Hike nehike, sníh!

Tak se opět hlásím z Mostaru, města zuřivě odolávajícího náporu jinak všudepřítomného bílého prachu s názvem SNÍH. :-) Překvapil nás o páteční půlnoci, najednou se začal valit v hrstech zeshora (i když v tomhle případě slovo zeshora nedává pražádný smysl, protože my BYLI nahoře, na hoře..) a zasypal všechno.. střechy, stromy, hory, doly... vytvořil na trávě překrásný koberec z diamantů, to ráno, abychom se spolu se sluníčkem mohli pokochat a vzápětí tu parádu obarvit na žluto, jelikož možnost vykonat potřebu uvnitř byla díky nepřítomnosti vody na splachování vskutku nechutná... :-P

Nicméně,.. Do Travniku, města 4 hodiny vzdáleného nahoru a severně od Mostaru, jsme dorazili kolem 9. večer, byla tma, stále ještě sucho.. a my byli celí natěšení na sobotní pochodování.. Když nás pak překvapivě luxusní červený autobusík (srovnávám s tou děravou kodrcající dodávkou z minulého hiku) vyvezl vzhůru, téměř až před práh naší chatky, byli jsme parádně vyčerpaní tím dlouhým cestováním, a tak jsme překvapivě rychle všichni uvařili, "pomodlili se" předjídelní motlitbu pro všechna nábožeství včetně ateismu, snědli, co jsme si nandali (bylo to opakování úspěchu těstovin s cibulově-rajčatovou omáčkou z minulého hiku), umyli nádobí, umyli sebe a zalezli do školou půjčených spacáků typu kvárd, co šustí, ale nehřeje, a propadli se do sladkého sněhového snění.. (to už jsme stihli zjistit, že se venku "cosi" bílého děje.. )...

Hned poránu jsme byli oslepeni pohledem z okna.. Sobota dopadla báječně, hike byl odložen na neděli, s tím, že prostě slezeme dolů do Travniku po svých.. a tak jsme ten první víkendový den strávili sněhovými bitvami, psaním všelijakých slov do sněhu, děláním andělíčků, a podobně.. Kdyby nám všem netáhlo na 18, 19 či 17 (mimochodem, dneska má Tyjana narozeniny.. a už jsme docela zadobro :-) ), řekla bych, že to byl báječný školkový výlet... A že jsme chtěli slavit díkuvzdání, začali jsme místo Kagana (Turecko, = Turkey = krocan) péct a ochucovat devět kuřat. Namal opět dodal nemalou dávku kari a všelijakých dalších větviček a lístečků, a jak to vypadalo krátce před zmizením pod naše pupíky, se můžete podívat... :

Krom předkrmu v podobě zapečených vek s pálivým tuňákovým salátem vlastní výroby, hlavního krocana s basmati rýží s hrozinkami, přesně po indickém způsobu jedené rukama, a moučníku - zbylých datlí, jablek a sušených švěstek nám byla naordinována ještě pořádná porce turbofolku - místních hitů složených z bubnování, lyrického brnkání na struny cytery (?) a vytí připomínajícího zpěvy ímámů.. a tak nebýt dvou záhadných bolících hrbolků vzadu na mé hlavě připojila bych se ke všeobecnému veselení se.. zpívali až do pěti do rána :-D myslím samozřejmě místní, naši disciplinovamí chlapci samozřejmě jen do čtyř :-D a já se aspoň pěkně a dlouze vyspala..

Ten dlouhý spánek měl ještě další příčinu - o sobotním večeru nás náš vodič odmítnul doprovázet dolů do Travníku, je to prý při takovém množství sněhu nebezpečné.. Nejen kvůli zhoršeným možnostem orientace, ale ta cesta, kterou jsme plánovali, je prý pod sněhem téměř nerozeznatelná a všude kolem jsou v lesích ještě stále miny.. a tak jsme vlastně celý víkend strávili vařením, focením, hraním sí se sněhem, nebo s Nivem ve sněhu, který on zažil v takovém množství prvně v životě.. v Izraeli prý sněží jen v Jeruzalémě.. a jen jednou za 20 let... a v neděli po poledni jsme nasedli do totožného červeného autobusíku (nevím proč, asi to bude tou barvou, ale připomínal mi Londýnské dvoupatrové) a nechali se dovézt až před Sušac.. :-)

A já si teď s teplotou, šalvějovým čajem, priznitzem a notebookem ležím v posteli a přemýtám, zda mi donesou oběd, či nedonesou, když jsem se díky hiku nezvládla napsat na výběr pro tenhle týden,.. :-)

Mimochodem, víte co? Už jen 18 dní a budu doma :-)