si i na chvilky naprostého okouzlení tím kulatým cosi, v čem, nebo na čem se točíme kolem své vlastní osy... zvykla jsem si na neznámé pojmy, věci a lidi všude kolem, zvykla jsem si na svoje roommates, zvykla jsem si na bosenský "zájem" o svět, zvykla jsem si na probouzení se s pocitem, že jsem vlastně vůbec neusla, zvykla jsem si domývat si vlasy pod studenou vodou v umyvadle, a to jen proto, že jsem stojící ve vaně zapomněla, že jsem na trošku jiném stupni severní šířky, než v Praze plné horké čisté vody a taky jsem se zvykla ptát se lidí, co jsou zač... odkud jsou, co zažili.. Třeba včera jsem se bavila s Evers o tom, jaké to je, být v Súdánu křesťanem... stejně mi pijde neuvěřitelné, že žiju svůj život a sdílím zeď se člověkem, který zcela zmaten potřeboval radu co se týká nákupu ovoce v supermarketu.. :-) Můžu na to sáhnout? Do pytlíku? Ok, Ok, Ok,...děkuju,... a ten neustále stydlivě provinilý pohled... Strašně ráda bych se zbavila svého (jak si uvědomuju) kolonialistického přístupu... :-( Nemají se přeci za co stydět.. Evers zabila vlastní rukou hada, který se obtáčel kolem jejího tenkrát tříletého bratříčka... Co jsem dokázala já? A v téhle věci mě neskutečně štve přístup ostatních... nemůžeme přece nikoho nutit poznávat se navzájem, bez vyjímek... ale absolutně ignorovat lidi tmavší barvy jen proto, že se bojíme sami sebe v reakci na svět, ze kterého přišli... ? A to jsóu ti nejšťastnější z nich... V pondělí jsem snad úspěšně promítla trailer k dokumentu o Kongu.. byla jsem hrozně nervózní, uvědomovala jsem si, že musím hlídat každou půlku slova, které pronesu, protože v publiku jsou i lidé ze Rwandy, která je označovaná za potencionálního "vyníka"... Nicméně snad to dopadlo dobře, spousta lidí přišla a podpořila mě.. jen zavládl menší chaos, co se týká shromažďování vybraných peněz, a tak vlastně ještě nevím, jak to dopadlo... snad se to povedlo...
A s trošku veselejší notou - úspěšně jsem se poprala s první světovou, s testem z angličtiny ( otázka vyjmenuj 5 afrikaanskch slov použitých ve hře Master Harold and Boys mi přišla vážně zábavná, stejně tak Čím je významné město Elisabeth-port, na kterou byla prý správná odpověď, že leží v Jižní Africe :-D což nám všem připadalo tak samozřejmé, že nás nikoho nenapadlo to do odpovědí uvést, nebo v kolikátém roce se narodil Orwell... o rok jinak a bod dolů... a to je, prosím, LITERATURA ! - nicméně od pondělí nás bude jednu hodinu v týdnu učit Namal, tak snad by mě nemuseli od zkoušky za rok a půl vyhodit...), taky jsem se (omlouvám se všem těm, kdo se těšili na dovolené u známé v Tel-Avivu) rozhodla opustit arabštinu, inšaláh... a místo ní jedu zítra (nyní už definitivně) do refugee campu (uprchlický tábor plný KŘESŤANŮ!!!), kde máme v plánu vyrábět vánoční ozdobičky, a od ledna se chci zapojit i do servisu nazvaného Roma Neretva, což je místní "Romské ghetto" za městem...
Tenhle týden se skupině druháků povedla naprosto neuvěřitelná věc - na každý večer v rámci tzv. "Roma awarenes week" připravili akci jak pro nás, tak pro veřejnost, na téma Romské komunity v Mostaru.. Romové se tu mají ještě hůř, než u nás - práci nemá 99%, děti nenavšťěvují školy, jelikož učebnice nejsou zdarma a rodiny si nemohou dovolit je pořizovat, nebo prostě děti nemá do školy kdo vodit a autobus je drahý... a tak je celé město plné žebrajících uzlíčků v potrhaných, nebo alespoň špinavých šatech.. a místní se prostě "nestarají". I na dnešní večerní besedě o mostarských menšinách nebyl krom (všudypřítomných, ..naštěstí) médií, a nás, mezinárodních studentů UWC téměř nikdo odsud... Ani naši spolužíci z Bosny většinou nepřišli.. až na světlé vyjímky :-( .
Občas mám pocit, že jediná možnost, jak spasit svět spočívá ve vložení alespoň trošky zájmu do každého z nás...
Zítra vstávám brzy a tak se teď už odeberu pod peřinu :-)
Přeju vám všem krásný (pro čechy v Čechách prodloužený) víkend...
:-* K.
PS: Dnes jsem měla záchvat nočního focení města,.. a tak na obrázku vidíte to nejstrašidelnější a nejděsivější místo, jaké mě pravidelně potkává cestou na poštu,..

sobota 8. listopadu 2008

Zzzzzázvorové časy

... koukám na fotky z Halloweenu a pojídám poklad.. v Merkatoru totiž rozšířili sortiment o zázvor.. a tak jsem si místo čokolád a jiných pochutin pořídila tuhle malou nahnědlou postavičku.. a vůbec, mám se dobře.. Podívejte se na fotky, na téhle veliké jsem s Aničkou, která byla zkrátka VŠECHNO a s Andym, Elvisem.. krom téhle maškarády najdete v nejčerstvějším albu taky dnešní vaření Tortelliní v omáčce Carbonare a v řadě druhý sběr papíru.. v počtu 3... Nicméně místní byli opravdu kouzelní - vyhlíželi nás na balkonech a jeden pán dokonce postával na chodníku, aby nás zavedl do své kůlny, kam starý papír nanosili všichni sousedé.. :-) A tak mě teď trošku bolí ruce, protože jsme to všechno měli za úkol přenést před Sušac do určité hodiny, než přijel pán z odpadově reciklační firmy ... Cítím se dobře, děláme něco, co snad opravdu stojí za to..
Tak vám přeju, abyste se takhle cítili, když ne zrovna právě teď, alespoň co nejčastěji,..
pa,
K.
:-*
PS: Do Prahy dorazím v pátek 12.12. ve 13:30, na Florenc, žlutým autobusem Student Agency... Nicméně, radši se na mě nechoďte koukat, protože po 36 hodinách cestování a nocování pod Vídeňskými mosty a lavičkami mi to nebude asi zrovinka slušet :-D :-D :-D To ale neznamená, že pokud přijdete, neudělá mi to radost.. :-* :-)

středa 5. listopadu 2008

Halušky a spol. :-)

Tak se u nás zase jednou vařilo... Jak vidíte, když to ještě bylo v hrnci, smáli jsme se (mimochodem tahle fotka je další důkaz... viz. předchozí příspěvek).. no, a když jsme to z hrnce vyndali.. nebo spíš - pokoušeli se vyndat, či vylít..nebo alespoň vylovit, tak jsme se smáli taky, ale spíš zoufale.. :-D Nějakým zcela záhadným způsobem (o chybě měření nemůže být ani řeč) se nám povedlo ty halušky rozvařit na kaši a tak jsme místo 4 porcí inzerovaných na krabičce (s jedinečně česko-slovenskými popisky) měli sotva jednu a půl... Nicméně... chutnalo to rozhodně NE-bosensky, v poměru k sýru ten jednoznačně vítězil a tak jsme si celý pondělní oběd báječně užili... (pozn. - Já, Anička ve zdraví navrácená z Chorvatska, má slovenská sestra Káťa a Katarina, která si ale díky odporu k jakkoliv ochuceným a zapáchajícím sýrům celé vaření moc neužila :-P)
Ale abych se vrátila ještě k minulému týdnu... Povedlo se mi nechat se vyprovokovat Tyjanou a na otázku, jestli si myslím, že je nějaká "stupid Bosnian" a neumí ze stropu nad mou postelí uklidit zabitou mouchu (mimochodem, ještě to neudělala..), jsem odpověděla ANO, občas se zdá, že ano.. A tak jsme teď ve válečném stavu...řešilo se to s housemum a myslím, že po tom rozhovoru Tyjaně zklaplo.. :-) Nicméně od čvrtka do pátka jsme měli "All Saints break", čili dušičkové prázdniny.. a tak jsem veškerou páru z uší vypustila a mám se dobře... :-)Zítra se chystám na další nový CAS, tentokrát International Traditional dances. Byla jsem přemluvena poté, co jsem se prořekla o pár hodinách tancování, které jsem absolvovala .. a když jsem s zmínila o plném notebooku českých lidovek, nebyla už šance uniknout.. Jen po mě chtějí vymyslet jakousi choreografii a to je v tomhle momentě absolutně nepředstavitelný úkol... tak koukám, jak že to v těch Tancích v Japonsku bylo, a snažím se představit sebe, jak to tancuju, nebo spíš dupu... :-D a tak.. No a v sobotu se jedu prvně podívat do toho Uprchlického tábora a až dorazím zpátky do Mostaru, mám na starosti další sběr papíru okolo Sušacu... V pondělí se chystám na ranním assembly mluvit o Kongu - pro ty z vás, kteří jsou mimo obraz (nebo spíš mimo plátno v tomhle případě), na loňském Jednom Světě jsem viděla dokument Kongo: Hluboké ticho (The Greatest Silence - Rape in Congo) a vzhledem k tomu, jak málo lidí tu ví o tom, co se v tomhle africkém koutě světa děje, chci ten dokument pořídit (jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že nám dokument nedají zadarmo! :-o ) a promítnout.. A tak musím za necelé 4 dny přesvědčit 200 lidí o tom, že právě tenhle silný a smutný snímek je něco, za co chtějí obětovat 2 KM, v přepočtu 24 korun... Držte mi palce! A vzhledem k tomu, že teď na mě čeká teplá voda v bojleru a taky nedomalovaný dopis pro Vítka, zamávám vám (ááááááá...) :-) Mějte se všichni báječně! (A to, že už nepláču pod plštářem ani pod peřinou neznamená, že mi nemusíte psát!!! Přece víte, jak ráda dostávám pohledy :-) ..

ahoj, K.

PS: Včera jsem na MUN zastupovala Ruskou Federaci při debatě o lidských právech v souvislosti s menšinami... Muj chrabrý soudruh Čínská Lidová republika mi pomohl prosadit především konec celé seance, jelikož zabedněné Evropské státy se nechtěly nechat poučit příkladem fungujících společností bez jakýchkoliv potíží s dodržováním lidských svobod...

onlinedegreeadvantage.com
View online accredited degrees information.