neděle 16. listopadu 2008

Rosy na kolejích

Když jsme v sobotu ráno čekali na autobus do Čapljiny, vesničky asi pětačtyřicet minut jižně od Mostaru, svítilo ještě sluníčko, a tak byly na právě vymýšleném programu pro děti převážně venkovní hry.. jenže když jsme dorazili, mračna vylezla z každého koutu a vypadalo to, že se brzy spustí hrozitánský liják. Ještě že se tak nestalo, většina dětí by asi zůstala zalezlá "doma".. Nakonec jsme sice byli uvnitř "společné místnosti", ale děti přišly a ač vzpurné a hádavé, hrály s námi na židlovanou, na draka a princeznu, na kočku a myš a taky na honěnou,.. :-) a když jsme pak vyráběli andělíčky na nadcházející Vánoce, měli jsme každý na starosti jednoho špunta.. Mě si vybral jeden chlapeček, jmenoval se prý... hmm.. asi jsem to zapomněla, ale každopádně vím, že jsem se ho na to dovedla zeptat takovým způsobem, že mi rozumněl.. připomínal mi Vítečka a tak se mi zas chvilku stýskalo... nicméně stříhat i obtahovat mu šlo docela dobře, a tak jsme spolu byli rychle hotovi,.. Nakonec si upatlal ruce lepidlem, a když se naučil, jak je to anglicky, šel se umít a už se k nám nevrátil... Do autobusu směrem zpět "domů", zbývalo ještě pár desítek minut, a tak jsme váhali jen krátko, když nás jedna místní paní pozvala na džus.. Na obrázku vidíte, jak ty domečky vypadají, a já vím taky, jak vypadá jeden zevnitř. Jako dobře vybavený stan.. s koberci, ledničkou, starým kusem nábytku s vytrínkou a ozdobným porcelánem, dvěma šatníma skříňkama, podobnýma, jaké bývají v plovárnách, televizí, gaučem, na který se nás vměstnalo 5, stoličkami, a konferenčním stolkem. Místnost byla rozdělená závěsem, který byl ve chvíli našeho příchodu roztažený, a zůstal tak, než jsme odešly.. za ním se skrývaly dvě postele, každá po jedné straně místnosti, rozestklané a čisté. Musím říct, že mě to celé překvapilo.. ne špatně, spíš v dobrém.
Když nám na mimořádně pohostinná pan začala vnucovat druhou skleničku pomerančové limonády, přidávajíce sušenky a mandarinky, my se začaly ptát,.. v tom domečku už žije deset let. S manželem? Ne.. s jednou mou známou,.. ne, neznaly jsme se, to až tady.. A předtím jsem žila čtyři roky ve vagónu, na kolejích.. O vagónu jsme pak slyšely téměř pořád,.. dojatě vyprávěla o velmi dobré přítelkyni z vagonu, která odjela prý do Itálie, ale Bůh ví, kde, a jestli je... Do svého rodného města se vrátit nemůžu, .. nemám dům.. nemám známé.. nevím, jak to bude.. Ano, děti tu jsou. A prý že jich není málo. A do školy chodí.. a co si myslí místní lidé o skupině cizokrajně vypadajících studentů, co si ob sobotu přijíždí hrát s jejich dětmi? Nevím.. Nebavím se s ostatními, to víte, tady se lidé mezi sebou nemají moc rádi, bojujeme o každé zrnko.. a kdybyste přinesli příště malou panenku,.. já nemám peníze, nemohu ji pořídit, ale .. je tu jedna malá holčička..
A na konec jsme každá dostali po dvou mandarinkách, i když jsme tak usilovně kroutili hlavou, že ne.. že je hrozně laskavá.. potkali jsme se se zbytkem a vydali se s rozporuplnýma myšlenkama nazpět..
a tak jsem prvně v životě mluvila s uprchlíkem.

Žádné komentáře:

onlinedegreeadvantage.com
View online accredited degrees information.