Goražde a spol.

Tak jsem zase na chvilku zpátky "doma", zpátky v Mostaru.. jak jsem avizovala v úterý, vyrazili jsme (překvapivě načas) ve středu hned po škole, ještě dřív, než nejdřív možno, prchajíce zprostřed posledního bloku směrem na sever, do Goražde, města na hranicích s Republikou Srbskou (i když to málem vypadalo, jako bychom dorazili přímo do Srbska, všude totiž na vysokých stožárech povlávaly jedině srbské vlajky). Minibus zářil novotou a tak jsme řidiči hnedle zpočátku vysvětlili základní pravidlo- a to že UWCiM studenti jsou z praktických důvodu velice nevhodnými pasažéry zcela neoježděných vozů.. ani jsme nemuseli, brzy to snad pochopil. A víte co? Ani mi ho není líto, po tom, co dneska při návratu vyváděl.. ale o tom snad později. Nicméně do Goražde je cesta dlouhá a cestou jsme se stihli 2x ztratit a jednou nás zastavila policie, jelikož nový minibus měl zřejmě neovladatelná světla a na zadku mu chybělo vytetované BiH. A tak si naši hosté dali jedno či spíš dvě kafe v nedaleké kavárně. než my dorazili a plni kofeinu a energie vřele uvítali. Mně konkrétně po počátečnách zmatcích typu Katarina či Karolina uvítala Amina, stejně stará, ale přece už v maturitním ročníku, sympatická a bláznivá.. Bydlí na naprosto skvělém centrálním bodu, takže jsem si po celou dobu užívala luxusu pěti minut kamkoliv... Nicméně, Namal nás varoval, že bosenská pohostinnost nezná mezí a občas je pekelně nepříjemná pro zažívací ústrojí.. ten první večer to jaksi nevyšlo, Aminy rodiče byli kdesi u známých a tak jsme samy pekly pizzu, v sedmém poschodí panelového domu na kamnech poháněních dřevem,.. když už byla v troubě hodinu a ještě pořád nezlátla, vytáhly jsme ji a snědly, jak byla.. nicméně v dalších dnech (ba hned ráno) mi to všechno vynahradili :-) (takže jsem bohužel zase nic neshodila.. jak tak na sebe koukám na fotkách a jak tak sedím .. asi by to chtělo.. bojím se, bojím, tentokrát vážně, stoupnout na váhu...).. Ve čtvrtek a pátek jsme měli napilno ve škole.. mezi fotkami jsou i naše "rozvrhy"..byla jsem ve dvojici se Sebastianem z Belgie, což se ukázalo býti velíce chaotickým, nicméně snad fungujícím svazkem.. Jednak jsme každý odučili tři hodiny angličtiny s lidmi starými stejně, jako my sami, strávili nekonečně dlouhou dobu v kafé baru před školou, přezdívaje mu skleník (díky báječnému výhledu na vchod školy) a taky jsme se účastnili ostatních hodin, třeba matematiky, náboženství,..apod. Napadá mě, jaké štěstí mám a vždycky jsem měla, co se týká škol. Tak ostentativní stereotypy, jaké my viděli, snad nedávají už ani v televizi.. I když je Goražde téměř 100% bosensko-muslimská oblast, školy mají vyučování na dvě šichty, první a druhý ročník SŠ dopoledne, třetí a čtvrtý od dvou do sedmi. Každý den. Krom školy a baru jménem Bumerang neexistuje nic (a.. snad ještě televize), zato tyto jsou vyždímány do poslední kapky. Každá večer v baru tancovat s perfektním make-upem světové značky, i když doma topí dřevěnými špalky a v dekách mají díry od molů. .. Tenhle paradox jsme se snažili rozlousknout, probrali jsme ho v minibuse ze všech úhlů a dospěli k názoru, že to tak v Bosně prostě asi chodí.. Nicméně tímhle nechci bosenskou rodinu (a už vůbec ne tu mou) shazovat, myslím že třebo oproti té mojí k sobě mají o trochu blíž, patří k tradici si každý večer (po páté) sednout, pít kafe, kouřit a povídat. Neustále mi povídali věci typu "Skromné žití velké srdce" a po porovnání průměrného českého a bosenského (Goraždského) platu se člověk taky necítí nejlíp, ale k tomu naštěstí nedocházelo často. Celkově jsem měla štěstí na skvělou rodinu, vypadalo to, že ..teď je hloupé to tak říct..že mě mají rádi, že jsem jim sympatická a bylo jim srdečně líto, když jsme se dneska ráno loučili.. jako výslužku jsem dostala čtyři sirnice (domácí!!!) a mušličkovou sošku.. Co mě ale překvapilo - když Amina nebyla kolem, aby nám překládala, docela dobře jsme byli schopni si navzájem povídat.. rozuměla jsem jim daleko líp, než kdykoliv předtím komukoliv v Mostaru...

V sobotu jsme měli na rpgramu nejprve divadelní workshop, který se ohromně povedl a sklidil bouřlivý aplaus ze strany našich hostitelů a jejich spolužáků.. zároveň jsme si končeně mohli prohlédnout naše páteční olejové dílo, obraz.. no a pak už na náš čekal autobus do Vyšegradu, městečka se slavným mostem. Váhám, co se mi líbilo víc, jestli Vyšegrad samotný, nebo cesta k němu.. byla plná tunelů a průjezdů, krásných výhledů na Drinu (řeku) a povídání.. v samotném městě toho pak krom mostu z 15. století moc nebylo, snad jen pravý ortodoxní kostel, hodně moc bahna a roztomilá galerie, a taky skvělý čokoládový puding se šlěhačkou, propašovaný k nám na stolek pod záminkou, že jde o čokoládu... no a pak už nás čekal návrat do Goražde a "slavnostní" závěrečná večeře, ze které překvapivě většina místních utekla oproti plánu hned jak odmítla nebo dovyškrábala dezert, táhnouce své hosty ssebou.. diskotéka volá! ... a v neděli ráno se konala slavnostní snídaně, po níž jsme se všichno hrozně dlouo loučili a pak hrozně dlouho taky čekali na náš skvostný minibus, který přijel o hodinu a půl později, což posléze použil jako důvod nechat nás málem se počůrat cestou do Srebrenice.. Oproti původnímu plánu jsme se totiž chtěli zajet podívat na tohle smutné místo, protože do Republiky srbske se zas jen tak nedostaneme.. a tak jsme obětovali den s rodinou a vyrazili.. jenže jak jsme se dostávali dál a dál od civilizace, cesty se zužovaly, řidič byl ztracen (ještě že křižovatky se objevovaly jen velmi zřídka) a sněhu přibývalo.. když to bylo do cíle 60 km (ve stejné chvíli nejdřív 120, 80 a pak 60) a řidič jel dvacítkou, byly vyslyšeny prosby tří z nás (rozhodně ne mě) a řidič se na nás obrátil s otázkou, zda to nechceme obrátit. Zřejmě se mu nechtělo jet dál, protože to i se Zastávkou v cíli vypadalo na časově náročnýá výlet.. Rázem se ozývaly hrozby typu "Vážně nechci umrznout a umřít ve Srebrenici" a "Jestli začne sněžit, máme z projektového týdne projektové jaro, než roztajem" apod., a tak jsme to vzdali. Vážně si nemyslím, že situace vyla tak vážná, a dokazuje to i, že řidič hned po obratu zrychlil na 60km/h. A tak jsem ve Srebrenici zase nebyla..

Ušetřené fondy jsme se proto rozhodli použít na slavnostní zakončení zelé akce, a to na jehněčí v Jablanici, vyhlášené vesničce, která sestává prakticky jen z restaurací podél cesty na jih (domů, do Prahy, do lékárny..), což byla báječná investice.. řidič, majíc s onou restaurací jakousi úmluvu, dostal večeři zadarmo a rozčilen, že jsme odhalili spiknutí (chtěli po nís 17km za chleba!!!, který je normálně zadarmo) se rozhodl ujet s polo naloženým a poloprázdným minibusem. My, co jsme se rozhodli vydržet s čůráním až do Mostaru, jsme musela silou a hlasitým křikem zadržovat prchající vozidlo.. Chudák, asi si neuvědomil, že když ujede, nedostane zaplaceno.. překvapivě jsme nakonec (udobřeni kresleným seriálem) vpořádku dorazili do Mostaru... uf.. A teď stojíme před otázkou, jak přežít následující dva týdny.. víkend zaplní MostMUN konference a zbylé dny zase testy a prezentace.. tak jsem zvědavá.. nicméně zítra se snad KONEČNĚ bude promítat onen složizě nabytý dokument Kongo: Hluboké ticho, tak mám důvod jít do školy.. :-)

Hlavou se mi honí ještě pár poznámek navíc, ale už jsem toho napsala až až a tak se rozloučím.. posílám :-* mám vás ráda,

K.