Díkuvzdání a téměř velký třesk

To zas jednou bylo sedmadvacátého ... konkrétně listopadu a my tady v Mostaru měli docela zábavný den... ale to bych měla začít od počátku:

V úterý 25. (mimochodem v den, kdy bez dnu za měsíc budu moci vstoupit jak do Casina, tak do sexshopu, nebo se -KONEČNĚ- zařadit do nejmenovaného politického spolku :-D :-D :-D) byl v BiH státní svátek - výročí podpisu Daltonské smlouvy, výročí vzniku tohohle "trojstátí"... Veškeré instituce až na naši školu byly zapečetěné, zamčené, zkrátka nefungující... a tak jsme byli rázem proslulí, ve středu se obrázek UWC objevil ve všech bosenských denících na první straně, věnovali nám tříminutovou televizní reportáž a v rádiu o nás určitě taky bylo slyšet ..(ne že bych já v tu dobu ve škole byla, poctivě jsem s teplotou slavila v posteli ;-) ).. a tak nebylo čemu se divit, že ve čtvrtek, krátce po deváté, dva dny po onom neblahém svátečním dnu, kdosi zatelefonoval do školní kanceláře, že v budově je ukryta bomba a že vybuchne přesně za 12 minut.. Vím, v tomhle prostředí to zní obzvlášť hrozivě a daleko vážněji, než když se studenti nejmenovaného pražského gymnazia chtějí jednoduše vyhnout písemným maturitním zkouškám ...

Nicméně celé to byl jen planý poplach, jak jsme zvyklí.. Policie a jakési specielní jednotky prohledávaly školu až do odpoledne a tak jsme si užívali vyjímečného volna (já opět zpodpeřiny, chystala jsem se fyzicky na večer..), tzv. "Bomb day"..
A PAK to přišlo. Ono, záhadné a americké, DÍKUVZDÁNÍ.. Naši tři milí zpoza velké louže se rozhodli neslavit tak úplně soukromě a dali v šanc deset dalších míst pro zájemce z řad studenstva... nakonec nás do Namalova bytu dorazilo kolem patnácti, ale to musela být snad jen chyba měření... měli jsme opravdového krocana (ne 9 kuřat jako na hiku), brusinkovou omáčku, "filling", tudíž kousky jakéhosi pečiva a nádivku, mimořádně dobrou bramborovou kaši, zeleninový salát s mojí oblíbenou červenou zálivkou, dýňový koláč a sušenky, to vše s vyjímkou džusů bylo vlastnoručním dílem Leah, které "Bomb day" přišel docela vhod ...

A tak jsme se báječně napucli ( i když, nad Vánoce nebo jahodové knedlíky není, přece jenom to byla americká kuchyně), podle tradice soupeřili o štěstí lámáním krocaní kůstky, měli se spolu všichni dobře a završili jsme to bláznivou jízdou taxíkem v počtu 7 i s řidičem, jelikož check-in se nebezpečně blížil už když jsme dojídali...

Ta společná fotka není kompletní, Chybí Yan-kei a Yin-Chi (aneb Clare a Michelle, obě z HongKongu), které se alespoň staly předmětem našeho pobavení, když soupeřily se samospouští... A za celý večer musíme poděkovat předevšim Namalovi, který ač (po hiku, jak jinak) nemocen, poskytnul nám svůj příbytek... jiank by to snad ani nebylo možné uskutečnit...

Slíbila jsem mamce, že skončím do tří minut, aby si mě mohla co nejrychleji přečíst, a tak se jenom zaraduju, že už za 14 dní touhle dobou budu DOMA, v nádherné předvánoční Praze... :-) a rozloučím se..

Přejte mi prosím hodně sil, končíme semestr a jak už to tak bývá, s tím je spojeno hooooodně práce... takže snad jen přežít následující týden a pak už zvládnu všechno..

Moc se na vás těším! :-*

pa, K.