Tři vídenští muži a jiné romány... :-)

Zrovna si poslouchám Radůzu..pěkně v teple, nohy již téměř v suchu.. Co by na tom mělo být divného? Třeba to, že právě teď je půl třetí ráno a já sedím na Vídeňském nádraží SudBanhof, jediném, které funguje celých dvacetčtyři hodin v kuse v celé Vídni… Nicméně měla bych začít od počátku, celé je to dost dobrodružné, tak se pohodlně usaďte, zamrkejte, ať usnadníte očím čtení a jdeme na to: (nicméně, omluvte zhoršenou kvalitu záznamu, přeci jenom se mi trošku zavírají oči a nervové spoje nefungují na 100%, jako jindy… :-P )
Včera jsem vstala o půl páté, dobalila svůj tenkrát ještě fungující kufr, umyla si vlasy a vyrazila vzhůru ven do deště, stále ještě do stále zamračeného Mostaru… Pršelo a tak jsem si cestou na autobusovou zastávku opět promáčela až na kůži ony předešlou noc pečlivě sušené botky. Nejspíš víte, jak moc potřebuju mít všechno naplánováno a stejnak jsem pak všude o půl hodiny dříve. Překvapivě, úplně stejně to dopadlo, když se sluníčko pod včerejším úhlem zvedalo na oblohu.. Kája čekala, a čekala… a pak jí bylo oznámeno, že si řidič ještě skočí na kafe, takže se pojede později. A pak zase čekala. Dorazila Anka, druhačka ze Slovenska i Radka, má druhačka… a čekaly jsme spolu. Nakonec vyšlo najevo, že onen řidič byl asi natolik zmámen nedostatkem kofeinu, že mlel nesmysly. Místo jeho autobusu jsme nakonec o hodinu později, než bylo plánováno, nasedli do pěkného, modře nabarveného a jelo se.
Jelo se dlouho. Červené světýlko digitálních hodin daleko vpředu se mnou ostentativně odmítalo spolupracovat a lenošivě se měnilo jen, když už to opravdu bylo nezbytné, jináč, minuty a vteřiny se šouraly, jak kdyby si šly pro trest… Rozednilo se, setmělo se. Navečer začalo v autobusu být příjemně, vynalezla jsem jednu parádni pozici, při které, se zavřenýma očima, jsem si připadala téměř jako pod opravdivou peřinou (ne „jen“ pod modrou reklamní dekou na sedadle drkotajícího autobusu ). Navíc se hodiny náhle začaly snažit předhonit čas a už už se blížila Vídeň, a s ní i má dobrodružná noc .. a to jsem ještě nevěděla, jak to celé dopadne… .. ještě to vlastně nedopadlo, ale pro vás, čtenáře už je jasné, že alespoň ve tři hodiny ráno se vyskytnu na takovém místě, kde si v klidu mohu otevřít notebook a klikat další psaníčko na blog…
Pro Radku přijela delegace z domova a Ance jel, ač o něm předtím netušila, autobus do Bratislavy hned půl hodinky poté, co jsme vystoupili z toho předchozího.. Já se rozhodla podstoupit osmihodinové čekání „kdesi“ ve Vídni.. Měla jsem tušit, že to nepůjde jako po másle, hned, co mi upadlo nejprve držadlo od kufru, a po něm i kolečka. Na zastávce Praterstein, hnedle naproti slavného Kola, se mě v metru chopil solidně vypadající mladík, kterého jsem se neopatrně zeptala, kudy na autobusové/vlakové nádraží, na onom místě inzerované… Výsledkem bylo, že si hodil můj kufr na ramena, povídal (ČESKY!!!), že je Evžen (? Něco od E…) a že tu kousek bydlí. Nicméně dovedl mě na zastávku Student Agency, od které za něco málo přes 5 hodin odjíždím.. (V tu dobu to bylo ještě pořád víc než 8 hodin…) Po dlouhém a nikam nevedoucím rozhovoru typu – já tizaplatímvlakdoprahy,přec tunebudeščekatcelounoc , nebo takpojďkemě, mámtunedalekobyt, jsem ho neústupně přesvědčila, ať mi kufr místo nošení kamsi do cizího bytu zanese na vlakové nádraží, které zářilo opodál… nicméně, celé slavné nádraží sestávalo ze dvou perónů a mezi nimi umístěných skleněných kostek se sedátky, které byly setsakramentsky profukovací… Snad jen díky mému skrytému hereckému talentu (poté, co jsem ho ujistila, že Sachr je můj nejoblíbenější dort a že Bosna není Srbsko) se mi povedlo ho přesvědčit, že v té kostce strávím celou noc, že mi nebude zima (mám přece onu deku) a že se mi chce vážně spát a takže hned, jak se rozloučíme, zavřu víka. Nakonec už jsem musela být tak nepříjemná, že odešel.. Prý studoval v Praze.. ale vínečko, pivečko… nechtěla jsem s ním mít už nic společného, i když se … vážně snažil.
Táhlo už pomalu na půlnoc, když jsem se, s rodinou na drátě, rozhodla přemístit. Spolu s nefunkčním kufrem jsem se vydala stále ještě jezdícím metrem na největší městské vlakové nádraží. Přeci tam musí mít čekací místnosti? Po pár mozolech, to jak jsem se tahala s kufrem a batohem a taškou, se mi povedlo vyvézt to všechno na WestBahnhof… objevila jsem přesně, co jsem potřebovala… dokonce i tu zásuvku tam měli, topení, hodiny, to vše hezky za rohem, ne na ráně.. Nicméně, přišel háček. A rovnou dva. Byla jsem v šoku – ti nádražní zřízenci se mi lámanou angličtinou snažili vysvětlit, že právě za pět minut se celé největší Vídeňské nádraží uzavírá, a to až do pěti hodin do rána.. Na otázku, kam že mám tedy jít, jen krčili rameny a kroutili zdatně hlavami. Ale MUSÍM ven. Do toho se ozvaly mé animální potřeby, začalo se mi chtít nesnesitelně jít si opláchnout ruce. Zatímco oni mi slíbili, že mám ještě pět minut, odebrala jsem se, se vší svou zátěží, na toaletu. Poctivě jsem do automatické elektronické hajzlbáby vhodila půl Eura a onen děsuplný stroj mne vpustil dovnitř. Nebylo to vyhřívané, nebylo to dovolené, ale bylo to v tu chvíli jediné východisko. Rozhodla jsem se, že se zamknu na toaletě, která snad nemá omezené otvírací hodiny, a přečkám tam noc. Ke konci hovoru, v němž jsem radostně vysvětlovala mamce, jak pěkně se to vyřešilo, přišel kdosi do onoho prostoru před kabinkami a počal mne vyhánět ven… dělání, že tam nejsem, nic nepomohlo, a tak jsem skončila znovu venku..
NAŠTĚSTÍ, informace uprostřed nádražní haly ještě nestačily zavřít, a tak jsem se, po mohutném psychologickém nátlaku na velmi, ale velmi neochotného pána v budce dozvěděla, že pokud využiji nočních městských linek a budu si počínat, jako bych znala Vídeň snad ještě lépe, než vlastní boty, mohu se dostat za hodinu a půl na SudBahnhof, jediné to 24 hodin denně fungující nádraží v celé Vídni, kde snad, podotýkám, snad, bude kdesi možnost v alespoň relativním teple a bezpečí složit hlavu…
Štěstěna jediná se mnou snad měla slitování, hned u výlezu z WestBahnhof jsem potkala pána staršího středního věku, velmi milého, šedovlasého, leč aktivního, který poté, co mi vzal kufr, oznámil, že hledá tutéž stanici nočních autobusů. Zachránil mě. Bez něho bych snad ještě teď bloudila Vídní, ztracená, promrzlá, ne-li zmrzlá. Doprovodil mne prvním autobusem, vynesl kufr vzhůru na S-bahn, noční vlak, který m měl dopravit na SudBahnhof, zjistil, že druhá kolej, na které měl jet, je mimo provoz, objevil, odkud tedy ten vlak přijede a pak mne opustil… Nicméně povídali jsme si minimálně hodinu a byl vážně moc fajn, nezval mě domů a ač mi chtěl koupit jízdenku na autobus jedoucí o hodinu a půl dříve, než ten, na který jízdenku už mám, budu na něho vzpomínat v dobrém…
Zřejmě jsem vypadala (a možná stále vypadám?) hrozně zoufale, jelikož ihned, jak mě onen pán číslo dvě opustil, přispěchal pán číslo 3. Mladý, hezký, milý :-D … Že mi pomůže nandat ten kufr do vlaku… a pomohl. Prohledal svůj telefon, než objevil, že ve Vídni opravdu NENÍ žádný non-stop McDonald a následně mě zanechal tady, kde sedím doteď… vyvezl mi kufr letištním vozíkem přímou (a zřejmě známou?) cestou k vyčkávací místnosti, konstatoval, že je tu tepleji, než čekal a pak s díky bez přemlouvání odešel… Zachránce číslo tři..
A teď, teď sedím na SudBahnhof, pozoruji kolem spící čspolučekající, poslouchám Radůzu a už mám zase o hodinu a půl více za sebou.. J
A vy tohle budete číst pravděpodobně taky dlouho, ale věřte, že v Praze toho moc nenapíšu a tak si můžete nechat něco do zásoby na později…
Stále ještě téměřbezdomovkyně, K. vám posílá :-* a je zvědavá, za jak dlouho se jí podaří připojit na internet a celý tenhle spis publikovat…


DODATEK aneb Jak to vlastně dopadlo…
V oné místnosti na Sudbahnhof jsem seděla až do téměř sedmi, kdy už jsem to nevydržela a poté, co jsem naplnila žaludek TEPLOU kávou a jakýmsi sofistikovaným kouskem čerstvého rakouského pečiva, které mi prodali ještě půl hodiny před otvírací dobou a jež mi zřejmě dost rozházel trávení, protože chvíli poté mi bylo vážně špatně.. možná z toho nočního dobrodružného stresu…, a poté jsem se, brzy, jako obvykle, vydala na Praterstern, odkud mi měl za hodinu a kus jet onen toužebně vyčkávaný autobus… Na zastávce jsem potkala tři slečny z Tchajwanu, jedoucí do Prahy, a tak jsem si aspoň měla s kým povídat…. No a právě teď už se vezu v teple a pohodlí žlutého autobusu do Brna, kde na mě bude čekat další žlutý autobus (třeba v něm budou mít i jiné noviny než Právo?) a ten mě, snad už definitivně, doveze domů…. J
HURÁ HURÁ HURÁ !!!