Autobusem do Beogradu

Tak se tu pode mnou všechno houpe a vrže a chrastí a písmenka se mi tím pádem všechna pletou jedno přes druhé,.. Před necelou půlhodinkou jsem nasedla do autobusu směrem Beograd, ano, nápisu na čelním skle autobusu jsem ještě dokázala porozumět, ale v Srbské cyrilici se dozajista poztrácím,… Nicméně, abych dostála své tradici vyprávění pozpátku, povím vám, co že se v Mostaru a blízkém okolí dělo v minulých pár týdnech, jelikož mám pocit, že moje blogové záznamy se svojí informativností blížily nule
Nejprve nám oznámili, že říjen a listopad jsou vražedné měsíce. Že prý noc se stane dnem a den nocí a občas noc nepřijde,.. a že se nejedná ani o Apokalypsu, který si o pár let pospíšila, ani o konec řádu světa, ale o termíny IB prací a přihlášek na univerzity. A tak jsme vybírali a přebírali, abychom si to nakonec přece jenom rozmysleli a začali znovu, psali jsme si do diářů donekonečna ty samé nápisy a v duchu jsme tipovali, kolik takových upomínek ještě sami sobě budeme muset napsat než bude hotovo,.. Možná to zní, jako kdyby to celé už bylo za námi, ale právě naopak, .jen si zrovna kodrcám autobusem na prázdniny a tak školu a záležitosti s ní spojené házím velkým obloukem za hlavu :)
Právě sjíždíme serpentinami z vysoké hory nad krásně osvětlené město, o němž nemám ani ponětí jak se jmenuje. Už je to totiž tady – písmenka, která nedovedu rozluštit.. Ale to jen mimochodem –
Krom všemožných esejí a formulářů jsme se samozřejmě v čase (který jsme neměli) zabývali i věcmi kreativními. Naše vokální skupina, kterou se pokouším vést, nakonec asi nebude až tak úplně vokální, jelikož jsem selhala co se týká tolerance a nadšení pro hrůzu – děláme tedy prakticky divadlo a já se snažím vymýšlet různé hlasové hry a cvičení, aby to nebylo tak úplně divadlo, když už jsme ta vokální skupina,.. A ve výsledku si nejsem vůbec jistá, že perfekcionismus je věc obecně prospěšná…. Co se týká pořádné hudby, náš zlatý pan ředitel nám dohodnul odborné vedení v takzvaném Pavarotti centru, kde dvakrát týdně zkoušíme po nocích, co jsme si vybájili – trénujeme na „Vánoční koncert“, oslavu konce semestru. Tahle sláva se bude konat 17. Prosice a 18. Večder tramtadadaaaa, překvápko, Kája po téměř 5 měsících po dvou klasických kouscích z Brittena a Come away with me od Norah Jones zamíří domů! :)
Co se domova týká, ten letošní podzim je o dost jiný než podzim minulý. Mám namysli zejména svoje těšení se domů a vůbec představu mne v Praze,.. Vloni to těšení domů bylo daleko víc na povrchu, připadalo mi, jako bych jednoduše na nějakém táboře zůstala o pár měsíců víc, než bylo původně v plánu a až přijedu domů, zařadím se do starého rytmu a tak dál,.. v druhém semestru to bylo celkem podobné, navíc jsem začala Mostar vnímat jako své druhé „doma“ a to stýskání se mi vracelo jen občas,.. ale tenhle podzim je všechno jinak. Nikdy jsem se tak, jako teď domů netěšila, a nikdy jsem se toho tolik jako teď nebála. Je to někde hloub ve mně, chtěla bych být doma daleko intenzivněji než jindy,.. a na druhou stranu si uvědomuju, jak odesílám esej za esejí, formulář za formulářem, přihlášku za přihláškou, že už asi nikdy doma nebudu úplně doma, vždycky už víc jako host,.. a je mi to tak líto! Předpokládám, že tohle se prostě jednou muselo stát, ale že by to přišlo už tak brzy? A třeba si jen dělám zbytečné starosti a zapadnu do svého zeleného malého pokojíku a vůbec, domů, naprosto hladce… :)

Přiznám se, už jsem v Bělehradě víc než 24 hodin. Kodrcání mne ukolébalo do neklidného transu, brnící noha sem, brnící zápěstí tam, převrácené auto v mlze na silnici před námi, krásný měsíc tvořící svatozář té černé kupě hory na obzoru, občas světlo osamělé chaloupky na vedlejší stráni a nádherné, úplně černé nebe s hvězdami nejzářivějšími, co jsem kdy viděla. Po ránu bylo v městě krásně smogovito, hluk centra mi připomínal Prahu a v parku u autobusového nádraží se to míhalo lidmi spěchajícími sem a tam, tak, jak to má být. Jsem zase tak ráda ve městě! :-) Rozloučily jsme se (Já, Katarina a Anička) s Isabelle (Holandsko), která se vydala do Bělehradu na vlastní pěst, s přespáním u kamaráda přes CoachSurfing ( pokud neznáte, okoukněte! WWW.coachsurfing.com –kdykoliv, kdekoliv, u kohokoliv zdarma a s průvodcem domorodcem) a pak už jsme se bílým fordem ŠKODA vezly do Nového Belegradu, na druhý břeh Sávy, tam, kde bydlí Káťa…
Prvním dnem si s námi můžete projít skrze fotky na rajčeti: www.spongebiscuit.rajce.net) a druhý je teprve v plankách :).. jsme zvané na oběd k babičce, což si nejsem jistá, že po domácím kozím sýru a pršutu k snídani zvládnu, ale rozhodně se těším !
Posílám obrovskou pusu všem do jednoho a moc se na vás těším! :) K.


Po červených jablkách v cukru

Všechny tři nad Bělehradem